„Mileniálové jsou v háji,“ zaznívalo hlasitě mediálním prostorem v USA i v zemích západní Evropy hned po první vlně pandemie. Generace Y, vnímaná jako ekonomicky slabší než ty před ní, se z další krize už nevzpamatuje, předpovídala už tehdy velká část západních ekonomických komentátorů. V Česku se generační spor zatím tolik neprojevuje, a tak se vyhlídky zdejších dvacátníků a třicátníků nediskutují. Jak výzkumy ukázaly, od svých rodičů se výrazně neliší. Generace dětí, které vyrostly po sametové revoluci, od nich názory přebrala a ekonomicky se jejím příslušníkům dařilo většinou podle toho, jakou startovní čáru jim jejich rodinné zázemí narýsovalo. I výsledky výzkumného projektu Sociologického ústavu AV ČR s názvem Dráhy bydlení mileniálů potvrzují, že mnohem významnější jsou u nás rozdíly uvnitř generací. Ty jsou enormní, českou republiku dlouhodobě charakterizují a budou se zvětšovat. Bydlení je přitom jedním z důvodů sociálních nerovností. O tom, jestli jste vysmátý mileniál, nebo si budete do konce života dělat starosti, často rozhoduje.
Socialismus pro boomery
„Koronavirus sice nejvíc zdravotně ohrožuje generaci sedmdesátníků, osmdesátníků a starších, ale ekonomicky pro ně nebezpečný není. Kariéry už vybudovali a úspory mají bezpečně na účtu. Rozhodně to není tato generace, která by z pandemie odcházela v roli poraženého,“ píše sloupkař Bloombergova mediálního impéria Andreas Kluth v komentáři OK, boomere, teď tě znárodníme. Podle Klutha nedopadl koronavirus ekonomicky nejhůř ani na generace narozené po válce. Takzvaní baby boomeři ještě vydělávají a spoří, ale nemusí se už stresovat domácím učením dětí. „Navíc jsou u kormidla tak dlouho, že dokázali systém dávek a daní nastavit ve svůj prospěch. Ani my, příslušníci generace X, se bát nemusíme. Kariéry jsme si vybudovali v devadesátých a nultých letech během nástupu internetu. Takže jde o dvacátníky a třicátníky,“ dodává Kluth.
Dominantním názorem je, že kdo se „dost snaží“, bydlení si zajistí. Zodpovědnost leží podle většiny mladých Čechů, kteří toto přesvědčení přebírají od rodičů, nakonec na jednotlivcích.
V době, kdy američtí mileniálové vstupovali na pracovní trh, ovlivňovala ho předchozí ekonomická krize. Spousta z nich tak zakotvila v mnohem horším zaměstnání, než si představovala, nebo do dospělosti vstoupila bez práce, jak ukazuje výzkum Pew Research. „Dekádu po krizi teď všichni mileniálové kromě těch nejvzdělanějších vydělávají a spoří méně, než se to dařilo příslušníkům generace X nebo boomerům ve stejném věku,“ cituje studii Kluth. „Horší start může mít pro tuto generaci důsledky pro celý život.“
„Mileniálové mají méně úspor, méně investic, vlastní méně domů,“ shrnuje na Atlanticu autorka knihy o nepodmíněném příjmu Annie Lowrey. „Méně často mají v práci takové možnosti, jako je placená nemocenská, mají horší přístup ke zdravotnímu pojištění. Dohromady dluží více než půl bilionu amerických dolarů za školné, platí vysoký nájem, mnohdy se starají o děti. A teď na ně navíc disproporčně dopadá koronavirová krize.“ Podle Lowrey se krize dotýká především lidí mladých, prekarizovaných a s etnickým původem. „Často jsou zaměstnaní v pohostinství, v obchodech, bývají závislí na gig economy – mají práce na zakázku, krátkodobé smlouvy, nejisté zisky. Horší práce postupně mizí, a všichni mladí lidé, kteří je vykonávají, o ně přicházejí.“
Financial Times dokonce mileniály překřtily na „recesiály“ a rovnou se pouštějí do úvah o možných důsledcích. „Málokterá událost způsobila tak ostrý generační předěl,“ píše americká mutace webu, podle kterého se redistribuce bohatství mezi generacemi možná stane jedním z dominantních politických témat. „Vznikne tlak na starší, aby pomohli dostat mileniály zpátky na nohy.“ Také pointou Kluthova textu je varování: pokud mileniálům nenabídneme lepší budoucnost, stanou se z nich prý komunisté. „Vidí totiž, že skutečně existuje to, čemu někteří ekonomové říkají socialismus pro boomery. Starší generace dojí systém na jejich účet,“ argumentuje Kluth věcí, která znervózňuje notnou část amerických liberálů. Koronavirus tak má podle něj slušnou šanci definitivně „přebrandovat“ mileniály z „generace avokádových toustů“ nejen na generaci ekonomických loserů, ale také na generaci mladých socialistů.
