9°C
Loni v březnu vláda zavřela školy a drtivé většině dětí se splnilo to, o čem se jim zdálo jen v těch nejlepších sci-fi snech. Jenže i ti největší spáči se z nich dávno probrali. Už rok žijí, až na pár mezidobí, ve světě, o kterém se jim opravdu nesnilo.
Ztráta sociálních kontaktů
„Za nejpodstatnější problém považuji fakt, že děti nemohou naplňovat, rozvíjet a trénovat sociální vztahy v plné míře – ve škole, v kroužcích, při sportu, leckdy ani s prarodiči. Zatímco datum bitvy na Bílé hoře se mohou naučit kdykoli, rok s omezenými sociálními vztahy se bude dohánět hůře. Měli bychom na to pomyslet vždy, když nás napadne zakázat jim za trest jít ven s kamarády,“ říká dětský psycholog Václav Mertin.
Možné opoždění sociálního vývoje trápí i psychologa Petra Kačenu. „Například předškolní děti potřebují být v mateřské škole kvůli tréninku komunikace, překonávání studu. A adolescenti pro svůj zdravý vývoj potřebují kontakt s vrstevníky, který jim umožňuje dospět a osamostatnit se.“
Chybí každodenní stereotypy
Psycholožka Marta Boučková kromě omezení kontaktů považuje za zásadní i oslabení nebo ztrátu zaběhnutých každodenních stereotypů. „Denní režim dětí se podstatně změnil, někde i zhroutil – změnilo se ranní vstávání, snídání, oblékání, vymizela cesta do školy, studijní návyky, snížila se interakce a komunikace mezi dětmi i učiteli, zmizely jim ze života zájmové kroužky, sportovní aktivity i kulturní akce a s nimi spojené zážitky.“
Domácí konflikty
Internistka a systemická terapeutka Kateřina Cajthamlová upozorňuje ještě na jeden aspekt: „Mohou být i svědky frustrace a hádek v rodinách. Ale asi za největší problém považuji stav, kdy děti zjistí, že si rodiče nevědí rady či přehánějí hrozbu nebezpečí doma i venku bez návodu, jak jednat.“
Dopady proticovidových opatřeních vidí Lucia Vašková dennodenně ve své psychoterapeutické praxi. „Dětem byl jejich život ořezán na obrazovku počítače. Nemají se na co těšit, nemají možnost se rozvíjet, mají strašně málo nových impulzů, které životně potřebují.
Úzkostné poruchy, sebepoškozování
U sezení za počítačem ztratili skoro veškeré návyky, které je právě potřeba natrénovat v dětském věku, aby vdospělém byly odolné a měly vybudovanou potřebnou vnitřní disciplínu. Za poslední rok u dětí vidíme enormní nárůst úzkostně-depresivních poruch, mnohem víc dětí se sebepoškozuje a má sebevražedné myšlenky, právě z důvodu, že ztrácejí motivaci k životu,“ říká.
Psychoterapeutka Lenka Hlavičková na její slova navazuje. „Zpočátku převládaly úzkosti i panika. Nyní považuji za největší problém sociální izolaci, uzavírání se do sebe. Mnohým chybí pohyb, jsou proto neklidné. Začínám se také setkávat se závažnými psychickými problémy u dětí, které covidem onemocněly a rodina se od nich musela distancovat.“
Co s tím?
Hodnocení dopadů na psychické zdraví dětí je poměrně zdrcující. Jenže co s tím? Zásadní rada expertů zní až banálně, ale v jednoduchosti je síla: Věnujme se dětem, co to jde. Snažme se udržovat jejich sociální kontakty, třeba i na dálku.
„Pokud to lze a není to právě zakázáno, absenci kontaktu se spolužáky kompenzujme zvýšeným setkáváním v rámci širší rodiny či budováním sousedských vztahů,“ doporučuje Petr Kačena.
„Chraňme je před nadměrným působením špatných zpráv,“ přidává radu Lenka Hlavičková. Václav Mertin radí, i když je to těžké, aby rodiče udrželi maximálně možný řád, byť je trochu jiný než před rokem, s dostatkem domácích i venkovních aktivit. „Velmi často se pohoda dítěte zvýší, pokud příjemnou činnost může provádět s rodiči.“
Kateřina Cajthamlová jeho slova potvrzuje. Podle ní je nutné, aby dospělí nastavili jasný řád a pravidelný denní i týdenní režim, oceňovali dětskou snahu doma pomoci a nepřetěžovali je. „Hodně pomáhá »rodinný kruh«, kde si členové mohou postěžovat, ptát se, dostat pochvalu, vysvětlení a podporu. Plánovat bychom měli krátkodobě a radovat se z maličkostí.“
Děti zrcadlí rodiče
Jak je podporovat? Jenže jak udržet děti v dobrém rozmaru, když je držíme v sociální i místopisné bublině? „Nezbývá než se snažit udržet sami sebe v dobrém rozmaru. Nabízím oblíbenou radu mojí babičky: »Když ti není dvakrát hej, tak se usměj.« Jinými slovy: S úsměvem jde všechno líp. A nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř,“ říká Marta Boučková.
