Lidstvo se už dvacet let toulá galaxií bez průvodce. Douglas Adams změnil žánr sci-fi

Narodil se v Cambridgi, kde později i studoval. Mluvit začal pozdě – až v pěti letech, kdy se také rozváděli jeho rodiče. V dětských letech četl komiksové časopisy, zatímco třeba taková Alenka v říši divů ho děsila a nesnášel ji.

Stodevadesáticentimetrový dlouhán se ve škole potýkal s různými těžkostmi – kvůli vzrůstu mu byly malé školní uniformy, neobratný byl na rugbyových hřištích, při jiných míčových hrách i v bazénu. Pomýšlel na to, že by se jednoho dne mohl stát jaderným fyzikem, ale nešla mu aritmetika. „Nejspíš bych býval chtěl být softwarovým inženýrem, kdybych věděl, že něco takového existuje… Ale v té době ještě nebyli,“ vzpomínal později Adams.

Tato touha zamířit vstříc přírodním vědám u něj postupně vyprchávala, když se začal objevovat ve školních divadelních hrách. A také, když v televizi viděl podobného dlouhána, jako byl on sám. Šlo o Johna Cleese z proslulé skupiny Monty Python.

10/10

Sice Adamsovi nešla aritmetika, ale co se psaní týče, první malé úspěchy si připisoval už ve škole. Některé pro něj byly tak významné, že na ně vzpomínal i dlouho poté, když se prodaly miliony výtisků jeho knih. Spisovatel jmenuje učitele Halforda, přísného kantora, který kritickým okem posuzoval slohy svých žáků.

„Byl jsem jediný, kdo dostal deset bodů z deseti. Nikdy jsem na to nezapomněl. A bylo mi to hrozně divné,“ líčil Adams s tím, že Halford později podle všeho vyprávěl žákům, že plný počet bodů dal pouze jednou jedinkrát. Právě tato vzpomínka Adamsovi pomáhala překonávat autorské bloky, které měl – jak sám říkal – většinu času.

Ještě než se na Cambridgi pustil do studií literatury, jezdil Adams stopem po Evropě a v této kratochvíli pokračoval i později. Historka o tom, jak ležel na poli blízko Innsbrucku a díval se na hvězdy, mezi fanoušky zlidověla. Bylo to údajně právě v tu chvíli, kdy mu hlavou poprvé probleskla myšlenka o mezihvězdném stopaři.

Od něj ale Adamse v té chvíli ještě dělila spousta let. Mezitím si v Cambridgi vypiloval svůj um prošvihávání termínů a uzávěrek. Jeho herecký koníček strádal v rivalitě s divadelním klubem Footlights, prestižní společností, jíž prošla část Monty Pythonů, komik David Mitchell či herci Richard Ayoade a Hugh Laurie. Adamsovi Footlights připadal zkostnatělý a jeho konzervativní vedení podle něj dusilo kreativní lidi.

Adams proto jako aspirující herec a scenárista spolu s dvěma dalšími studenty založil konkurenční klub, až se jednoho dne stalo, že za trojicí tvořivých pisálků přišli herci z Footlights s tím, že by radši hráli jejich scénáře než ty, s nimiž přichází producenti v etablovaném spolku. Mělo to háček – Adams ani jeho dva kolegové si na prkna nestoupnou, ale budou jen psát.

Beznadějně špatný autor

Jedno z představení Footlights si probojovalo cestu až do West Endu, kde ho viděl Python Graham Chapman a Adamse kontaktoval. Zprvu nadějná spolupráce vyšuměla, když spisovatel – toho času příležitostný autor rozhlasových skečů – pouze drobně přispěl ke scénáři Svatého grálu a střihl si pár nepodstatných epizodních rolí v Létajícím cirkuse.

Aby vůbec měl na nájem, střídal v rychlém sledu řadu zaměstnání, při nichž nasbíral spoustu absurdních podnětů pro své pozdější psaní. Chvíli vypomáhal v kanceláři, chvíli se svým hřmotným vzrůstem dělal bodyguarda arabskému ropnému magnátovi a ucházel se také o místo v lodní dopravě v Hongkongu.

