Tereza Vejvodová: Tanec osvobozuje film (2)

Co taneční svět nabízí tomu filmovému?
Svobodu začít od smyslového. Jde mi prostě o to někam se ve filmovém médiu pohnout, a to mi spolupráce s tanečníky umožňuje i díky tomu, že tanečníci jsou zvyklí vymýšlet vlastní vize a mají nesmírně vyvinuté právě smysly. Je to inspirující už proto, že film má ve své smyslové subverzi neskutečný potenciál. Když to, co je v hlavě tanečníka, dokážeme spojit s možnostmi filmového média, je to barvitá a nečekaná záležitost, která nemá vůbec žádné limity.

Pro vaši filmovou tvorbu je charakteristické hledání styčných bodů s jinými uměleckými disciplínami, tanec je jen jedna z nich?
Začala jsem psaním poezie. Při nástupu na FAMU jsem očekávala, že film se učí tak, aby se člověk mohl vyjadřovat tak, jak chce, poeticky. Realita měla ale k mému očekávání poměrně daleko. Existují zde struktury, na které jsou všichni zvyklí, a je strašně těžké je prorazit. Mám pocit, že na to, jak má film pevné mantinely, vlastně není ještě zcela objeven, že si žádá nějaké nové cesty. Přijde mi absurdní, že film, jako komplexní dílo, které se samo skládá z mnoha dalších jiných uměleckých disciplín, se k nim sklání, místo aby z nich čerpal a šel dál svou vlastní cestou. Myslím, že to je kvůli tomu, že se tolik bavíme o finančních otázkách. Vize jsou zastaveny u diskuze nad penězi. Zdá se mi ale, že je to problém spíš kulturních priorit.

Myslíte si, že se na interdisciplinární projekty shání peníze složitěji?
Mám pocit, že vždycky narazíte na někoho, kdo pochází z prostředí, kde má spoustu jistot v tabulce. Takový člověk si potřebuje věci představit, přitom má ale vzniknout něco, co ho má fascinovat svojí novostí. Svoboda je vždycky versus peníze a konkrétně u nás mám pocit, že to je daleko těžší, u nás vypadáte trochu mimozemsky, když se snažíte udělat něco nového v jakékoli činnosti, nejen umělecké.

Filmový projekt Roselyne vznikl na zakázku Festivalu tanečních filmů, který pro jeho realizaci zajistil i externí konzultace s legendou tanečního filmu – Davidem Hintonem. Jak se vám pracovalo v konceptu uměleckého mentoringu? A je to něco, co je v Česku běžné?
Mnohokrát jsem o tom debatovala s lidmi i z jiných oborů a zanechalo to ve mně pocit, že se v uměleckých oborech učí spíše „co“ místo toho „jak“. Přijdete se svou vizí a mnohdy komunikace – mentoring sklouzne k tomu, že plníte vize toho druhého, protože není schopný odstupu, ani uměleckého respektu. Začne vám říkat, co vlastně máte točit, místo toho, aby vám pomohl, jak ztvárnit vaši představu. Nebo se vám v opačném extrému vůbec nevěnuje. Spolupráce s Davidem Hintonem pro mě byla první taková smysluplná zkušenost. Nevím, jestli je to tím, že David je Angličan a má jinou mentalitu, každopádně jeho přístup byl pln respektu a zároveň i prokazatelné zkušenosti. To mě až zarazilo. Takže jsem ráda, že existuje dramaturgická spolupráce, která může být i přínosná. Zatím moje nejlepší zkušenost, která potvrdila, že budu rozhodně i nadále podobné mezinárodní spolupráce vyhledávat.

