Krádež kol i balkánská pohostinnost. Cyklistický nadšenec popisuje cestu kolem Evropy za koronaviru
Brzy sedmatřicetiletý Jens Pippig vystudoval v jihoněmecké Kostnici a dlouhá léta pracoval ve farmacii. Žil ve Švýcarsku, byl zaměstnaný ve stabilní firmě a vydělával dobré peníze. Přesto se před rokem rozhodl všeho nechat a vydat se s přítelkyní na cyklocestu kolem Evropy. I po roce je stále v sedle a nemá v plánu se v nejbližší době vrátit. Ani domů, ani ke starému životu. Z Bulharska o svých cestách v době koronavirové mluvil pro iROZHLAS.cz.
Co vás motivovalo vydat se na cestu kolem Evropy?
Abyste pochopil mojí motivaci, musím se vrátit trochu do minulosti. V roce 2009 jsem měl vážnou nehodu na horském kole, zlomil jsem si levou stehenní kost. Zatímco jsem ležel v nemocnici, poznal jsem se se svou současnou přítelkyní Stephanie, která tam pracovala jako zdravotní sestra.
Po pár letech jsme odešli za prací do Švýcarska a tam jsem začal objevovat kouzlo horského kola. V průběhu let jsem se zaměřil na jízdu v náročných, někdy až skoro nesjízdných turistických trasách.
Kromě horského kola ale během své cesty jezdíte i na silničním…
Ano. Byť to není moje hlavní a nejoblíbenější disciplína, i na silničním kole mě baví překonávat náročné úkoly a výzvy, jak je popisuji na svém blogu. V roce 2017 jsem se vydal 532 kilometrů na jih od Bodamského jezera ke Středozemnímu moři, o rok později 842 kilometrů od Bodamského jezera k Severnímu moři a v roce 2019 dokonce 1016 kilometrů směrem na západ k Atlantickému oceánu. Vše nonstop.
A do třetice… Na ty nejvyšší hory šplháte a následně je sjíždíte na splitboardu. Jak jste se k tomu dostal?
Splitboarding je velmi mladý sport, před pár lety mi to doporučil kamarád s tím, že bych měl vyzkoušet i nějaké pořádné zimní sporty. Od dětství jsem uměl jezdit na snowboardu, ale nijak extra, sjezdovku jsem tak tak sjel. Na horském kole jezdím normálně i v zimě, nevyhýbám se často ani hlubokému sněhu.
Poprvé mě napadlo vzít si snowboard na free ride někdy před čtyřmi pěti lety, na výstup jsem si ale nevzal sněžnice, takže jsem se drápal do 1000 metrů nad mořem v normálních botách a s každým krokem jsem se propadl hluboko do sněhu. Ale následný sjezd byl úžasnou odměnou. Byl jsem tak uchvácen, že hned druhý den jsem šel do obchodu a chtěl sněžnice, abych se příště dostal lépe nahoru. Prodavač mi ale poradil něco lepšího, koupil jsem si splitboard, na kterém jezdím dodnes. O týden později už jsem byl znova na tom samém vrcholku, tentokrát to šlo ale tak dobře, že jsem si ho po prvním sjezdu vyšlapal znovu a dal si ho tedy dvakrát.
Teď už tedy k vaší aktuální cestě. Co vás k tomu motivovalo a jak jste si museli uspořádat život, než jste vyrazili?
Se Stephi jsme měli už dlouho představu, že pojedeme na nějakou větší výpravu, dlouho jsme ji však pro různé povinnosti odkládali. Definitivně jsme se rozhodli během dovolené v září 2019. Několik posledních let jsme totiž jezdili do italského San Rema. Tam se dá skvěle zajezdit, navíc to není moc turistické místo. Tehdy jsme se rozhodli, že to nebude jen tak ledajaká výprava, ale že to bude delší cestování.
Abychom si to zase nerozmysleli, řekl jsem Stephi, že hned po návratu ze San Rema si koupíme Volkswagen California. Jakmile máte objednané auto, už nemůžete ustoupit. Auto jsme si skutečně po návratu objednali, dorazilo v lednu 2020, na konci měsíce jsme skončili v našich pracích a pustili byt.
Prostě jsme to tak cítili, líbila se nám ta představa. Můj táta byl nejdřív v šoku, že jsem opustil bezpečnou práci, nakonec je ale za mě rád. Všechny naše věci, které jsme v tu chvíli nepotřebovali, jsme nacpali do pokoje v domě Stephiiných rodičů.
Příliš jsme toho ani nemuseli kupovat, potřebovali jsme maximálně nosič kol a střešní box. Zabalili jsme si proto pět kol, dva splitboardy a nespočet sportovních bot a oblečení. Chtěli jsme mít všechno toto u sebe, abychom mohli být flexibilní.