Havlovy děti
Přestože mladí Američané stále věří v americký sen, mají o své budoucnosti pochybnosti a ke stavu, do kterého svět přivedly generace před nimi, řadu nesouhlasných vlnovek. V Česku se o mileniálech začalo mluvit v minulé dekádě v návaznosti na diskurz západních médií, který se tehdy týkal především životního stylu. Stereotypy o mladých hédonistech, kteří jedí avokádové tousty a pijí drahou kávu, nahradily do té doby oblíbený narativ o mladých lidech osvobozených od komunistické minulosti, a tím pádem „otevřených, liberálních, prodemokratických, zcestovalých, znalých jazyků, loajálních k Evropské unii a Západu obecně“ – jak stereotyp o své generaci popisují Petr Kubala a Tomáš Hoření Samec v textu The Pace of the „Good Life“, který vychází z dat sebraných v rámci projektu Dráhy bydlení mileniálů.
„Mileniálství“ jakožto životní styl (tedy některé postoje a chování) je ale vlastní jen polovině generace narozené mezi lety 1982 a 1997, upozornil před třemi lety Median. A zároveň čtvrtině lidí nad padesát let, zejména těm bohatším. Stereotypy jako nestálost v pracovních vztazích, hédonismus a zájem o životní prostředí tak spíš vypovídají o tom, co si u nás mohou dovolit bohatší obyvatelé měst a co je zrovna v módě. Za to, jak dlouho tento povrchní diskurz přetrval, může podle sociologa Martina Buchtíka do velké míry i fakt, že u nás není poptávka po jiných typech výzkumů, než po těch zaměřených na spotřební chování. Až pozdější výzkumy hodnotových preferencí českých mileniálů ukázaly, že jsou ve skutečnosti dost podobní svým rodičům. Představa o nové generaci lidí s alternativními názory, které se v budoucnu propíší do fungování státu, se ukázala jako mýtus. Stejně jako stereotyp mileniála coby kavárenského vegana.
„Z našich dlouhodobých zkušeností jsou rozdíly mezi mileniály v různých životních situacích tak velké, že se skutečně nedá příliš zobecňovat,“ říká Buchtík, který v Česku vedl projekt Generation What. „Třicátník, který žije s partnerkou v pražském bytě koupeném rodiči a samoživitelka z Ústí jsou na tom úplně jinak. Ne všichni jsou cool, trendy, kosmopolitní a zcestovalí – takových je jen třetina. A jiná třetina žije v domácnostech, které by měly velký problém s nenadálým výdajem ve výši deset tisíc korun. Ta o trendy cestování vůbec neuvažuje,“ dodává Buchtík. Pokud tedy něco charakterizuje ekonomické zázemí českých mileniálů, jsou to hluboké nerovnosti. O rozevírajících se nůžkách nakonec svědčí i narativ z USA a západní Evropy, v Česku však příběh komplikuje změna režimu, ke které se vztahujeme především.
