↗

Fotbal je třeba vrátit lidem a hvězdy klubům, které je vychovaly. Johan Cruyff v březnu 1967 na pražské Julisce, v pozadí druhý zleva Josef Masopust. Foto Jack de Nijs, Anefo, WmC

Když nedávno zemřel legendární fotbalista Diego Maradona, zamýšlel jsem se nad jeho příběhem. Talentovaný chlapec z chudých poměrů, který po neúspěšném angažmá v Barceloně zakotvil v podprůměrné italské Neapoli.

Právě zde se mu povedlo dokázat něco mimořádného. Díky svým neobyčejným fotbalovým schopnostem vrátil otloukánkům z jižanského města důstojnost a pomohl je vytáhnout k několika trofejím. I proto dodnes lidé v Neapoli Maradonu milují.

V dnešním fotbale by takový příběh nebyl možný. Předně by Maradona v současných poměrech neuspěl se svou divokou životosprávou a nadměrnou konzumací kokainu. Ale hlavně, podprůměrný italský klub by si nikdy nemohl dovolit zaplatit talentovaného hráče Maradonova formátu a božský Diego by nakonec skončil v jednom z velkých klubů, kde by se možná trápil podobně jako svého času v Barceloně.

Nerovnost ve fotbalovém světě roste podobně jako v celé společnosti. Od založení Ligy mistrů v roce 1992 roste propast mezi elitní skupinou několika velkoklubů, které inkasují horentní sumy právě díky účasti v evropských pohárech, a kluby, které do nejužší špičky nepatří. Pohádka Leicesteru, který před pár lety vyhrál britskou ligu, je výjimkou potvrzující pravidlo.

Do toho se o fotbal začal zajímat i velký kapitál — investiční společnosti ze západu, oligarchové z Ruska či ropní šejkové z arabských zemí. Ostatně i Leicester patřil thajskému mogulovi Vichaiovi Srivaddhanaprabhaovi.

Výsledkem jsou předražené nákupy hráčů, nesmyslně vysoké platy největších hvězd a vstupenky na nejlepší zápasy v ceně, kterou si obyčejný člověk nemůže pravidelně dovolit. Nejlepší soutěže vyhrávají dokola ty stejné týmy a pro překvapení skoro není prostor.

Fotbal tak prochází podobným procesem komercionalizace a oligarchizace, tedy proměny ve zboží vhodné jen pro zisk několika málo lidí, jakým prochází naše společnost jako celek. Lze to vidět třeba na médiích nebo energetice. Jak říká jedno z hesel fotbalových ultras, „fotbal byl vymyšlen chudými a ukraden bohatými“.

Vůbec mě proto nepřekvapilo, když v neděli večer dvanáct nejbohatších velkoklubů — šest z Anglie a po třech z Itálie a Španělska — oznámilo založení takzvané Super ligy, která měla konkurovat tradičním soutěžím pořádaným fotbalovými svazy UEFA a FIFA. Kalkul majitelů těchto klubů byl jednoznačný. Za vítězství v Lize mistrů klub dostane dohromady přibližně dvě miliardy korun, přičemž investiční společnost JP Morgan slíbila klubům jen za účast v Super lize částku osm miliard korun.

Navíc účast v této skupině vyvolených by byla určena jen pro smetánku vybraných klubů, které by se do ní ani nemusely kvalifikovat. Představitelé dvanácti klubů se ani netajili tím, že cílovou skupinou jejich nápadu není evropský fanoušek, ale asijský digitální trh. Na co myslet na fair play, když je ve hře takový balík.

Žádná změna se však nakonec konat nebude. Projekt zkrachoval dříve než začal a už po dvou dnech podlehli majitelé „superligových“ klubů tlaku hráčů i fanoušků. Přesto ale je kauza okolo Super ligy podstatná, protože dokresluje zhoubné trendy, jakými fotbal i celá společnost v posledních třech dekádách procházejí.

Dva dny fanouškovského pekla

Jak píše ve výmluvném komentáři pro Guardian fotbalový historik David Goldblatt, fotbal je součástí našeho společně sdíleného kulturního dědictví. Jeho schopnost spojovat spočívá v jednoduchém faktu, že do meruny dokáže stejně dobře kopnout člověk z Pobřeží slonoviny, Brazílie, Španělska, Austrálie nebo Japonska. Proto je každé Mistrovství světa především oslavou rozmanitosti světa, herních stylů, týmových výkonů a strategického umu.

Právě kvůli nezměrné kulturní a historické hodnotě fotbalu, která sebou pravda přináší i velmi špatné zkušenosti v podobě rasismu či násilností některých fanoušků, se návrh na zřízení Super ligy potkal s velkým odporem. Fanoušci v Anglii, Itálii i Španělsku začali takřka okamžitě protestovat, klubové legendy super ligu ostře odsoudily, ozvali se i někteří hráči a trenéři.

Slavný trenér José Mourinho se údajně po hádce kvůli Super lize, ale i kvůli výsledkům klubu, musel poroučet ze své pozice trenéra Tottenhamu. Hráči mého oblíbeného Liverpoolu vydali na Twitteru kolektivní prohlášení, že super ligu nechtějí hrát.

Kauza ale přerostla celé fotbalové prostředí a zasáhla i do politiky. Super ligu odsoudila španělská vláda i francouzský prezident Macron. A britský premiér Boris Johnson oznámil, že její vznik chce zastavit pomocí nějaké „legislativní bomby“.

Projekt stvořený chamtivými majiteli klubů, kteří svůj nápad většinou ani nekonzultovali s hráči a trenéry, tak zkrachoval už po dvou dnech. Zapojené kluby totiž pod nátlakem veřejnosti ustoupily a postupně všechny z projektu vycouvaly. Hořká pachuť ale zůstala.

