Autor, publikující pod pseudonymem Matěj Hořava, se v české literatuře objevil před sedmi lety souborem próz z rumunského Banátu Pálenka. Stejně jako tato kniha i loňské Mezipřistání (Host 2020, 139 stran) vyvolalo kladný ohlas a také ho charakterizuje jazykově vytříbený, snadno rozpoznatelný styl, jímž vypráví lidské příběhy. Ty tentokrát navenek spojuje tbiliské sídliště, batumské pobřeží, protagonistovy poutě do gruzínských hor a zejména pak, tak jako v Pálence, jeho dlouhé cesty zpátky, do vlastní minulosti. Hořava zopakoval i kompozici krátkých textů, která je, spolu s civilním deskriptivním jazykem a strohými, trhanými větami (stojícími v protikladu k proudu řeči téměř nečleněné odstavci), pro něj příznačná. Mezipřistání lze označit za silnou knihu. Problém je v tom, že ani excelentní krasobruslařské vystoupení podruhé natolik neoslní. Moment překvapení se vytratil a pozornost je více upřena na detaily provedení. V případě Hořavy se nápovědi mění v explicitní výraz a opakovaná forma nemusí lákat číst dál.

Hlubší, u Hořavy již známý pocit existenciálního osamění, v němž se protagonista ocitá stále znovu a více či méně záměrně, se v druhé knize předvádí naplno. Neustálá nová mezipřistání uprostřed míst, k nimž on sám (snad ze svého ustrojení) nepatří, nemožnost usebrat se, zapustit kořeny nebo se jen obyčejně radovat z prostého teď a tady jsou trvalými motivy. Ale to, co bylo v Pálence v podtónech a činilo ji jedinečnou, zde vystupuje jako danost. Stává se tématem. Jako by měl vypravěč tentokrát potřebu se doříct, neponechat čtenáři svých autobiografických zážitků možnost pro žádné zaváhání. Jako by mu šlo tentokrát o vlastní přesný obraz, větší míru kontroly. Týmž dojmem působí už medailon z ruky autora na přebalu: výčet „Nová cizina, nová bloudění, nová setkání; nová, nesrozumitelná řeč“ jen utvrzuje v předešlé „pálenkovské“ perspektivě – avšak dořečené. Nová bloudění a útěky jsou motivovány přímo: „únavou ze šedi a chaosu velkoměsta.“ Kruciální poselství naznačené prvotinou, totiž, že míru vlastní opuštěnosti si neseme v sobě a že často pramení z našich rozhodnutí, je zde porušeno ne zcela potřebným interpretujícím dovětkem.

Ani druhý Hořavův prozaický soubor není knihou o tom, co hrdina v životě má, jako spíš o tom, co mu v něm schází a co ho provokuje k neustálému hledačství. V gruzínském putování není důležitá cesta, a vlastně ani cíl. Motivace pro neustálý pohyb vyvěrá odjinud. Každý protagonistův jednotlivý posun je jen dalším krokem k osamění, odloučením od blízkých, dalším odchodem. I chvilkový návrat domů do Čech, do Brd, na Moravu, je jen únikem odněkud, avšak ne útěkem někam. Jistotu a blízkost nalézá hlavní hrdina jen v minulosti, a zřejmě pouze proto, že už byla a došla naplnění. Domov je mu domovem, jen pokud je vzdálený, veškerá romantická představa o něm a jeho možná uklidňující záchrana se rozplynou v okamžiku, kdy k němu doputuje.

Toto přitažlivé jádro však v obecnější rovině selhává a dílo jím pohromadě nedrží. Každý text sám o sobě je velmi sevřený a zpravidla stupňovaný výraznou pointou či zámlkou. Ale co funguje v rámci jednoho mikrosvěta, nefunguje v rámci celku. Jednotlivé příběhy zůstávají víceméně izolované a jejich spojením žádný přesah nevzniká. Opětovné použití principu z Pálenky tu buď nepřiléhá, nebo se jednoduše vytěžilo… Zvolená kompozice rozkládá útlou knížku do 29 fragmentů (mikropříběhů, portrétů osob, s nimiž se vypravěč setkal, črt, popisů gruzínského všednodenního života či několikaminutových výjevů, zážitků nebo vzpomínkových ponorů). Mezipřistání tak není paradoxně knihou pro „četbu jedním dechem“, jako spíše sbírkou k příležitostným zastavením. „Rozrušenost“ souboru a silná přítomnost téže existenciální, původně zajímavé, ale v brzku očekávatelné nálady vede k dávkování či k reportážnímu čtení, které však celek vlastně podrývá, protože to u Hořavy zdaleka není tím, o co by mělo jít.