Když jste vyrazili, do pár týdnů se v Evropě rozšířil koronavirus. Jak vám to změnilo plány?
Když jsme se vypravili na cestu, koronavirus byl ve Švýcarsku jen velmi okrajovým tématem, mluvilo se o tom jako o něčem exotickém, takže jsme zprvu samozřejmě vůbec netušili, jak to bude vypadat. Když se 19. března ve Švýcarsku uzavřely kempy a do Francie se přes hranici nešlo dostat, nenapadlo nás, že to bude trvat tak dlouho. Odjeli jsme do hor a žili v ústranní. Jen jednou za čas jsme jeli do civilizace nakoupit a natankovat.
Cyklistická Koruna Himaláje pro charitu. Dva vytrvalci chtějí na kole nastoupat 120 tisíc výškových metrů
Číst článek
Nakonec už jsme si potřebovali pořádně vyprat a umýt se, v tu chvíli jsme se poznali s majitelkou biofarmy ve městě Brig. U ní jsme mohli zůstat, dokud jsme nemohli pokračovat v cestování. Celou jarní karanténu jsme až do června strávili zavření v kantonu Valais, takže jsme toho na začátku naší plánované výpravy moc nenacestovali.
I když ale bylo všechno zavřené, bylo to v určitém ohledu skvělé období. Jezdil jsem po Valais, podíval jsem se do velkých lyžařských středisek jako Saas-Fee nebo Zermatt, kde jsem mohl v klidu podnikat výlety na splitboardu. Už asi nikdy nezažiju nic podobného, nikde nebyla ani noha. Bylo to krásné.
Od června už se ale dalo cestovat bez problémů, kromě nutnosti nosit roušku ve městech jsme žádná omezení neměli. Poprvé nás korona omezila až v březnu letošního roku, když jsme chtěli přejet ze Severní Makedonie do Bulharska, pro což jsme potřebovali PCR test. Tak jsme si ho udělali a jako negativní jsme neměli problém. Ani teď v Bulharsku tu nejsou větší problémy a omezení.
Co dělá Stephi, zatímco jezdíte na kole nebo na splitboardu?
Když jezdím na dlouhé výpravy po okolí, většinou zůstává sama. Často se také vydá na nějakou procházku. Navštěvuje okolní vesnice nebo se jen prochází po okolní přírodě. Jindy zase chodíme na pěší nebo cyklistické výlety společně. Jako například na Ibón de Cregüeña v Pyrenejích.
Když jsme zůstali trčet na biofarmě, pracovala tam. Pomáhala s výrobou sýra i s prací na polích a ve stájích. Když na silničním kole dělám „tranzitní etapy“, když se přesouváme mezi jednotlivými styčnými body, jede za mnou v autě.
Podle čeho si tyto styčné body vybíráte?
V zásadě se vždy orientuji podle hrubého plánu cesty, který od začátku není příliš detailní. Hlavním plánem je prostě obkroužit Evropu a vidět toho co nejvíce.
Vždy si určím nějaký bod - většinou jde o nějakou horu, kolem které se dají podnikat túry na splitboardu nebo na horském kole. Na každý takový styčný bod se chci dostat svépomocí. A mezi těmito body se přesouváme autem a na silničním kole.
Ukradená kola
Jak vypadala vaše cesta dál, když už jste v létě mohli opustit Valais?
Francií a Španělskem jsme projeli naprosto bez problémů, červenec a srpen na cestě byl hrozně fajn. Pravděpodobně to bylo i proto, že jsme se zdržovali převážně ve venkovských oblastech. Následně se nám ale bohužel stala jedna velmi smutná záležitost.
V září už jsme byli na cestě sedm měsíců, dorazili jsme do Portugalska a chtěli se podívat do Lisabonu. Mysleli jsme, že bude lepší parkovat mimo město, takže jsme auto odstavili asi deset kilometrů od centra na parkovišti u pěkného městského parku. Po procházce městem jsme se k autu navečer vrátili a všech pět našich kol bylo pryč, plachta byla stržená a kola vyrvána z nosičů. Byl to rozhodně jeden z nejhorších okamžiků v životě, dodnes mě pomyšlení na to naštve. Cítil jsem se hrozně prázdně a bezmocně.
Policie sice přijela během chvilky, dokonce na místo přijel osobně i její lokální šéf. Přišlo mi, že se sami policisté za své město trochu styděli. Napsal jsem na své sociální sítě, ale nic nepomohlo. Byla to skvělá kola, čtyři moje a jedno Stephiino v celkové hodnotě 35 tisíc eur (necelý milion korun). Samozřejmě jsem je neměl nijak pojištěná.
To muselo být těžké. Nechtěl jste se pak na celou výpravu vykašlat a jet zpátky domů?