FIFA versus Super liga — prohnilí proti prohnilým

Ostře se proti vzniku Super ligy vymezily zejména fotbalové svazy UEFA a FIFA, které se starají o chod fotbalových soutěží. Jejich představitelé pohrozili klubům zákazem účasti v domácích soutěžích, Lize mistrů a zapojeným hráčům i na všech jiných akcích jimi pořádaných, tedy i na Mistrovství světa a Evropy.

V případě sporu majitelů klubů a představitelů fotbalových svazů ale nejde o žádný boj dobra se zlem, jako spíš o válku prohnilých proti prohnilým. Právě UEFA a FIFA poslední tři dekády vytvářejí prostředí, ve kterém o všem podstatném rozhodují peníze. Byli to oni, kdo z fotbalového svátku, jakým je bezpochyby Mistrovství světa, udělal nástroj pro vysávání komunit velkými korporacemi.

Stačí si jen zjistit základní informace o blížícím se šampionátu v Kataru. Při stavbě honosných stadionů, které musí pořádající státy kvůli nesmyslně nastaveným pravidlům stavět, již zemřelo přes šest a půl tisíce dělníků. Nebo vzpomenout na stávky provázející nedávný fotbalový šampionát v Brazílii. Nebo mnohačetné korupční skandály nejvyšších představitelů FIFA.

Reakci asociací UEFA a FIFA tak lze číst hlavně jako obavu o vlastní zisky a ztrátu kontroly nad fotbalovým prostředím. Mnohem podstatnější jsou proto debaty, které kauza Super ligy vyvolala. Z médií, ale i od bývalých hráčů a politiků slyšíme nutnost přísnější regulace fotbalového prostředí. Návrh legendárního obránce Manchesteru United Garryho Nevilla zavést nezávislého regulátora se v Británii těší velké podpoře.

Boris Johnson navrhl povinné zavedení spoluúčasti fanoušků na akciích klubů. Prakticky tím chce okopírovat německý systém 50 + 1, podle kterého musí většinu akcií vlastnit svazy fanoušků. Není od věci připomenout, že právě vysoká spoluúčast fanoušků na rozhodování o klubu zamezila tomu, aby se k Super lize připojily německé kluby Bayern Mnichov a Borussia Dortmund.

To vše jsou jistě potřebné změny, ale všechny návrhy zatím jen kloužou po povrchu. Jak ukazuje i rozhovor Fatimy Rahimi s představitelem německé iniciativy Náš fotbal Manuelem Graberem, hlavním problémem je právě až příliš velká moc několika klubů.

Fotbal se tak neobejde bez větších strukturálních změn, nastavení přísnějších platových a finančních stropů a zejména přerozdělení obrovského bohatství, které se v současnosti kumuluje mezi několik kluby a vybranými hráči.

Stejně tak je nutné nastavit pravidla, které zamezí moci investičních fondů, oligarchů a ropných šejků nad kluby. Nutné jsou ale také nová pravidla vedoucí k větší ekologické udržitelnosti celého fotbalového světa.

Uvažovat se dá také nad návratem některých dřívějších pravidel, jako je povinný počet domácích hráčů či odchovanců v kádru. I to může přispět k návratu práce jednotlivých klubů s komunitou, ze kterých vyrůstají. Jedno je však jisté, debata o budoucnosti fotbalu musí být co nejširší. Přece jenom jde o náš společně sdílený kulturní statek, tak o něj pečujme.

Proti všem Super ligám

Ačkoliv fotbalová Super liga se zřejmě nikdy hrát nebude, ve skutečnosti podobné soutěže už ve světě existují. Akumulace bohatství a moci v několika rukou není zdaleka jen výsadou fotbalu, ale odráží dění v celé společnosti. Korporace jako Amazon, Google, Exxon Mobile nebo PPF už dávno hrají svojí vlastní Super ligu, ve které nás podobně jako majitelé nejbohatších fotbalových klubů nechtějí.

Ostatně prezident Realu Madrid Florentino Perez obhajoval vznik fotbalové Super ligy podobnými argumenty, jakými apologeti neoliberalismu obhajují nerovnost ve společnosti, tedy takzvanou teorií prokapávání, kdy peníze od bohatých prokapou k těm chudým. Super liga měla v představě hamižného Pereze pomoc malým klubům, ve skutečnosti by je ale zničila. Stejně jako korporace ničí malé podniky, jak ukazují i studie zkoumající věrohodnost teorie prokapávání.

Sledovat dění v současném fotbale proto může skýtat i návod, jak zlepšit fungování celé společnosti. Společné vlastnění akcií není potřebné jen u fotbalových klubů, ale i u firem. Silnější regulaci z řetězu utrženého finančního sektoru státy i nezávislými regulátory potřebuje kopaná stejně jako všechny další sektory. Přerozdělení moci a bohatství je nutné jak mezi fotbalovými velkokluby, tak mezi korporacemi a společností.

Až budou konzervativci zase brojit proti státním regulacím, připomeňme jim, že v kauze fotbalové Super ligy navrhoval masivní vládní intervenci šéf britských konzervativců Boris Johnson. Všem zastáncům volného trhu se tu vlastně říká, že moc peněz v málo rukou škodí hodnotám fair play.

Všem autoritářům se tu na vědomost dává, že nejrozumnější rozhodnutí dělají instituce, kde je silná vnitřní demokracie a kde rozhodují všichni společně. A tak se společně pojďme zasadit za to, aby se fotbal i společnost posunuly k hodnotám, na kterých záleží — ke spravedlnosti, férovosti a vzájemnému respektu. Už nikdy žádné Super ligy!