Na velmi uzavřeném prostoru několika stran naopak Hořava dokáže vytvořit pnutí mezi banálností a tíhou každodenního života (která je stejně svíravá pro hlavního hrdinu, jako pro jeho přátele v Čechách i gruzínské známé) i napětí mezi odcizením vlastní existence od druhých a snahou najít si mezi nimi to své, blízké. Jejím základním projevem je už jen užívání posesivních zájmen: můj holič, mladý Armén Alex; můj známý, asyrský taxikář; můj knihkupec, polobezdomovecký dědula v podchodu pod Čavčavadzeho prospektem. To jsou vypravěčovi lidé: prožívající své osudy vyhnanců. Autorova schopnost vidět a zprostředkovat věci bez patosu stojí v opozici proti jeho meditativním pasážím, respektive vytváří silnější moment pro reflexi samu, emoce v takových příbězích nejsou nikdy součástí hlavního plánu, vrství se za ním. Realita je popsána civilně a s určitou strohostí a aktualizací. Přítomným časem zachycené vzpomínky se jakoby vizionářsky vrací k minulému – vystavují obrazy utrpení a zároveň opětovně zrcadlí, že to důležité už bylo. Zbytečná smrt a náhodná vražda mladého Gruzínce (Boty) se tak propadá do všední události: „Až stará babka, která prodává opékané kukuřičné klasy (chodí tak brzy ráno, protože – pro svou příliš pomalou chůzi – není schopna konkurovat mladším roznašečům), až ta si všimne stop krve; marně zacloumá tělem; nezačne ječet jako v detektivních seriálech; viděla už příliš mnoho mrtvých, když ještě žila v Sochumi, v devadesátých letech, za abcházské války; příliš mnoho rozstřílených, ukopaných, ubodaných, utopených. Jen se pomalu odplouží za policistou na promenádu…“ V próze Kosa zase osetijský sedřený stařec mluví o tom, jak musel před nedávnem začínat jako běženec znovu. Jeho návyky ho vedou až k sečení trávy na tbiliském sídlišti. Spolu s vypravěčem rozjímají nad domovem: „‚Oba jsme tak daleko od domova.‘ Opět kývnu; ale vím, že to není pravda. Představím si, že bych hned teď vstal, šel do svého přízemního bytu, ze šuplíku stolu vytáhl cestovní pas a platební kartu. […] Stařičký uprchlík by taky mohl mávnout na taxík; a za hodinu by byl u žiletkového drátu, za nímž – na dohled – leží jeho ruskou armádou okupovaná vesnička; u žiletkového drátu, za nějž se stařec už nikdy nedostane…“

Podstatnou a dnes výjimečnou stránku Hořavových textů představuje jazyk. Vypravěčovy vlastní promluvy prorůstají jazyky, které ho obklopují, je to nejen gruzínština, ruština, polština, ale i konkrétní soukromé deformované dorozumívání (Hapekiki). Směsice zaslechnutých jazyků a babylonské zmatení, které bylo pro hrdinu zpočátku exotické, se postupně stává nesnesitelným, ohlušujícím, vrací se k jazykům klasickým, zejména k latině, vyprávějícím tiše a jinak (Splývání). Přesto je jinojazyčnost neustále přítomná jako jedno z napětí, jako vnější hranice vzájemného porozumění. Jazyk je ale nejen hraničním prostředkem k blízkosti, spojení s jinými lidmi, ale také prvkem k zachycení často velmi intimního, barvitého a subjektivního obrazu (v meditativních pasážích a představách) – a hlavně je rytmickým a eufonickým nástrojem.

To je zřejmě nejpůvodnější a nejvýraznější autorova stylová charakteristika. Hořavovy texty jsou „slyšet“. V povídce Moře vlny vyvrhují opětovně vypravěče na břeh: v návratnosti motivů, anaforickém opakování i krátkých rytmických větách, evokujících šum a pohyb reálného i metaforického moře. V Duchoborovi graduje rozhovor spolu s atmosferickými jevy, klidný dialog vypravěče během náhodného setkání s učitelem Michailem ústí postupně se sílící bouří v burácivý monolog rozčileného a opilého duchobora – a poté stejně tak utichá. A vzpomínka na Milana (Hapekiki) zase skrze společný dorozumívací kód (zvukomalebnou i deformovanou řeč) vyvolává vzpomínky na půvabný a dětsky naivní svět a sliby, kterým nebylo možno dostát.

Průvodním motivem celé knihy je ono zmíněné existenciální osamění a z něj plynoucí nostalgie, jakási předzvěst loučení už ve chvíli setkání. Z tohoto hlediska by Mezipřistání mohlo být vlastně jen prodlužovaným epilogem autorovy tvorby, který by se v případě hypotetické třetí knihy mohl stát již notně vyčerpaným. Určitou nadějí ale může být, že Hořava často tematizuje osudy stojící mimo, planě vůči ostatním. Dává jim zaznít, neboť si je vědom jejich opuštěnosti, a v důsledku toho i své vlastní. A přesně takové je jeho místo mezi současnými autory a můžeme doufat, že své postavení v další knize potvrdí jinak než opakováním, a s perspektivou sobě vlastní: „Všiml jsem si podivné slepice, která nezalezla s ostatními do kurníku, ale hřadovala osaměle na větvi akátu. Upozornil jsem Vladimíra, že jim jedna slepice utekla. Prý to není slepice, ale napůl domácí slepice, napůl divoký bažant. Ten tvor se jim usadil na zahradě; přes den žije mezi domácími slepicemi, na noc utíká ze zahrady pryč. Bažant pochází z Gruzie; původně to byl endemit žijící v okolí řeky Fasis, dnešní Rioni; proto to jméno fasant, co češtiny pak zkomoleně bažant, opakoval jsem opile, co jsem si den předtím přečetl v kavkazském průvodci a co jsem si pamatoval z učebnic staročeštiny. Křehoučká, téměř éterická dívenka, která v našem sboru zpívá andělský soprán, se Vladimíra zeptala: ‚A proč to nezabijete? Vždyť vám to může zničit chov.‘ Vladimír ji poučil, že ten tvor je – stejně jako všichni mezidruhoví kříženci – zcela bezpečně neplodný…“