Španěl doma ubytovává migranty. ‚O solidaritě se nemá mluvit, má se uplatňovat,‘ říká
Z křesťanské lásky nabídl útočiště lidem jiné víry. Sedmasedmdesátiletý důchodce žijící v katalánském městečku Torroella de Montgrí otevřel dveře svého domu přistěhovalcům z Afriky. I když dřívější pravicová vláda ve Španělsku nebyla přijímání migrantů nakloněná, některá města je byla ochotná akceptovat. A pan Josep Riera Torrent si jich několik vzal k sobě domů.
Když mi přišel jeden ze spolubydlících pana Josepa otevřít, hrál pán domu se svými hosty právě na dvorku domino. A přizvali mne do hry. Prohrál jsem, ale zapadl jsem do tohoto zvláštního společenství jednoho starého bílého muže a několika Afričanů.
„Teď jich tu bydlí sedm. Mohou tu bydlet, jak dlouho chtějí nebo potřebují. Někteří sem přišli jen na měsíc, protože tu v okolí měli práci. Jiní tu žijí i několik let,“ popsal reportérovi Radiožurnálu pan Josep.
Migranti z Afriky, většinou z Gambie, nebo Guineje jsou muslimové. Přeplavili se na Kanárské ostrovy a odtamtud se dostali do kontinentálního Španělska.
Když je vláda pravicové Lidové strany nechtěla přijímat, města, kde vládla opozice, ukázala ochotu se jich ujmout. Někteří jako pan Josep jim otevřeli svůj dům. Přiměla ho k tomu slova v Bibli o tom, že každý má nabídnout pomoc.
„Solidarita není od toho, aby se o ní mluvilo, ale aby se uplatňovala. To, čeho se nám dostalo, máme zase nezištně nabídnout dále. A dá se to dělat různými způsoby,“ řekl pan Josep.
Kanárské ostrovy jako brána běženců do Evropy. Počty migrantů rostou, destinace čelí krizi
Číst článek
Amedu, povoláním zámečník a voják z Gambie, připravuje pro celé společenství večeři. Smažené kuře s omáčkou z burákového másla a rýži.
Do Evropy přišel hledat práci, bezpečí a svobodu. Ve Španělsku ale možná nezůstane. Chce se vydat do Švédska nebo do Velké Británie, kde anglicky mluví přece jen více lidí, než ve Španělsku.
Kastilsky i katalánsky se sice už za několik let bydlení u pana Josepa a díky bezplatným jazykovým kurzům už naučil, ale prý ho to táhne na sever.
To další z obyvatel domu pana Josepa Ousama pochopil, že bude lepší se vrátit domů do Gambie. Ve Španělsku nenašel žádnou stálou práci. Vydělával si brigádami, ale uznal, že bez kvalifikace a s nedokončeným vzděláním se v Evropě příliš neprosadí.
Pan Josep není bohatý, přesto se snaží poskytnout sedmi přistěhovalcům z Afriky to nejnutnější k přežití. Má důchod 900 eur, tedy přibližně 23 tisíc korun. Pronajímá dva byty, ze kterých mu nájemníci platí nepravidelně. Občas dostane od sousedů nějaké potraviny nebo textil, který nechtějí jen tak vyhodit.
Také mu pomáhá město a organizace Caritas. Jeho spolubydlící mu pomáhají udržovat dům. Je pro něj prý lepší být obklopený mladšími lidmi, než svými vrstevníky v sociálním bydlení.
Všichni jsme podle pana Josepa bratři, neexistuje něco jako tvoje nebo moje země, je to naše země, kterou nám jen Bůh vložil do našich rukou.
Slovům „přijmout migranty“ je podle pana Josepa Riery Torrenta třeba rozumět nejen v tom smyslu, že jim člověk otevře svůj dům a pustí je dovnitř, ale že se k nim bude také chovat jako k sobě rovným.
A tak, když afričtí obyvatelé jeho domu dostali ode mne na památku červené čepice Radiožurnálu, také si jednu nasadil. A všichni, včetně něj a mě, jsme se pak smáli, že vypadá jako vánoční svatý Mikuláš.
