Nyní už se sice bohužel často stává, že nás režijní legenda Ridley Scott spíše zklamává a my jen vzpomínáme na období, kdy byl tento velikán v největší formě. Jednu z těch vrcholných etap si pak odbyl na počátku nového tisíciletí, kdy publikum naservíroval oscarového Gladiátora, o pár let později se vrátil do historie v Království nebeské a mezitím stihl ještě natočit asi nejzásadnější válečný film z moderní éry, Černý jestřáb sestřelen. Snímek, který mnoha divákům přiblížil konflikt a americký nezdar, o němž do té doby neměli ani tušení a díky Ridleymu už o něm ví i vaše babička. A zejména počin, jenž divákovi naplno ukázal význam slova intenzivní.

Černý jestřáb byl totiž jiný než většina dosavadní žánrovek. Zatímco kousky z druhé světové či Vietnamu se zaměřovaly také na psychických stav svých hrdinů, ukazovaly celkový dopad války či jeho nejtemnější zákoutí, Ridley Scott se soustředí zejména na nekompromisní a chaotickou bitvu a naprosté válečné peklo, v němž na vás osudná kulka či raketa číhá z každého rohu či polorozpadlé somálské střechy. A ukazuje to tak intenzivním a zběsilým způsobem, že se divák nemá kde nadechnout a bude si připadat, že se za onen roh kouká společně s hrdiny.

Dalo by se pak i říct, že Černý jestřáb má blíže k non-stop akční jízdě, která po nutném úvodu opravdu ani na sekundu nepoleví. Vojáci pořád někam utíkají, bojují o holé přežití a Ridley Scott svým neskutečně syrovým, brutálním a vtahujícím způsobem dělá vše proto, aby vás do somálského pekla naplno přenesl a ani na vteřinu vás z něj pak nepustil zpátky do obýváku. Pomáhá si pak přitom správně roztřesenou kamerou, dunivým soundtrackem Hanse Zimmera i totálně nekompromisním tempem. Na dialogovou vatu zde není čas, a když už zde postavy o něčem hovoří, tak zejména o tom, jak už se sakra dostat z bodu A do bodu B či jak voják s tváří Ewana McGregora dělá svou dobrou kávu. 

Výtečný vizuál pak jako by za těch 20 let nezestárl ani o den a nesmíme zapomenout ani na vpravdě geniální zvuk. Tentokrát snad ani nebudu tolik přehánět, když řeknu, že se jedná o jeden z nejlépe ozvučených filmů, jaké jsem kdy viděl. Při správně sestaveném domácím kině tu člověk má opravdu pocit, že mu kulky sviští kolem hlavy a vrtulník mu padá za barákem. Doteď lituji, že jsem tuhle zvukovou nádheru neviděl v kině. Ridley totiž nepotřeboval k naprostému vtažení do válečného dění později používané 3D, ale ukázal, že dokonalá řemeslná a technická stránka dokážou pořád mnohem víc.

Precizní a dechberoucí režie nás pak dostává do válečného pekla plného rozstřílených či rozpůlených těl nejen fyzicky, ale vlastně i psychicky. Stačí jeden pohled na Sama Sheparda na základně a cítíte, jak je všechno v háji, stejně jako naprosto prožíváte zmar Toma Sizemorea, když se se svým konvojem snaží zoufale dostat z krvavého chaosu, místo toho jsou však jeho lidé pod čím dál větší palbou. Tohle je zkrátka zážitek, jenž si divák prožije přímo z hrdiny, za což může i hezká práce s castingem. Ten je sice plný známých tváří, nikdo zde však na sebe nestrhává pozornost, zároveň jsou zde všichni parádně využiti a své charisma dokážou prodat i na malém prostoru. Z dnešního pohledu je pak hezké Černého jestřába sledovat i kvůli počtu tehdy začínajících hollywoodských a seriálových hvězd. Kdo by tenkrát řekl, že z vojáka, jenž ostatním střílí moc blízko u hlavy, vyroste charismatický Tom Hardy a jedním z obětujících se mariňáků je Nikolaj Coster-Waldau ze Hry o trůny.

Černý jestřáb sestřelen je mnohými diváky kritizován za to, že je v něm až příliš patosu a je tak trochu náborový, zejména kvůli monologům Erica Bany. Já osobně ovšem s podobnými prvky už v amerických válečných filmech tak nějak počítám, beru je k pravidlům hry a navíc mi zde tato část nikdy nepřišla tak hnaná na sílu jako v jiných pozdějších válečných kouscích. A to už jen kvůli válečnému teroru, který zdejší hrdinové prožívají. Ridley Scott totiž divákům bez příkras ukázal, jak vypadá válka, a to se vší nekompromisností, brutalitou a intenzitou, jež je obdivuhodná i po 20 letech. Od té doby navíc lepší či alespoň kvalitou se přibližující žánrovka z moderní válečné éry zkrátka nevznikla. Takový Peter Berg či Michael Bay s filmem 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází se o to sice marně pokoušeli, spíš ale potvrdili, jak moc je Ridleyho práce výjimečná a neopakovatelná.