Následujících šest dní jsem se cítil doopravdy špatně, skutečně zle. Ano, zprvu jsem se chtěl na všechno vykašlat a jet domů. Už jsem měl dost cestování a všech lidí. Byl jsem zahořklý a plný hněvu, cítil jsem jako velkou nespravedlnost, že by nám to celé zkazili nějací zlodějíčci. Stephi mi ale pomohla se z toho dostat.
Turisté si v Alpách oblíbili elektrokola. ‚Výstup na vrchol hory má být dřina,‘ říkají jejich odpůrci
Číst článek
Jeden z mých přátel, který viděl mou prosbu na sociálních sítích, mi napsal: „Jensi, nepotřebuješ kola za desetitisíce euro, abys dosáhl svých snů.“ V té chvíli jsem měl chuť ho zabít. Nakonec mi ale došlo, že měl ve skutečnosti pravdu. Proč potřebuji vždy tak drahá kola? Musí to jít i s levnějšími. Asi mě i rozmazlil můj švýcarský plat.
Šel jsem proto v Lisabonu do cykloobchodu a koupil jsem si to nejlevnější silniční kolo se závodními parametry. Pro někoho může být 2300 eur za kolo i tak hodně, ale pro mě to byla nová zkušenost. Nejprve jsem si tedy pořídil silniční kolo, abychom mohli pokračovat v cestě. Když jsme dojeli do pohoří Sierra Nevada na jihu Španělska, pořídil jsem si i horské kolo. Taktéž podstatně levnější než dříve.
To zní, jako by vás tento příběh naučil hodně o světě. Něco, na co jste možná nebyl z bohatého Švýcarska nebo z Německa zvyklý...
Ano, naučilo mě to, že ne všichni lidé jsou mírumilovní a mají odlišné představy, jak se zmocnit majetku a jak ho držet. Já se v životě naučil pro věci tvrdě dřít. Nevím, jaké to je vyrůstat v kriminálním prostředí, co to s člověkem udělá. Aspoň mě to naučilo, že dokážu vyjít s podstatně levnějším materiálem. Není to ale vždy snadné, zvláště nové horské kolo mi čas od času připomene, že jsem byl dříve zvyklý na daleko lepší.
A co nějaká dobrá zkušenost s lidmi? Říkal jste, že na začátku vás přijala paní z biofarmy. Zažili jste ještě něco podobného?
Moc příhod s lidmi z různých částí Evropy nemáme, žijeme a cestujeme dost odříznutí od ostatních. Ostatně nejsme na výpravě za poznáním jiných kultur. Soustředíme se hlavně na přírodu – moře, pobřeží, lesy, a především hory.
Tadeáš Šíma projel na kole celou Afriku. Vezl s sebou i násadu od krumpáče
Číst článek
Některá větší města jsme sice navštívili, snažíme se jim ale spíše vyhýbat. Dávám přednost horám, hlavně těm, kde je málo lidí.
I tak jsme ale na několik zajímavých narazili. Během mé první vyjížďky ve Francii do Grenoblu mě srazilo auto. Kolem projíždějící řidič mi pomohl a na dva dny nás vzal k sobě domů. To mě opravdu příjemně překvapilo, na druhou stranu ten muž, který mě srazil, se nijak pomoct nenamáhal.
Poté jsme dlouho bližší kontakt s lidmi neměli. Až po projetí celé jižní Evropy jsme v malé makedonské vesnici Vejce v pohoří Šar Planina poblíž Tetova stáli v naší dodávce na začátku obce. Místní na nás pořád klepali a nabízeli nám svou pomoc nebo postel k přenocování, byli neodbytní. Někteří nám dokonce přinesli jídlo. Jedno pozvání jsme nakonec využili, s jednou rodinou povečeřeli a přespali u ní. Velmi nás zasáhlo, že lidé na Balkáně, kteří mají nejméně, dávají nejvíce. To je ve srovnání s naší západní kulturou velmi působivé.
Říkáte, že jsou pro vás hlavní hory. Kde se vám líbilo nejvíc?
Mezi evropskými horami, které jsme projeli, jsou samozřejmě velké rozdíly. Začali jsme ve švýcarských Alpách, které jsou velmi zelené, což bylo podobné Pyrenejím. Pro horské kolo jsou ale Pyreneje ještě lepší pohoří, protože se v nich toho dá více vyjet.
Celý Pyrenejský poloostrov, který jsme obkroužili po španělském a portugalském pobřeží, mi učaroval. Kopcovité, kamenité a jinak členité pobřeží se střídalo s nádhernými písečnými plážemi.
Pohoří Sierra Nevada pak bylo ještě úplně jiné. Velehory uprostřed jižní Evropy. Vysoké a holé vrcholky hor, pro mě naprosto ideální. Svahy tam nejsou příliš strmé, mohl jsem tam toho hodně najezdit.