Mileniálství v Bruntále nebo Chebu
Leccos se dá o ekonomickém postavení českých mileniálů vyčíst z výzkumného projektu Rozděleni svobodou, který vznikl pro Český rozhlas. Ten rozlišuje celkem šest společenských tříd a vedle „nastupující kosmopolitní třídy“, která by mohla být podle autorů zárodkem budoucí společenské elity, podle něj mileniálové tvoří nezanedbatelnou část „ohrožené“ a „strádající“ třídy. Ne, že bychom je nenašli i mezi zbývajícími skupinami, jsou v nich však zastoupeni méně. Ohroženou třídu, která tvoří 22 procent společnosti, přitom tvoří lidé s podprůměrnými příjmy, kteří mají pocit, že jsou na tom hůř než jejich rodiče, což je typické pro americké mileniály. Strádající skupina, tedy nejchudší čeští občané, kterých je 18 procent, se vyznačuje ještě deziluzivnějším postojem k životu. Špatně se většinou mají i všichni jejich známí.
Během pandemie koronaviru přišla podle průzkumu Deloitte o práci nebo se ocitla na neplacené dovolené čtvrtina mladých lidí ve věkové kategorii 25 až 30 let a 40 procent mileniálů má podle stejného výzkumu obavy z kariérních vyhlídek. Není tedy nepravděpodobné, že se i v Česku pandemie dotkla mileniálů o něco víc než jiných generací. Ostatně i nastupující kosmopolitní třída může být znejistěná kvůli své závislosti na gig economy. Systém podpory pro živnostníky vláda zlepšila až během třetí vlny pandemie a pro některé obory je situace stále likvidační. Výrazněji ale samozřejmě krize opět dopadla na chudší, méně vzdělanou část obyvatelstva. Na to, že v Česku nejvíc odnesli koronavirovou krizi lidé s nízkými příjmy, upozorňuje sociolog Daniel Prokop, jeden z autorů výzkumu Život během pandemie. „Nejčastěji to jsou ti, kdo si vydělávali v nestabilních prekarizovaných pozicích. Jejich zaměstnavatelé či objednavatelé jim osekali příjmy jako prvním, protože jim v tom nic nebránilo. Vymstívá se nám, že jsme v ekonomice nejrůznější méně kvalifikované lidi, studenty, ale třeba i maminky s malými dětmi vytlačili do této zóny,“ říká Prokop.
Byt jako položka v burzovním portfoliu
Krize bydlení v této situaci hraje jednu z nejpodstatnějších rolí. Pro ty, kteří zdědili nebo dostali byt nebo dům, je to vzdálené téma. Ceny však v posledních letech stoupaly v celé zemi, a tak se bydlení stalo problémem téměř pro všechny mileniály, kteří nedědili. V nejchudších lokalitách je bydlení už dávno prostředkem obchodu s chudobou – majitelé ubytoven nebo předražených bytů inkasují příspěvky nejchudších nájemníků od státu. Velkoměstské nájmy a vysoké hypotéky jsou však největším rizikovým faktorem i pro „nastupující kosmopolity“.
Sociologové dávají globálně vysoké ceny bydlení do souvislosti s fenoménem financializace bydlení. Do absurdních výšek je šponuje fakt, že se z bydlení stala investice. „U velkých institucionálních aktérů, jako jsou různé formy soukromých fondů, se nemovitosti určené k bydlení staly součástí portfolií,“ píší Tomáš Hoření Samec, Eliška Černá a Jakub Černý. Velcí pronajímatelé tak byty chápou jako položky v seznamu, podle kterého se orientují investoři. A ve snaze o co největší výnos v nich zvyšují ceny nájemného.