Říkává se, že taneční film vzniká ve střižně, souhlasíte s tím? Roselyne i Vymezení jste si koneckonců stříhala sama.
Spousta zásadních věcí vzniká v postprodukci, jak obrazově, tak zvukově. Je na to potřeba odstup. Je to jako kdybyste dělala tu věc třikrát, pokud k tomu připočteme i tvorbu scénáře. Emoce, co ve střižně vzniká, je úplně ryzí a vy jste jejím strůjcem. A můžete namíchat takové spektrum emocí, které ještě nikdo v životě nezažil. A já chci díky tomu vidět věci, které jsem ještě v životě neviděla, a cítit věci, které jsem v životě necítila.

Jak hodnotíte situaci, kterou nastolila pandemie a kultura v karanténě, kdy se živé umění začalo hojně převádět do audiovize?
Mně osobně pomohlo to, že jsem si uvědomila, co mi schází, když jsem o to přišla. Člověk se ze stavu, kdy byl přehlcen možnostmi, dostal do situace, kdy musí být sám aktivní, aby se vůbec něco dělo, kdy musí hledat cesty, jak si to tady zkrášlit. Najednou vystoupila ta šeď všedna a vrhlo se světlo na to, jakým je život v kapitalistické společnosti vlastně křeččím kolečkem bez možnosti zažít kromě práce něco sebepřesahujícího. Mám pocit, že umělce to v širší společnosti vlastně znovu obhájilo, že jsou to lidé, které naše duše skutečně potřebuje, kteří nám předávají vnitřní bohatství. Já nesmírně podporuji, že se nezapomíná na kulturu a dělá se všechno proto, aby tu s námi zůstala a mohli jsme se z ní alespoň nějak těšit. Konečně využíváme sociální sítě smysluplně.

Je podle vás český divák podceňovaný?
Tohle je bolavé, celospolečenské téma, které se vším ohledně tvůrčího procesu dost souvisí. Hlavně u filmu. Existuje nějaký obecný úzus, že divák si chodí do kina odpočinout, ne si tříbit myšlenky nebo cit, jako například do galerie. Navíc v této zemi cítím atmosféru, která nemá ráda provokaci něčím, co sama nečeká, která to snad ani nechce. Tím pádem se tak přemýšlí i o divákovi. Nechce se riskovat. Vznikají tak patologické myšlenkové struktury o jakémsi divákovi, který přece něco nepochopí, kterého něco může vykolejit… Znova se skláníme sami k sobě, místo toho, abychom si dávali laťku někam výš. Možná je to tím, že se sami podceňujeme, čímž je ale brzděn vznik něčeho nového, nějaký kulturní posun. To je myslím podpořeno i něčím, co je zaseto hluboko v samotné české mentalitě.
Jsem ročník, který sice nezažil na vlastní kůži totalitu, ale dosud její rysy cítí kolem sebe v chování starších generací, ve strukturách tohoto státu. Skrze svou pracovní zkušenost v Paměti národa jsem se docela procítila všemi těmi příběhy lidí, co si prošli extrémním útlakem, a jak se to na nich podepsalo. Přesto, že už jsme oficiálně svobodná země, z minulosti tu zbylo něco, na co si česká společnost nějak příliš zvykla a je to zhoubné. Hlavně nerušit, nekomplikovat, být v řadě a k ničemu se moc nevyjadřovat, protože by to mohlo způsobit něco špatného. Jako by z vlastního názoru na svět nutně plynul nějaký trest. Myslím, že to je něco, co se z vědomí národa hrozně těžko páčí, takto dlouhodobě ztracená svoboda je jako biologická zbraň. Je to sice pochopitelné, ale nezbavíme se toho, pokud s tím nebudeme něco dělat každý sám za sebe, ve změně svého každodenního chování. V tomhle také dost spoléhám na umění.