Balkánské hory
Aktuálně jste v Bulharsku. Na Balkáně jste projeli ještě Severní Makedonii, Albánii, Černou Horu či Chorvatsko. To jsou oblasti pro západoevropského turistu často neznámé. Jak to vypadalo tam? A jak se tam dalo jezdit na výlety, ať už na silničním nebo horském kole či splitboardu?
V Chorvatsku jsme příliš hor neviděli, projeli jsme ho po pobřeží. Jelo se ale skvěle. Zřejmě to bylo hlavně kvůli koroně, ale cesty byly v listopadu téměř úplně bez aut. Původně jsme měli jet až do Řecka, ale hranice s Albánií byla v zimě zavřená, takže jsme se rozhodli zůstat nějakou dobu v jižní Albánii.
Nakonec jsme tam zůstali šest týdnů, protože jsem čekal na dodávku náhradních dílů pro kolo. Byli jsme tedy nějakou dobu v Dhërmi u Ceraunických hor, což je velmi strmé pohoří, které se zvedá už od pobřeží a během pár kilometrů od moře už dosahuje výšky 2000 metrů nad mořem. Fascinující bylo, že nahoře v horách byl sníh, ale každý večer zpátky dole jsem se mohl koupat v moři. Dva různé světy.
Poslední tři pohoří – Šar Planina v Severní Makedonii a Rila a Pirin v Bulharsku – jsem poznal až letos v zimě. Hodně se mezi sebou podobají, nejsou tak vysoké jako Alpy, ale splitboardisté si zde i tak přijdou na své. Co mě překvapilo, bylo množství sněhu, hlavně v Bulharsku. V polovině dubna tu stále můžu dělat túry na splitboardu bez jakýchkoliv omezení.
Co je cílem vaší cesty? Chcete něčeho konkrétního dosáhnout?
Celá naše cesta je ve skutečnosti cílem. Což je klišé, ale je to tak. Bylo byl skvělé, kdyby Norsko znovu otevřelo hranice a po cestě východní Evropou bych mohl do nejsevernějšího bodu Evropy. Odtamtud bychom zamířili domů do Singenu v jižním Německu. To samozřejmě vše na kole. Jinak mám za sebou spoustu dílčích cílů…
…povídejte.
Ve Švýcarsku ve Valais jsem vyšel a pak sjel Alphubel (4206 m. n. m.), dvanáctou nejvyšší horu Alp a můj první vrchol před 4000 metrů. Dále nejvyšší horu Pyrenejí Pico de Aneto 34404 m. n. m.), navštívili jsme i nejzápadnější cíp Evropy Cabo da Roca.
Z dalších vrcholků je to i nejvyšší hora Sierra Nevady Mulhacén (3482 m. n. m.) i Titov vrh (2747 m. n. m.) v pohoří Šar Planina, nejvyšší hora Bulharska Musala (2926 m. n. m.) v pohoří Rila a Vichren (2914 m. n. m.) v pohoří Pirin. Bohužel v našem výčtu chybí nejvyšší hora Albánie a Severní Makedonie Velký Korab (2764 m. n. m.). I jí jsem se snažil zdolat, ale výpravu jsem musel odvolat, protože bych se nedostal zpět dolů před setměním.
Na cestě jste už více než rok, nestýská se vám po domově?
O přerušení nebo ukončení cesty nepřemýšlím. Baví nás to. I to je důvod, proč jsme se rozhodli si cestu prodloužit. Začali jsme 19. února 2020 a chtěli se 20. února 2021 vrátit. Ale jak vidíte, jsme stále na cestě.
Stephi se občas stýská, nejtěžší to pro ni bylo během Vánoc. Byli jsme na pláži na jihu Albánie a tam jsme opravdu vánoční náladu vytvořit nedokázali, obzvlášť bez rodiny.
Co mi ale chybí, je teplá sprcha. V létě se myjeme v horských potocích a v zimě se sprchujeme zhruba jednou za dva týdny, většinou v kempech.
Co budete dělat, až se vrátíte? Máte už nějaký plán, jestli se vrátíte do předchozí práce?
Až svou cestu kolem Evropy dokončíme, nejprve doma zpracuji tu enormní spoustu dojmů, kterou jsem po cestě nasál. Po návratu bych si chtěl najít práci, kde budu sám na sebe. Možná se o mě jednoho dne začne zajímat televize a bude chtít zfilmovat jeden z mých budoucích projektů.
Mým přáním by bylo v budoucnu přejet Pyreneje od Středozemního moře k Atlantiku na horském kole horskými cestami. Během své cesty jsem mohl poznat spousty menších pohoří, hlavně tady na Balkáně. Jsou tu hory, o kterých se zatím ví opravdu jen velmi málo. Dovedl bych si představit, že bych tu trávil více času a vytvářel podrobné prohlídky. Jestli by po něčem takovém byla poptávka.