Během těchto let kreativně strádal a úspěch nepřicházel, seznámil se ale aspoň s Johnem Lloydem, pozdějším producentem Černé zmije, s nímž posléze spolupracoval. O roce 1976 později říkával, že byl jeho vůbec nejhorším: „Usoudil jsem, že jsem beznadějně špatný autor a že si psaním nikdy nevydělám ani pětník.“

Poetikou osudu to byl právě tento rok, kdy beznadějně špatný autor přišel s myšlenkou, jež vešla do historie sci-fi žánru. A možná je to právě bezvýchodností Adamsovy situace, že hlavní hrdina Stopařova průvodce Galaxií není superhrdina ani spásná postava typu Lukea Skywalkera, nýbrž nikterak schopný či výjimečný muž v županu, který si libuje v rutině, pocitu bezpečí, sušenkách a šálcích čaje.

A zřejmě právě proto hrdinovi románu toto všední pohodlí zlikviduje nejprve stavební společnost, která chce kvůli stavbě dálnice zbourat jeho dům, a jen o pár minut později mimozemšťané, kteří kvůli dálnici potřebují zničit Zemi.

Rozhlas, divadlo, kniha

Stopařův průvodce je dnes jednou z nejproslulejších sci-fi knih, v zárodku měl ale k papíru daleko. Adams lapálie, s nimiž se musí potýkat Arthur Dent, původně zamýšlel jako rozhlasovou hru. Za dohledu BBC vznikla v dubnu 1977 první verze scénáře šestidílné série. Manažeři britské veřejnoprávní stanice neskrývali zmatení, co že to vlastně poslouchají, a proto Britové Stopaře naladili o velmi pozdních středečních večerech, zatímco manažeři doufali, že si tohoto dílka nikdo nevšimne.

Jenže lidé si ho všimli. Fanouškům science fiction se zamlouvalo, že mohou poslouchat sci-fi na rádiu BBC, fanoušci komedií zase ocenili lehký a pro Adamse tak charakteristický humor. Autor získával alespoň nějakou pevnou půdu pod nohama, když si u něj tvůrci Pána času objednali scénáře pro čtyři epizody. Adams je skutečně pod několika díly kultovního seriálu podepsán, leč fanoušci vyjadřovali nevoli, že jej posouvá až příliš komediálním směrem.

Zároveň Adamse oslovila BBC s nabídkou producentské pozice v rádiu. Ten na ni s vidinou stabilního příjmu kývl, ale vydržel tam jen půl roku, než se vrátil k psaní scénářů – mimo jiné i druhé série rozhlasového Stopaře, který se zároveň objevil také na divadelních prknech.

Když za scénáristou přišli nakladatelé z vydavatelství Pan Books s tím, že by rádi viděli Stopařova průvodce v knižní podobě, Adams se nejprve zhrozil, jelikož s psaním knih neměl žádné zkušenosti. Na pomoc si proto vzal už zmíněného Lloyda – ale jen aby mu vzápětí řekl, že knihu chce napsat sám, i když ví, že to bude obtížné.

S Lloydem se vídával denně v práci, proto se dopisní forma, kterou svůj záměr vyjádřil, nesetkala s přílišným pochopením. Lloyd si dle svých slov dokonce pohrával s myšlenkou Adamse zažalovat, ale nakonec se smířil s polovinou zálohy od nakladatelů. Později přiznal, že šlo o přehnanou reakci a bylo jasné, že Adams potřeboval Stopaře napsat sám. 

Od předehry přímo k orgasmu

Jestli nakladatelé čekali hladkou spolupráci a brzy knihu na pultech, nenatrefili na správného člověka. Autor Adamsovy biografie, světoznámý spisovatel Neil Gaiman píše: „O Douglasově téměř nadlidské schopnosti prošvihnout všechny termíny koluje mnoho apokryfních historek. Při bližším zkoumání se ukazuje, že jsou zřejmě všechny pravdivé.“ První díl Stopařova průvodce je v závěru utnut poněkud neobratně – to proto, že nakladatelé takřka vytrhli rukopis Adamsovi z rukou, aby už konečně mohli knihu vydat.

