Stojí na nejnižším žebříčku církevní hierarchie, ale často vykonávají nejtěžší práci. Pečují o nemocné, pracují v nápravných zařízeních, starají se o druhé bez ohledu na jejich víru, bohatství nebo jakoukoli jinou příslušnost. Ale taky jezdí na kole a o půlnoci mlsají čokoládu. 

Čtyři generace řeholnic vyzpovídala spisovatelka Kamila Hladká ze Želešic na Brněnsku. Autentická výpověď žen, kterou doprovodil fotografiemi držitel Czech Press Photo Jan Cága, brzy vyjde knižně pod názvem Sestry.

Jaké sestry jste pro knihu zpovídala?
Během víc než roku jsem mluvila s desítkami řeholnic, ale do knihy jsem vybrala příběhy šesti žen, které zastupují čtyři generace. Myslím si, že jakékoli prostředí se nejzajímavěji pokryje, když je tam co nejširší věková škála. Nejstarší – sestře Monice – bylo v době našich setkání 93 let. Bohužel loni na podzim zemřela. Nejmladší bylo teprve 29. Ještě nemá ani po věčných slibech, ale připravuje se už zhruba tři nebo čtyři roky.

Vybírala jste jen podle věku, nebo i podle jejich příběhů?
Měla jsem ambici potkat se se sestrou, která byla v padesátých letech vězněna. Bylo docela náročné ji najít, takových řeholnic už je jen pár. Mně se podařilo objevit šestaosmdesátiletou sestru, která byla v roce 1953 odsouzena ve vykonstruovaném procesu a vězněna. Je to velmi silné a autentické svědectví o vyšetřování, pronásledování řeholnice, vykonstruovaném procesu i o tom, jaký byl její pobyt ve věznici z pohledu velmi mladé dívky. V té době byla teprve čekatelkou, ještě neměla ani hábit. Navíc měla tatínka velmi zarytého komunistu, který se za ni styděl, odstřihl ji ze svého života a ona se tím velmi trápila. Usmířili se, až když byl její otec hodně starý, a ona za to byla velmi ráda.

Kdo jsou další sestry v knize a odkud jsou?
Je to třeba sestra Lucie, proděkanka Teologické fakulty v Olomouci, která má 53 let. A nebo sestra Vilma – boromejka, která má něco málo přes čtyřicet let. Jsou z různých míst republiky. Třeba pro boromejky je typické, že střídají působiště. Řád má vlastní nemocnici, různé charitativní domy a další zařízení a sestry se tady střídají. Třeba Vilma se narodila na Vysočině, pak byla u boromejek v Moravských Budějovicích, další část vstupu do řádu vykonávala ve Znojmě, pak se přesunula k Ostravě a aktuálně je ve Městě Albrechtice. Další sestra vstoupila do řádu v Rajhradě. Když jim ale komunisté klášter vzali, tak žila ve Vyškově, pak chvíli pracovala jako sestra v Černovicích, kde členové řádu museli bydlet v márnici. Režim se jim totiž snažil co nejvíce znepříjemnit život. Když řád dostal po revoluci rajhradský klášter zpět, vrátila se tam.

Jaké jsou dnešní řeholnice?
Každá z těch žen je úplně jiná. Nejsou žádným zformovaným objektem, nejsou divné nebo přísné, jak si může myslet člověk, když je zatížený nějakými klišé. Když se s nimi setkáte, mají typické charakterové rysy, jako každá ženská. Některá je extrovertnější, některá submisivnější, jiná velmi mateřská, další má v sobě spoustu humoru. Myslím, že jsem je mohla docela dobře poznat. Snažila jsem se opravdu vstoupit do jejich života. Pekly jsme spolu třeba koláče, byly jsme na divadelních představeních, účastnila jsem se církevních akcí, které pořádaly. Tak, aby se mi podařilo co nejvíce proniknout do jejich prostředí.

