V srpnu 1968 se na sjezdu demokratické strany měla konat demonstrace proti válce ve Vietnamu, jelikož do asijské země měla být poslána řada dalších mladých Američanů. Celá událost se zvrtla v nepokoje, během kterých došlo k četným zraněním. Možná, že si začali policajti. Jenže jít proti policii se v podstatě rovná tomu jít proti vládě. Takže bylo zatčeno sedm lidí (nedozvíme se, jaký maximální trest jim hrozí) a s nimi Bobby Seale, spoluzakladatel Černých panterů. Jenže ten byl zároveň ve zcela jiném případu podezřelý z vraždy. A poté, co mu došla trpělivost s přístupem soudce, mu na férovku řekl, co si myslí. Zato si vysloužil pouta a roubík. Následně přestal být součástí tohoto procesu.

Zálusk na hlavní roli si v tomto počinu, ve kterém je tedy důležitých postav několik a ztvárňují je známí herci (proto snese označení „ensemble piece“), si na první dobrou dělají čtyři – Abbie Hoffman v podání Sachy Barona Cohena, jenž se nekomediální úlohy zhostil velmi poctivě. Ačkoli Abbie jest stand-up komik a tyhle momenty dokazují, že je v nich doopravdy jako doma, ač při nich glosuje samotné řízení, ve kterém jde o hodně. Dále by to mohl být žalobce Richard Schultz (tradičně velice dobrý Joseph Gordon-Levitt), pak student Tom Hayden, jehož trefně ztvárňuje Eddie Redmayne. A potom obhájce Kunstler, který vypadá jako Mark Rylance, jenž hraje od Mostu špionů všechny role dost podobně (ano, včetně Obra Dobra).

 










 

Tím, kdo nejvýrazněji míchá kartami a posouvá děj, je ten, který celé síni vládne – soudce Julius Hoffman (Frank Langella). Starý pán, který se chce víceméně striktně řídit pravidly. Problém spočívá v tom, že si je tak trochu sám vytváří. Lpí na tom, aby bylo jasně zaznamenáno, že s Abbiem není v žádném příbuzenském vztahu. Bobbymu Sealeovi neustále upírá možnost se obhajovat, což zavání rasismem. A vůbec to vypadá, že není nestranný, protože se takřka neustále přiklání na stranu státních zástupců. To malinko zavání korupcí, ačkoli tím se film nechce zabývat.

V projektech, jaké se odehrávají u soudu, není obvyklé, aby soudce takhle zásadně zasahoval do příběhu. Tady se se proměňuje v de facto hlavního záporáka, jenž si svým přístupem o zesměšňování a pohrdání neustále koleduje. Přitom se vlastně s určitostí nedá říct, na čí straně je v tomto sporu právo a spravedlnost. Retrospektivy jsou totiž občas matoucí a některé důkazy hovoří jednoznačně proti té „Sedmičce“. Na druhou stranu nelze než souhlasit s Abbiem, když tvrdí, že je celý proces politicky motivovaný. Jak naznačeno v prvním odstavci v souvislosti s policií, protože je v zájmu státu, aby její příslušníci z tohoto procesu vyšli jako klaďasové. Není tedy velkým překvapení, že se může objevit i nějaká ta výhrůžka. Vzpomeňme, co se přihodilo například Valerii Plame, ačkoli tam to bylo ještě komplikovanější.

Stručně k historii – scénář vzniknul už v první dekádě tohoto století/tisíciletí. S tím, že režie se měl ujmout Steven Spielberg. Následovala stávka scenáristů a po ní projekt putoval k ledu; ani Ben Stiller ho neoživil. Více informací uvádí kniha Nejslavnější filmy, které nikdy neuvidíte. Zatímco z původního obsazení vydržel podle všeho akorát Sacha Baron Cohen, autor scénáře a nakonec i režisér Aaron Sorkin evidentně za těch cca 15 roků mnoho změn neudělal. Přitom nutno zopakovat, že téma hledání pravdy je stále aktuální všude na světě, nicméně Chicagský tribunál ve finále odvádí pozornost spíše k nespravedlnosti spočívající v diskriminaci Afroameričanů.

 










 

Scenárista, jehož přítelkyní je v současnosti česká herečka Paulina Pořízková, mohl zakomponovat svůj smysl pro ironii. Jenže vedle toho si neodpustil kulometné dialogy, které se snad ani nedají pochytat na první dobrou. Z tohoto pohledu není dobrý už samotný úvod, ve kterém se to hemží postavami, které jsou představovány titulkem, tak jako v českém Tomanovi. Sorkin jakoby to věděl, a tak později to podstatné zopakuje. Nebylo by bývalo lepší více zapracovat na střihové skladbě (to platí pro celý film)? Přece by až tolik nevadilo, kdyby scenáristické poučky nebyly dodrženy přesně na milimetr.

Chicagský tribunál z dramaturgického a hlavně z řemeslného hlediska zaostává za Sorkinovým předchozím počinem, kterým je nefalšovaná cinefilní lahůdka nazvaná Velká hra. Zamrzí, protože z tohoto netflixáckého produktu se mohl stát opravdu důležitý film. Tím spíše, že se v něm objevuje Fred Hampton, tak jako v Judas and the Black Messiah. Naštěstí stejně není pochyb o jeho mezinárodní srozumitelnosti. Daleko více nepotěšila jiná věc. A sice, že k odvážnému kroku při závěrečné řeči mohlo klidně dojít už někdy na úvod. A tím bychom si ušetřili cca 90 minut. Možná by neměl až takovou údernost, ale i tak by jistě přinutil k zamyšlení. Nic, jdu se znova podívat na zmíněnou Velkou hru.

FOTO: cinema.de