9°C
Drobná útěcha na začátek pro nás všechny – za závislost na on-line světě tak trochu nemůžeme. „Číhá na nás velmi intenzivně a skoro bych řekla: Těžko očekávat, že jí nepropadneme. Podle mě můžeme tak akorát regulovat míru, do které se závislými staneme,“ upozorňuje psycholožka Katarína Szabados.
Psychoterapeutka Lenka Hlavičková na ni navazuje s tím, že na líbivé blikání a předkládání nekonečného množství přesně takových informací, které nás zajímají, není lidský mozek evolučně připravený. „Je dobré si také uvědomit, že člověk je ze své podstaty závislým tvorem. Je ale potřeba se s vlastní tendencí k závislosti naučit zacházet.“
Profesor Michal Miovský, který se léčbě závislostí profesionálně věnuje, k tomu poznamenává, že každý má v této oblasti jiné silné nebo slabé místo. „Pro někoho je to strategická hra a potřeba úniku od reality, pro jiného je to potřeba kontroly svého času a času jeho blízkých, u jiného je to bezcílné brouzdání a hledání informací, aniž by to k něčemu sloužilo. Další pak má tak silnou potřebu ocenění a sociálního feedbacku, že by se ulajkoval k smrti, jen aby ostatní vyprovokoval k témuž a získal pro sebe kýženou pozornost, zpětnou vazbu a ocenění.“
Sluha a pán
On-line svět se stal integrální součástí života ve vyspělé společnosti. „Je ale důležité, aby se děti ve stále početnějších hodinách IT učily nejen programovat a pracovat s rozmanitými programy, ale naučily se také celý tento prostor ovládat, aby sloužil jim. A ne děti jemu,“ říká dětský psycholog Václav Mertin. Jinak řečeno: „Je třeba se smířit s tím, že on-line svět tu je a taky bude. Je to dobrý sluha, ale zlý pán,“ má jasno psycholožka Marta Boučková.
Virtuální svět je něco úplně nového, ale tak jako jsme se naučili oddělovat a udržet si odstup od světa fantazie, knih, filmů nebo televize, tak se musíme naučit vnímat i on-line prostředí, myslí si internistka a systemická terapeutka Kateřina Cajthamlová.
Profesor Michal Miovský poznamenává, že dokud nám naše elektronické hračičky slouží, přinášejí práci a zábavu, je vše zcela v pořádku. „Není na tom nic zlého a prostě místo pazourku máte počítač a telefon – to přece není tak špatný posun.“
Kde začíná?
Jenže kde končí ono hraní si s pazourkem a začíná závislost? Kolik minut či hodin denně už je znakem problému? „To právě nejde říct,“ upozorňuje profesor Miovský. Lidé v některých profesích stráví u počítače celou pracovní dobu. Jiní zase z podstaty své práce mohou mít volnější režim, ale musejí být o to delší čas on-line, být v pohotovosti, reagovat na vývoj, kontrolovat e-maily...
„Závislý je člověk tehdy, kdy pociťuje silné nutkání k nějaké činnosti, která zabírá podstatnou část jeho času a díky níž nemá čas a energii na další aktivity. Nedokáže s ní skončit, i když by rád. Pozor, velmi náchylné jsou k tomuto typu závislosti i děti,“ varuje Lenka Hlavičková.
Je to nemoc
Ještě nedávno se vědci přeli, jestli to je, či není nemoc. Teď už mají jasno. „Tato oblast se dostala do americké a následně i do mezinárodní klasifi kace poruch a onemocnění. Kritéria, která tuto poruchu charakterizují a definují, jsou velmi podobná, případně dokonce totožná, jako je tomu u tradičních závislostí,“ říká Michal Miovský.
Psycholog Petr Kačena jeho slova doplňuje: „Do nelátkové závislosti se podle poslední mezinárodní klasifikace nemocí řadí pouze gambling a závislost na počítačových hrách. Například závislost na sociálních sítích (nebo obecně internetu) je v diagnostických manuálech zatím v sekci pro další zkoumání. Pro mě osobně ale může mít závislostní povahu v podstatě jakékoliv chování.
Problém nastává, když to negativně zasahuje do našeho osobního či pracovní života.“ Jinými slovy: Pokud kvůli jedné činnosti, bez níž si najednou neumíte představit život, zanedbáváte vše ostatní, máte – či začínáte mít – problém.
