Dagmar (91) z Brna jako jedna z mála žen absolvovala povinnou vojenskou službu!
V únoru oslavila krásné 91. narozeniny. Zažila válku, pak nástup komunistické vlády…Dagmar Ferebauerová (91) z Brna je jednou ze sedmnácti žen, které musely kvůli nařízení komunistického ministra obrany Alexeje Čepičky absolvovat povinně tříletou základní vojenskou přípravu. Jen tak mohla úspěšně zakončit studium na pedagogické fakultě. Následně však odmítla nastoupit na přidělené místo učitele a s manželem řídila estrádní soubor. Celý život se věnovala také plavání a ještě nyní, v pokročilém věku, sklízí na plaveckých závodech jeden úspěch za druhým.
Vychovávala ji jen maminka, do první třídy žily v Brně, poté se na čas přestěhovaly za máminým strýcem, ale když začala válka, odešly do jejího rodiště v Rousínově u Brna. „Během války jsem nepociťovala nějakou tíseň. S dalšími dětmi jsme chodily třeba do cvičení. Vnímaly jsme až konec války. To se už v Rousínově střílelo, nedalo se vůbec vycházet z domu. Lidé se připravovali na konec války, když si na zahradách a polích kopali kryty, kdyby přišlo bombardování nebo docházelo k nějakým střetům, aby se měli kam schovat,“ vzpomíná paní Dagmar. S Rudou armádou však přišla do Rousínova nejen svoboda, ale i problémy. Zpočátku byli lidé v obci nadšení, že Němci odešli, ale následně vyšlo najevo, že pět holek bylo Rudoarmějci znásilněno. „Do našeho domku se nastěhoval důstojník Rudé armády a několik dalších vojáků. Proto jsme chodili spávat do sklepa k sousedům. Jednomu Rudoarmějci jsme říkali slepičář. Každé ráno totiž přišel a nesl v každé ruce za krk tři mrtvé slípky. Naše rodina je musela uvařit, oni jedli pouze maso a my tak měli pořád slepičí polévky. Vím, že jsem se tenkrát hodně bála. V obci byli vojáci ještě několik dalších týdnů. Ráno jsem vyrážela na nádraží, odkud mě vlak odvezl do brněnské školy. Maminka mě doprovázela aspoň přes místo, kde vojáci tábořili. Bývali opilí, večer jsme se báli vyjít ven. Na krok jsem sama nikam nešla,“ přiznává paní Dagmar, která v té době začala studovat obchodní akademii. I když se chtěla věnovat baletu, rodina chtěla, aby měla řádné vzdělání.
Musela do uniformy
Po maturitě začala pracovat jako úřednice, ale hledala pořád uplatnění, které by bylo spojené s pohybem, protože zjistila, že má kromě tance a cvičení talent i na plavání. Přihlásila se tedy na pedagogickou fakultu obor čeština a tělocvik. „Po nástupu na fakultu jsme se však dozvěděli, že došlo ke změně. Z ministerstva přišlo nařízení, že se tělocvik bude studovat samostatně a namísto druhého předmětu jsme museli podstoupit povinnou vojenskou přípravu. Do vlády totiž nastoupil ministr obrany generál Alexej Čepička, což byl zeť tehdejšího prezidenta republiky Klementa Gottwalda. Asi se mu chtěl zalíbit. Z Brna nás bylo vybráno 17 děvčat. Byly jsme takovými pokusnými králíky, protože u nás se s touto vojenskou přípravou začalo, ale taky současně skončilo, neboť se tento model neosvědčil,“ říká paní Dagmar, která tak každou sobotu musela naklusat na sedmou hodinu do kasáren. Děvčata měla do nich ve vojenském mundúru přijít už z domu. „Když viděli, jak v tom vypadáme, tak to zavrhli. Armáda nebyla na něco takové připravená. Když jsem se do vojenského oblékla, tak jsem si musela rukávy třikrát ohrnout. Nohavice jsme si musely podvazovat, aby nám nepadaly. Boty nám byly samozřejmě také velké. Takže některá děvčata se do nich nazula i s teniskami. Uniformy byly navíc ušité z materiálu, který na těle hrozně kousal. Nakonec velení uznalo, že bychom armádě moc velkou reklamu nedělaly a mohly jsme se tak oblékat až v brněnských kasárnách,“ pokračuje ve vyprávění. Náplní povinné vojenské přípravy byla pochodová cvičení, manipulace se zbraní a spousta teorie. „Jak my to nenáviděly. Protestovaly jsme, dělaly vše pro to, aby vše bylo zrušeno. S kamarádkou jsme dokonce vyrazily na ministerstvo. Prosily jsme je, aby nás toho zbavili. Bylo to k ničemu, navíc jsme byly za to ještě popotahovány na škole.“ První rok strávila děvčata u pozemního vojska. V létě musela absolvovat měsíční vojenské cvičení v Hostinném v Krkonoších. Spaly na dřevěných postelích, slamnících. „Přestože byl červenec, vyfasovaly jsme i zimní kabáty. Po oblečení jsem ho tahala po zemi. Rukávy byly o dvacet centimetrů delší. Velitelé družstva byli kluci, ale museli z nás být zoufalí, protože jsme jim dělaly naschvály a oni nevěděli, co s námi. Když nás seřvali, tak některé holky začaly plakat, což ale jen hrály. Na druhou stranu jsme musely s plnou polní absolvovat noční pochody. Nakonec nám odpustili aspoň vojenské boty. Vybojovaly jsme si nosit kecky, protože ty nám byly aspoň na míru,“ líčí paní Dagmar vojenské povinnosti.
Jak vypadala dřina u spojařů? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 17.