„Tento trend je pak ještě více problematický, jestliže se do investování pustí nejen fondy, ale také obyčejní jednotlivci a domácnosti, když kupují byty ne sami pro sebe k užívání, ale k dlouhodobému či krátkodobému pronájmu. Tím nafukují trh s hypotečními úvěry a podporují růst cen nemovitostí i pro ty, kteří je nekupují za účelem spekulace. Jakmile začneme vnímat nemovitosti jako prostředky ke generování zisku, ne jako domov nebo přístřeší, probíhá financializace na kulturní úrovni,“ píší autoři.
Příklady měst z celého světa, kde se kvůli tomuto fenoménu lidé s běžnými příjmy stěhují stále dál od centra města nebo za jeho hranice, odkud pak dojíždějí za prací, ukazuje například film Push (Vylidněno). Ve vylidněných čtvrtích pak vznikají nové luxusní rezidenční komplexy tvořící portfolia velkých firem, které často zůstávají neobydlené. Dochází tak k paradoxu, kdy ti, kteří zajišťují chod města, třeba řidiči autobusů, učitelé nebo zdravotní sestry, musí denně dojíždět do čtvrtí, kde místo zabírají prázdné apartmány. Mileniálové, jakožto generace, která si nestihla bydlení pořídit dříve, než financializace vyšroubovala ceny, o tom vědí své. A tak mohou stížnosti na ceny bydlení u piva snadno sblížit třicátníky a dvacátníky ze všech koutů světa.
Když platím já, tak ty taky
V Česku tvoří většinu pronajímatelů jednotlivci, kteří skoupili, zdědili, zprivatizovali nebo zrestituovali několik bytů. Tím zřejmější je v povědomí lidí zdejší ekonomická nerovnost. Například firma Heimstaden, jeden z evropských realitních žraloků, který nedávno nakupoval tisíce bytů v Berlíně, však má v majetku přes 40 tisíc bytů na Ostravsku. Dříve je vlastnilo OKD, následně je Zdeněk Bakala prodal nejznámější společnosti obchodující s bydlením Blackstoneu a ten je prodal Heimstadenu. Dalších 13 tisíc bytů vlastní společnost CPI druhého nejbohatšího Čecha Radovana Vítka.
Vysoké ceny bydlení v Praze se nejčastěji vysvětlují špatným stavebním zákonem, kvůli kterému se málo staví. V posledních letech se však málo nestavělo, jen developery nic nenutilo stavět jiné než luxusní byty, které skoupí ti, kdo na ně mají, anebo spekulanti, kterým se byt zhodnotí, i když je prázdný.
Průměrný nájem je teď v Česku přes 230 korun za metr čtvereční, v Praze přes 300 korun. V případě koupě bytu dáte za metr čtvereční průměrně přes 70 tisíc korun, v hlavním městě přes 105 tisíc korun. Část českých mileniálů udržuje v relativním klidu tradice dědit bydlení po prarodičích. Do velké míry právě takto vznikají rozdíly uvnitř generací. Podle odborníků je totiž u nás většina nerovnosti majetková, ne příjmová. „Střední a východní Evropa představuje zvláštní fenomén, kde rodiče dávají obrovské dary, a očekává se, že ‚když já dávám, tak ty jednou dáš svým dětem taky‘,“ říká vedoucí týmu autorů výzkumu Dráhy bydlení mileniálů, Martin Lux ze Sociologického ústavu AV ČR. Vzniká tak mezigenerační řetězec, který ovšem u některých rodin není možný. „Pro ty, kteří k bytům přístup nemají (pětina lidí u nás žije v nájmu) nebo jim z různých důvodů rodiče byt neposkytnou, se stává vlastní bydlení čím dál nedosažitelnější.“ Jinak řečeno, pokud byt zdědíte, jste v suchu. Pokud ne, budete muset na zajištění bydlení věnovat notnou část životní energie, ať už se rozhodnete žít v nájmu, nebo budete splácet hypotéku.