Myslíte, že to je generační záležitost?
Beru to, jako kdybyste před sedmdesáti lety na strom pověsili řetěz, sundali ho 1993 a řekli si, tak, už je to v pohodě. Ale na tom stromě je pořád stopa po řetězu, kterou jen tak něco nevymaže. Z pohledu své generace vidím, že je tu absence hodnot, podle kterých by se dalo žít, skrze které by se mohlo reflektovat. Že jsou tu ty staré, zajeté jistoty. Když chce někdo něco víc, je okamžitě sražen, aby náhodou někoho neznervóznil a nepřiměl k sebereflexi. Když chcete z něčeho vystoupit, dostanete strašnou ťafku. Okamžitě. To říkám jako někdo, kdo pochází z malého města a současně bydlí v Praze, přičemž v mentalitě nevnímá velký posun.

Umění je jeden z léků?
Já si na umění cením, že nám může zcela svobodně přinášet různé perspektivy, díky nimž si můžeme vztah ke světu poskládat z více dimenzí. Moje generace si dost uvědomuje českou zabedněnost a hodně lidí řeší otázku, zda zůstat tady, obětovat spoustu energie ke změně naší mentality a snažit se věřit, že věci mohou být i jinak. Nebo se na to vykašlat a jet pryč, fungovat jinde, kde už je pro ně jaksi půda přichystána díky způsobu myšlení, které nestojí na místě, ale reaguje na změny světa. Může se snadno stát, že spousta lidí, kteří jsou dobří v tom, co dělají, prostě odejdou a společnost se nikam neposune. 

V současné době připravujete s Miřenkou Čechovou a Spitfire Company projekt metaBALETKY, který bude mít premiéru začátkem května. Její kniha, ze které nové dílo vychází, vzbudila hodně emocí.
To, že Miřenka vyjádřila názor k tomu, co jí nesedí, mi přijde absolutně správně. Z kontextu této doby a člověka, který je extrémně kulturně aktivní nejen v této zemi, upozorňuje na to, že se v baletu zachází s lidmi necivilizovaným způsobem. I když se to celé tváří jako vysoké umění. Ta vlna pohoršení kolem toho mi přijde legrační i děsivá zároveň.

metaBALETKY na knihu navazují jen volně?
metaBALETKY jsou o tom, jak důležité je nemít strach se projevit, a o tom, co tento strach způsobuje. Je to o samotné komunikaci, jak jsou tu lidé zvyklí se spolu bavit, podle čeho volíme hlavy kulturních organizací, kde je ta ryzost v umění samotném, když se chová tak neryze. Kde je ta pravda. Je to Miřenky komentář k jejímu osobnímu prožitku, zároveň je to celé trochu nadsázka. Není to taneční film, je to experimentální fúze, je tam animace, je tam dance for camera, abstrakce, inscenovaný dokument, je to snaha dosáhnout sdělení, kterému je nadřazené to, že člověk má v tomto světě právo na vlastní identitu a neměl by se stydět říct, co si myslí.

Jaká je vaše role v projektu?
Jsem kameramankou a zároveň spolurežíruji projekt z filmového hlediska, a to především ve střižně. Je to poněkud ambiciózní rozdvojení se, možná náročnější, než jsem si zprvu myslela. Ale jak říká Miřenka, odvaha není v tom, že se nebojíme, ale že i se strachem do toho jdeme.

metaBALETKY
Román Baletky tanečnice Miřenky Čechové rozvířil vody v taneční komunitě už před jeho vydáním. Zatímco virtuální svět chrlí lávu, protagonistka knihy svádí vnitřní boj s rozbouřenými emocemi. Projekt metaBALETKY přináší syrový příběh ženy, která čelí strachu promluvit a sbírá sílu postavit se nerovnému soupeři. Hybridní tvar filmových obrazů, živých vstupů, animací, a především živé interakce s diváky pomocí chatu otevře prostor pro tvorbu vlastního názoru, a především možnost vstoupit do dialogu s hlavní hrdinkou příběhu. (GoOut.cz).

Online premiéra multimediálního projektu proběhne 3.–6. května 2021.

Tereza Vejvodová vystudovala režii na Filmové a televizní fakultě Akademie Múzických umění v Praze (FAMU). U většiny svých projektů je zároveň i scenáristkou, někdy i střihačkou. Přečtěte si více…