Jakou motivaci pro vstup do řádu tyto ženy měly?
Obecně se říká – a já jsem tomu ještě před rokem úplně nerozuměla – že sestry slyší nějaké vnitřní volání po této cestě. Laik, který se s nimi blíže neseznámí, si to asi nedovede moc představit, ale já si to troufnu přirovnat k lásce mezi ženou a mužem. Je to opravdu hluboká a ryzí touha po tomto způsobu života. Pokud do řádu přichází dívka z nějakého jiného důvodu – třeba před něčím utíká, nebo že si zcela mylně myslí, že tam nebude muset pracovat – tak tam nevydrží a odejde. Zásadní je ta ryzí touha. Některá dívka je třeba i fascinovaná hábitem a závojem. Některá touží po tom společenství lidí, se kterými bude sdílet společné hodnoty. Motivace pro vstup do řádu jsou různé, různě se i během té cesty, než dojdou k věčným slibům, proměňují. Ale to volání je zásadní.

Je něco, co je všechny napříč generacemi spojuje?
Řekla bych, že jsou všechny velmi klidné. I ty extrovertní, veselé a přátelské mají v sobě neuvěřitelnou míru klidu. Projevuje se to i v jejich chování a gestech. Nenajdete tu žádnou zbrklost. Aniž bych si je chtěla nějak idealizovat, musím říct, že je v nich i obrovská míra otevřenosti a laskavosti, která je pro všechny typická. Vždy stály na straně bezbranného člověka. Bez ohledu na to, jestli je, nebo není věřící, bez ohledu na to, kolik má peněz nebo jakou má příslušnost. Vůbec je to nezajímá. To je fascinující.

Je rozdíl mezi dnešní řeholnicí a tou, která do řádu vstoupila před desítkami let? Můžou si dnešní sestry dovolit víc?
I toto prostředí podléhá změnám a reaguje na dobu. Roli sehrál už druhý vatikánský koncil v letech 1962 a 1965, který velmi změnil pravidla v církvi – a týká se to i řeholního života. Například se zjednodušilo řeholní oblečení. Některá společenství ani řeholní roucho nemají, jiná mají den, kdy si ho neoblékají a odpočinou si od něj. Je také třeba vzít v potaz, že sestry jsou dnes zaměstnané jinak než před sedmdesáti lety. Nemůžou třeba držet dopolední mlčení, ale vyhradí si na něj čas jednou týdně odpoledne a večer. Jsou samozřejmě rozdíly mezi jednotlivými řády a kongregacemi. Některé mají stále přísně nastavená pravidla. Jiné jsou ale progresivnější.

Nenaráží na sebe i zvyky starších sester a těch mladších uvnitř jednoho řádu?
Jedna mladičká sestra o tom mluvila moc hezky. Říká: My se přece nemůžeme zlobit na starší sestru, která zažila dobu války nebo poválečnou, že je zvyklá na nějaká pravidla a vadí jí, že se chci proběhnout nebo projet na kole. To vzájemné pochopení pro starší je důležité. Zároveň se ale sestry shodují, že z řádu nechtějí udělat světské prostředí. Pořád budou dodržovat slib chudoby, čistoty a poslušnosti. Protože kvůli tomu přece do řádu přicházejí. Přizpůsobují to ale době – mají telefon, mají Facebook nebo blog, sledují kulturu, politiku, sportují…

Stát se řeholnicí znamená hodně věcí se vzdát. Čeho sestry nejvíc litovaly?
Každá připouští, že je to cesta. A jako na každé jiné cestě jsou na ní chvíle těžké, ale zároveň i radostné. Přiznávají, že si mnohokrát i poplakaly. V knize mluví i o spolusestrách, které z řádu odešly a vdaly se. Mluví o dětech z rodiny. A přiznávají, že v určité fázi si každá projde krizí. Zajímavé je, že během času se velmi proměňuje to, co je problém. V jistém čase je to intimita, která jim chybí, v jiném čase poslušnost. Tu dokonce pojmenovávaly mnohem častěji.

Co přesně znamená poslušnost?
Žijí ve společnosti sester, kdy některá je představená, některá je generální a jsou spolu pořád, celý den. Musí se domluvit na praktickém chodu společenství a na spoustě jiných věcí. Je běžné, že může docházet k nějakým neshodám, jiným představám. I ta moje nejstarší sestra říká: To víte, že se sestry taky někdy hádají, vždyť jsou jen lidi.

Kdy bude knížka Sestry na trhu?
V tuto chvíli připravujeme knižní trailer, pro nějž jsme získali dobové záběry. Kniha samotná už je v tisku a oficiální vydání je 28. května.