„Nejhůř jsou na tom mladí lidé vstupující na trh bez výpomoci rodiny, protože dneska už jim nikdo nedá regulované nájemné nebo byt, který by zprivatizovali za sto tisíc. Ale rozhodně bych neidealizoval minulost: každý systém vede k nerovnostem, jen si dávejme pozor, aby nepřesáhly určitou mez a nepřerostly až v mezigenerační konflikt,“ varuje Lux, podle kterého se mezigenerační majetkové nerovnosti v budoucnosti budou prohlubovat. Stejně jako mnoho jiných odborníků je proto advokátem zvýšení daně z nemovitosti, která je u nás dlouhodobě nízká (v rámci srovnání zemí OECD čtvrtá nejnižší).
Zápletka v příběhu dobrého života
„Ten největší ideál? Mít domek se zahrádkou. Velká okna, kde můžete obývákem projít na terasu a dál na zahradu, abyste mohli být venku a současně doma. Aby dům byl v hezké čtvrti. Kolem nějaké kulturní vyžití. A žádné velké silnice v okolí, aby se dalo chodit pěšky,“ citují v textu The Pace of the Good Life Petr Kubala a Tomáš Hoření Samec jednoho z účastníků výzkumu, který shrnuje mileniály (ale i jejich rodiči) sdílený obraz ideálního domova. Autoři textu, který vznikl na základě hloubkových rozhovorů pořízených s respondenty v Praze, Brně, Olomouci a Pardubicích, se zaměřili na to, zda a jak sociální nerovnosti, které současná krize bydlení obnažuje, ovlivňují schopnost vyprávět svůj životní příběh a představovat si vlastní budoucnost. Na to, jak si mladí Češi představují „dobrý život“.
Výzkum představuje čtyři typy českých mileniálů: mladou právničku, která si s bydlením nikdy starosti dělat nemusela, protože po odchodu od rodičů vždycky bydlela v bytě poskytnutém někým z rodiny; Roma zvyklého na neustálé stěhování a život ve stísněných podmínkách; Pražáka se třemi dětmi, který bydlení ze stejných důvodů jako právnička zatím řešit nemusel; a mileniálku, která se narodila na vesnici a dnes žije v nájmu v Olomouci.
Ještě před pár lety populární představy o mladých lidech jakožto nezávislých „singlech“, kteří řeší všechno možné jen ne to, co jejich rodiče, a rozhodně ne bydlení, rozbíjí v textu nejenom sdílený ideál domku se zahrádkou v hezké městské čtvrti nebo za městem. Bydlení se ukazuje jako klíčová záležitost pro konstrukci vyprávění o vlastním životě. Všechny životní plány se upínají právě k němu. Mladá právnička na své jistotě skvělého bydlení staví další plány na dobrý život, které jsou pro ni snadno dosažitelné, zatímco Rom by si hlavně přál někde bydlet dlouhodobě a mít klid. Pražák s dětmi pro sebe plánuje bydlení někde jinde, a nájemnice z Olomouce chce bydlet lépe. Ve všech příbězích hraje bydlení hlavní roli.