„Může jít třeba až o nutkavou potřebu mít po ruce neustále mobil, být ve spojení, v některých případech i v noci, i ve chvílích volnočasové aktivity, současně se dostavuje i neklid a nervozita, když spojení nefunguje,“ říká Václav Mertin.
„Problém poznáte tak, že v zaměstnání nejste moc výkonní a už si toho třeba i lidi a šéf všímají – a vy u toho sedíte pořád. Nebo potěšení už není tak veliké, jako spíše obsese v neustálém postování nesmyslných zpráv o kdejaké prkotině, kdy se v klidu nenajíte, protože každé jídlo musíte fotit a postovat a sdílet, kdy od rána do večera lajkujete a dožadujete se lajkování a hodiny a hodiny brouzdáte bez výsledku a přínosu.
Pak už jen stačí, abyste přestal řešit, co dělá váš manžel/manželka/partner, nebo dokonce děti, a začínáte být více virtuální pro své blízké než reálný a v přímém osobním kontaktu. Pak fakt máte problém,“ charakterizuje závislost Michal Miovský.
Co všechno nám nadměrné a potom už i závislé ponoření se do on-line světa způsobuje? Je toho dost – a zdaleka nejde jen o to, že přicházíme o čas v reálném životě, omezujeme kontakty i běžné aktivity a uzavíráme se do takzvané sociální bubliny.
Jaké jsou následky?
Vědci podle Petra Kačeny například zjistili, že čím více lidé používají sociální sítě, v tím menší životní pohodě se cítí. „Taktéž se ukazuje souvislost aktivního užívání sítě Facebook a těžké deprese,“ podotýká.
Podle Kateřiny Cajthamlové můžeme vlivem online závislosti ztratit kritické myšlení, vynoří se naše strachy, můžeme se vinou konspirátorů nakazit paranoidním myšlením, vzniknou nežádoucí zlozvyky a stereotypy.
„Sociální izolace, ztráta komunikačních schopností i strach z intimity anebo vzestup agrese – to vše mohou být důsledky této závislosti. Z fyzických příznaků jsou to hlavně poruchy spánku, změny biorytmů, změny chuti k jídlu a tělesné kondice vinou ztráty běžných pohybových aktivit v reálném světě,“ vyjmenovává, Lenka Hlavičková dodává, že trpí také naše oči.
Pozdě na záchod...
„Někteří lidé dokonce přestávají vnímat své potřeby, jak jsou ponoření do virtuální reality: zapomenou jíst, nebo se naopak přejídají, málo spí, nedojdou si včas na záchod, aby jim něco neuteklo, a způsobují si tím problémy s vylučováním. Můžou se cítit bez energie, ztrácet životní smysl, protože v on-line světě je nezískají. Neschopnost nutkání zvládnout se podepíše i na jejich sebevědomí. Stagnují ve svém vývoji a někteří začnou žít ve vlastním světě, mimo realitu.“
Michal Miovský ve výčtu možných následků pokračuje: „Objevují se výraznější výkyvy nálad, často sledujeme skluz do těžkých depresí, poruchy motivace atd. A je jasné, že když skoro nic neuděláte pro svého zaměstnavatele nebo do školy a namísto toho neproduktivně sedíte 14 i více hodin denně u počítače, tak to způsobí problémy i v sociální oblasti a u dětí ve výchově.“
„Pro děti i dospívající jsou velice nebezpečné a návykové on-line hry, nás všechny ohrožují různí anonymní predátoři v sociálních sítích a influenceři na netu, případně anonymní i známí hateři. To vše může narušit naše vnímání sebe sama, sebedůvěru, sebevědomí, sebeúctu. Pocit vyloučení a systematická kritika může vést u citlivých osob k poruchám příjmu potravy, k sebepoškozování a sociálnímu úpadku – při nejhorším i k sebevraždě,“ varuje Kateřina Cajthamlová.
Zeptejte se odborníků!
Své dotazy pište na psycholog@blesk.cz. Nebo na adresu redakce: Blesk, Komunardů 42, 170 00 Praha 7, na obálku prosíme uveďte heslo PSYCHOLOG. Vaše otázky a odpovědi odborníků postupně zveřejňujeme na stránkách Nedělního Blesku.
Pokud máte potíže vyžadující okamžitou pomoc, volejte prosím krizová centra (kontakty otiskujeme na straně 30), v krajním případě pak Záchrannou zdravotnickou službu – tel. 155
Rozchod přes textovku? Jednoduchý útěk před zodpovědností a emocemi toho druhého.
