Mám za sebou už pár vztahů, mohu tak tvrdit, že jsem nějaké ty zkušenosti s muži pobrala. Nepatřím mez konfliktní typy, nerada se hádám, snažím se vždy najít rozumné řešení, kompromis. Pochopitelně zažila jsem i bouřlivé hádky, s jedním bývalým přítelem jsme nebyli daleko od toho, aby u nás létalo nádobí. On byl hodně výbušný, plný energie, emocí. Ovšem dokázali jsme si to vyříkat, usmířit se (v posteli) a jít dál.
Jiný můj partner se zase hodně nerad hádal, nebo spíš dohadoval, vždycky ustoupil, jen aby měl klid. A to i za cenu, že bylo po mém a jemu to vadilo, nikdy to ale nedal na sobě znát. Nejdřív jsem byla ráda, ale po čase mi to začalo vadit, že se ani trochu nesnaží prosadit svůj názor, přesvědčit mě o tom, že i on může mít pravdu.
Je to ten pravý?
Je mi už třicet let, cítím, že mám nejvyšší čas se usadit, mít děti, rodinu. Když jsem poznala svého současného přítele, celkem brzy jsem si začala říkat, že to je ten pravý. Už od začátku byl milý, pozorný, je i celkem sečtělý, dá se s ním povídat pomalu o všech oblastech života. Je o tři roky starší, má dobrou práci, ve které je spokojený, i slušně vydělává. Žije se svou matkou, která je v invalidním důchodu, má hodně zdravotních problémů a on se o ni stará. Já mám vlastní byt, sice jen malou dvougarsonku, ale zatím mi stačí. Splácím hypotéku, naštěstí mě to nijak zvlášť nezatěžuje, i já mám celkem dobrý plat.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Počátky našeho vztahu byly takové normální, asi stejné jako u tisíců dalších párů, které spolu začnou chodit. Randili jsme, chodili na procházky, na večeře, do vináren. První sex jsme měli zhruba po měsíci, u mě doma. A bylo to moc fajn, pasujeme k sobě a umíme se udělat šťastnými. Po dalším půl roce jsem mu navrhla, jestli by se nechtěl ke mně přestěhovat. Prý by chtěl, ale nemůže, musí být doma s maminkou, kdyby se jí udělalo špatně. Jeho matku jsem viděla všehovšudy tak třikrát. Nesedly jsme si ani jedna, ona je taková zapšklá, tváří se jak kakabus, mluvila se mnou jen na půl pusy, prostě mi dávala najevo, že se jí nelíbím. Přítel se tomu smál, prý ji mám pochopit, má jen jeho a všechny její choroby jí brání být spokojenou a šťastnou.
Tak žijeme každý zvlášť, ale přítel u mě občas zůstane přes noc, někdy i pár dní po sobě. Maminku dojede zkontrolovat, domluvil se i se sousedkou, kdyby se něco dělo. Prostě jinak to řešit nejde. Já to chápu a rozhodně mu nic nevyčítám, je dobře, že se o matku stará.
Neumíme se spolu pohádat
Jsme spolu rok a půl a za tu dobu už mezi námi pochopitelně došlo i k nějakým těm neshodám. Zpočátku jsme se vždy zvládli nějak rozumně domluvit. Ovšem v posledních měsících je to se vzájemným řešením, resp. vyřešením problémů dost šílené. Nemám problém o věcech diskutovat, vyříkat si argumenty, změnit svůj názor, nebo si naopak stát za svým. Ale přítel najednou začne křičet, přeskakuje mu hlas, plácá páté přes deváté, nakonec zmlkne a přestane mluvit.
Když to udělal poprvé, přijeli jsme akorát z víkendového nákupu, měl u mě být celý víkend a vrátit se domů k matce, u které byla na víkend její sestra z Moravy, až v pondělí po práci. Už si ani nepamatuji, kvůli čemu jsme se chytli, určitě nějaká hloupost, ale jeho reakce mě opravdu překvapila. Celý víkend, a že jsme měli spoustu plánů, jsme byli doma. On za celou dobu nic neřekl, buď jen zíral před sebe, nebo si pustil televizi. Mohla jsem na něj mluvit, jak jsem chtěla, nereagoval, nevšímal si mě. V pondělí ráno se sebral a odjel do práce. Pak jsme měli každý svůj program a někdy v půlce týdne mi zavolal, co o víkendu podnikneme.
Od té doby se podobná situace několikrát opakovala. Ovšem doba, po kterou je uražený a nekomunikuje, se neustále prodlužuje. Jakmile se urazí, buď je ještě třeba pár hodin se mnou, nebo se hned sebere a odejde a dlouho, několik dní, týden, naposledy dokonce téměř dva týdny, o něm nevím. Mobil mi nezvedá, na zprávy nereaguje. Pak se najednou ozve a jako by se nic nestalo. Navíc ani nechce o ničem se mnou mluvit. Když se ho zeptám, proč se takhle chová, mávne rukou, že to tak prostě má, je to jeho věc. Já si ale myslím, že je to i moje věc, jsme partneři, už jsme se i bavili o tom, že bychom časem mohli mít i dítě, nějak to vyřešit i s jeho maminkou a žít spolu. Jenže jak spolu budeme žít, když on se takhle chová? Mě strašně deptá, když mě k sobě ani nepustí. Když o něm nic nevím, mám strach, co s ním je…
Veronika
Názor odbornice: Buďte srozumitelná
Vážená Veroniko! Podle vašeho popisu se s partnerem zřejmě dosti míjíte, když dojde na spornější téma. Je vlastně moc dobře, že jste na to přišla teď. Čím dřív se totiž pustíte do práce, tím lépe se můžete dočkat toho, že si s partnerem i na ožehavější téma dokážete konstruktivně popovídat.
Nedaří-li se vám s partnerem komunikovat a vlastními silami se nikam nepohnete, obraťte se na odborníka, psychologa. Společně s ním zpracujete tzv. zakázku, na čem byste společně potřebovali pracovat. Ideálně by bylo dobré, aby se sezení účastnil i váš partner. Ale ani v případě, když by s návštěvou poradny nesouhlasil, není vše ztraceno. Na zlepšení komunikace můžete pracovat s psychologem i vy sama. Naučíte se, jak komunikovat, abyste byla srozumitelná. Jak se ujistit, že pro partnera opravdu srozumitelná jste. A jak se naopak naučit naslouchat jemu tak, aby neměl potřebu „křičet, plácat páté přes deváté“ a aby mu nemusel „přeskakovat hlas“.
Základním zádrhelem v mezilidské komunikaci totiž bývají naše mylné předpoklady, očekávání založená na našem subjektivním vnímání tématu rozhovoru. Leckdy očekáváme, že partner na téma rozhovoru prostě musí nahlížet stejnou optikou. Dokonce předpokládáme, že nám partner v diskusi „vidí do hlavy“, že mu nemusíme nic sdělovat a on se dovtípí. Musíme a nedovtípí. Neházejte rozhodně flintu do žita, v terapii bývá práce na srozumitelnosti v komunikaci poměrně častým a dobře řešitelným tématem.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