„Dělící linie mezi těmi, kteří jsou schopní si představit (dobrou) budoucnost, udává to, zda jsou schopni dosáhnout na vlastní bydlení nebo ne. Ačkoliv mají naši vypravěči různé původy a jsou různě privilegovaní, jedno platí pro všechny stejně. Pocit jistoty ohledně bydlení by u nich všech znamenal zlepšení schopnosti představit si a popsat svoji budoucnost,“ píší autoři. Zabezpečení bydlení se tak ukazuje jako hlavní zápletka v příběhu dobrého života. Jiné možné zdroje jistoty takový vliv na představy o dobrém životě podle výzkumníků neměly. „Indikuje to, že bydlení a speciálně bydlení ve vlastním, skutečně hraje klíčovou roli v současných společnostech. A to nejen co se týče praktické, ekonomické zabezpečenosti, ale i ontologické jistoty – základního pocitu bezpečí.“
Byty pro ty, kdo se „dost snaží“
Na základě výzkumných rozhovorů i dotazníkového šetření mezi mladými dospělými z velkých českých měst se také ukázalo, že naprostá většina (zhruba 4 z 5 respondentů šetření) vnímá, že v současnosti je bydlení méně dostupné než pro generaci jejich rodičů. Zároveň se ale v rozhovorech ukazovala nejednoznačnost v reakci na krizi bydlení: na jednu stranu si mladí Češi myslí, že by se ohledně bydlení „mělo něco dělat“, jsou ale přesvědčení o tom, že pomáhat by měl stát jen samoživitelkám a těm, „kdo si to zaslouží“ nebo mají handicap. Za krizi bydlení jsou podle nich zodpovědné instituce, současně však respondenti razili v Česku rozšířený narativ zásluhovosti. Dominantním názorem je, že kdo se „dost snaží“, bydlení si zajistí. Zodpovědnost leží podle většiny mladých Čechů, kteří toto přesvědčení přebírají od rodičů, nakonec na jednotlivcích. Přestože si dnes vlastní byt nekoupí ani ti, kteří pracují na celý úvazek a dostávají průměrné, nebo dokonce lehce nadprůměrné peníze, představy o řešení bytové krize se nemění. Seznam Zprávy sice píší o tom, že se situací na trhu bydlení zamává buď splasknutí realitní bubliny, nebo revoluce, názory na bydlení však navzdory alarmující situaci zůstávají stejné jako kdysi. Zdejší postoj k bydlení se ukazuje jako hluboce zakořeněný. A ceny zatím vyhánějí nahoru nemovitostní fondy, profesionální investoři, developeři soustředící se na nejziskovější segment investičních bytů a další aktéři, se kterými běžný člověk nemůže soupeřit.
Většina médií situaci prezentuje jako neřešitelnou dostupnými nástroji. Krize bydlení je sice vděčné téma, často ji však komentují majitelé realitních agentur nebo zástupci bank schopní do role obětí krize klidně dosadit developery nebo samy sebe. O financializaci se u nás píše rozhodně méně než o dlouhých povolovacích procesech staveb. Většina textů navíc opomíjí stále vyšší výdělky developerů, kteří dnes zažívají zlatý věk, a naopak cituje jejich lítostivá tvrzení, že stavět by se mělo víc. Že více luxusních rezidenčních projektů krizi nezlepší, se většinou nedočteme.
Místo o možných systémových řešeních se mluví o různých exotických alternativách. Příkladem může být nedávný pořad České televize Bilance s podtitulem Jak velká čísla ovlivňují budoucnost malých lidí. Po uvedení do tématu bytové krize pořad ukazuje mileniálku bydlící hausbótu a muže, který si postavil úsporný mobilní dům.
Nedostupné hypotéky a luxusní posedy
Málokdy se diskutuje otázka obecní či státní výstavby bytů, spolupráce s developery na výstavbě dostupného bydlení, regulace nájmů nebo zvýšení daní z nemovitosti. Mnohem oblíbenějšími tématy jsou právě neobvyklé volby a kreativní řešení od hausbótu až po luxusní posed. Prostor věnovaný jedincům, kteří mají možnosti, jak se s krizí vypořádat kreativně, tak posiluje v Česku dominantní přesvědčení, že každý se musí postarat sám, jak ostatně upozorňuje také Tomáš Hoření Samec. Drtivá většina těch, kteří by potřebovali bydlet lépe, si však mobilní domek sama nepostaví.