„Děti reagují na stav rodičů. Když se dobře postaráme o sebe jako rodiče, budeme se cítit v pohodě, i děti to vycítí a budou nás následovat,“ má jasno Petr Kačena. Jenže to se snadno řekne, mnohem hůře ale dělá. Vždyť už rok žijeme v nejistotě, často i v existenčních potížích.
Jak na děti nepřenášet vlastní strachy a obavy, když už ani nemáme sílu se přetvařovat, že se nic neděje? „Není potřeba se přetvářet. Je v pořádku dítěti přiznat, že mi není dobře či je toho na mě moc. To je pro dítě čitelnější situace než nevrlý rodič jaksi »bez důvodu.«« Samozřejmě by to neměl být trvalý stav, pak je potřeba např. psychoterapie,“ dodává Petr Kačena.
Jednejte na rovinu
S tím, že přetvářka nepomůže, souhlasí i Lenka Hlavičková. „Je zdrojem nedůvěry a s ním souvisejícím pocitem nejistoty, ohrožení a napětí. S dětmi mluvme otevřeně a přiměřeně, jejich jazykem. Je v pořádku přiznat trable nebo vyčerpání. V těžké situaci je normální se tak cítit. Dítě se naučí, že není potřeba emoce skrývat, že je možné je vyjádřit a nebýt na ně sám.“
„Je množství událostí, které dítěti nesdělujeme, nebo si necháme některé dopady pro sebe. Znamená to, že se přetvařujeme, nebo dokonce lžeme? Nikoli. Je úlohou rodičů, aby dítě chránili před většími problémy a i ve složitých dobách mu vytvářeli maximálně bezpečný přístav. Když se dítě zeptá, odpovíme podle svého přesvědčení, jen nemusíme vše špatné rozpitvávat. Když z nás cítí jistotu, tak vše samo zvládá mnohem lépe,“ podotýká Václav Mertin.
„Je jasné, že pokud se děje něco závažného a někdo z rodiny např. leží v nemocnici, není nikomu do zpěvu a atmosféra v rodině je plná strachu, obav nebo smutku. Ale i to v určitých chvílích patří k životu a tohle vědí i děti. Jen je na dospělých, aby dokázali vyhodnotit vážnost situace, a tomu odpovídající reakce,“ říká Marta Boučková.
I podle Lucie Vaškové je naprosto v pořádku ukázat dětem, že ani pro nás dospělé tato situace není jednoduchá. „Zároveň je ale důležité mluvit s dětmi o tom, jak tuto těžkou situaci zvládnout. Je potřeba, aby každý z nás našel sám pro sebe něco pozitivního, čemu se může věnovat. Neřešit nic velikého, soustředit se na menší plány ze dne na den, dělat si malé radosti.“
Nesledujte statistiky
Kateřina Cajthamlová dodává: „Hrát si na hrdinu a uvnitř umírat strachy je destruktivní – děti to vycítí a vyděsí je to víc, než když přiznáme, že se kapku bojíme, ale pěstujeme odvahu a hledáme rozumná řešení. Vyřešme si tedy své problémy hlavně my sami, případně vyhledejme odbornou pomoc – a získejme tím vnitřní klid a rovnováhu.
Jsme dětem postojovými vzory a vnitřní klid, rozvahu a pohodu na děti přenášet můžeme a máme. Chovat se klidně ve složité situaci se učíme my všichni, tak to klidně přiznejme.“
A jak to provést prakticky? Začít podle známé lékařky můžeme tím, že přestaneme úzkostlivě sledovat statistiky, přestaneme to přehánět se strašením a poplašné zprávy nebudeme ani vyhledávat, ani je šířit.
Podcast: Rodiče těžce nemocných dětí potřebují také dovolenou, říká lékařka Hrdličková.
Podcast: Rodiče těžce nemocných dětí potřebují také dovolenou, říká lékařka Hrdličková Blesk