V zemi, která zatím nepřijala ani zákon o sociálním bydlení, je tato situace v souladu s celkovým nastavením zdejší politiky. Že je bydlení jedním z faktorů, který může za sociální nerovnosti, víme. Že se v Česku stále zvětšují rozdíly mezi rodinami, z výzkumů vyplývá také. I OECD upozorňuje na to, že se u nás hodně daní práce a málo nemovitosti. O tom, že chudí nedostanou hypotéku, ani nedosáhnou na nájem, zatímco bohatí mívají několik domů, ze kterých platí nízké daně, píše Daniel Prokop v knize Slepé skvrny: „Česko nepatří mezi nejchudší země, patří však k těm, kde se chudoba nejvíce přenáší do života dětí, například tak, že více než jinde ovlivňuje úspěšnost dětí ve škole.“ Prekérní bytová situace totiž prokazatelně vede k většímu stresu, špatným školním výsledkům, a děti z ubytoven a prekérního bydlení tak mají neporovnatelně horší šance v životě uspět. Přesto se nechystá žádný plán, který by do budoucna zajišťoval lepší bydlení těm nejchudším a více dostupného bydlení české střední třídě. Zdejší mentalita, utvářená tradicí dědit byty po rodičích a přesvědčením, že každý se musí snažit a pomoct si sám, nedává mnoho prostoru pro hledání řešení, jež by pomohlo zlepšit kvalitu života velkého počtu lidí.
Generační spor?
Pro celé třídy mileniálů nebyl český porevoluční sen nikdy možný. A i těm, kteří se mohli podívat za hranice, a třeba tam i studovat a získat práci, která je baví, dnes odsává velkou část rozpočtu bydlení. Změna v mentalitě u nás ale nenastala. Narativ o tom, že jsme zdědili nejlepší možné Česko, protože v něm už nevládnou komunisté, stále přetrvává a brání nám vidět problém chudoby, který úzce souvisí s přístupem k bydlení.
Čeští mileniálové zatím na rozdíl od těch španělských nebo řeckých neprožili období náhlé krize zasahující téměř všechny. Neprošli si obdobím více než padesátiprocentní nezaměstnanosti jako mladí Španělé a část z nich přece jen zdědí byty po rodičích a krize bydlení na ně nedopadne. Zdejší financializace navíc neodhaluje predátorskou povahu velkých hráčů na finančních trzích tak viditelně jako třeba v Německu – českým nájemníkům většinou pronajímá byt fyzická osoba, pokud tedy nebydlíte na Ostravsku, na pražském sídlišti Písnice nebo třeba v litvínovském Janově, kde bydlení vlastní korporáty. Ceny jsou absurdně vysoko, ale protestovat proti výši nájmu se v Česku, kde práva vlastníků urputně hájí většina politických stran, a práva nájemníků tématem nejsou, zdá nemyslitelné. Jak komentuje Hoření Samec, situace připomíná příslovečné pomalé vaření žáby, která si nevšimne, že se teplota vody postupně zvýšila natolik, že už se začíná prostírat.
Rozchod mladší generace se zdejším tradičním náhledem na politiku bydlení by byl bezesporu užitečný a tu a tam se náznaky něčeho takového dají i pozorovat. Nebude úplná náhoda, že pražský radní pro bydlení, který před dvěma lety oznámil konec privatizování městského bytového fondu, je mileniál. Stejně jako šestatřicetiletý dánský ministr bydlení a vnitra Kaare Dybvad Bek, který v Kodani prosadil regulaci přezdívanou po nejznámějším hráči na globálním trhu s bydlením „Lex Blackstone“. „Starší generace politiků je stále přesvědčená, že všechno vyřeší trh, vidíme ale, kam nás to dostalo,“ říká Bek a zároveň upozorňuje na to, že moc politiků se za poslední dekády zmenšila, zatímco moc realitních fondů vzrostla. Proto by podle něj měli naši volení zástupci využívat všechny zbývající nástroje.
Mantry o návratu komunismu, za které větší část českých politiků pokládá pokusy o regulace, nedávají smysl v době, kdy je bydlení nejvýhodnější investicí a trh ovlivňují silnější aktéři než vlády. Generační spor potřebujeme. Ne proto, abychom to starším ročníkům osolili na sociálních sítích, ale proto, že se ocitáme v zajetí představ, které už dnes nedávají smysl.
Autorka je redaktorka Alarmu.