Byť první spolupráce s Monty Python nevyšla, osudy skupiny a Adamse se v různých časech protínaly – například tehdy, kdy Pan Books požádaly Terryho Jonese o citát na přebal útlé Adamsovy knížečky. Ten jim vrátil hned několik komentářů, jeden kousavější než druhý – mimo jiné: „Každé slovo je perla… Jen se mi nelíbí, jak jsou seřazené za sebou.“ Nakladatelství nakonec použilo smířlivý komentář Johna Cleese.

Pokud se v tomto bodě svého života Adams stále považoval za onoho beznadějně špatného autora, tři měsíce po vydání už si to myslet nemohl – Stopařova průvodce se za tuto dobu prodalo přes čtvrt milionu výtisků. Spisovatel tehdy řekl nakladateli:

„Jediné, co si o tom můžu myslet, je, že ke každému výtisku přidáváte librovou bankovku, nebo možná dokonce vysíláte do ulic nátlaková komanda, protože jsem právě dostal oficiální informaci, že počty prodaných výtisků přestoupily bod pouhé absurdity a přesunuly se do hájemství komické obludnosti. Nevím, jak to děláte, abyste se toho zbavili, ale každopádně díky.“

Později se k pocitům těchto měsíců v závěru roku 1979 vracel poněkud obhroubleji: „Bylo to jako přejít od předehry rovnou k orgasmu a mezi tím nic. Kam má po tomhle člověk ještě pokračovat?“

Ručník místo světelného meče

Zpětně lze konstatovat, že Stopařův průvodce vyšel s výborným načasováním. Díky úspěchu Hvězdných válek se science fiction dostala do povědomí širšího publika a pozbyla zcela obskurního statutu. Adams navíc nabízel úplně jiný přístup k látce – tam, kde je Skywalkerova sága osudová, je Stopař ironický, až cynický. A zatímco Luke či Obi-wan se ohánějí světelnými meči a bojují s arcipadoušským impériem o svobodu galaxie, Arthur Dent s Fordem Prefectem mají ručník a bojují s byrokracií a zákony nepravděpodobnosti, přičemž v sázce není příliš a jasný cíl schází.

Do jisté míry schází i zřetelná struktura a předvídatelnost toho, kam se děj vrtne na další stránce – a nejen děj, ale celý svět. Adams totiž na rozdíl od celé škály jiných autorů sci-fi a fantasy literatury nestaví do detailu vypiplané světy s množstvím zákonů a pravidel. Tím se liší třeba od dalšího britského velikána Terryho Pratchetta, jenž strhující svět svojí Zeměplochy představil pět let po prvním Stopařovi.

Tváří v tvář řádu a pravidlům Adams staví loď na nepravděpodobnostní pohon, která se doslova může zjevit v jakémkoliv prostoru čirou náhodou. A pokud by snad tato nejistota byla málo, čím hlouběji se čtenář do ságy začte, tím větší pozor si musí dávat také na hrátky s časem.

Nahodilost v Adamsově díle sama náhodná není, nýbrž pramení z jeho názoru na uspořádání vesmíru, potažmo náboženství. Autor nevěřil, že svět je geniální skládačkou, kterou dal dohromady vševědoucí tvůrce, a vše v ní má své pevně stanovené místo. Sám sebe autor označoval za radikálního ateistu, aby si ho lidé nepletli s agnostikem. V rozhovoru pro neziskovou organizaci American Atheists mimo jiné vysvětlil, že je to zejména kvůli tomu, že víra podle něj nesplňuje standardy logiky a argumentace. „Všechny názory si nejsou rovné. Některé jsou výrazně robustnější, sofistikované a mají hlubokou oporu v logice a argumentaci,“ řekl.

Adams se zároveň nepouští do utopických či dystopických, pečlivě promyšlených obrazů budoucnosti, kterou by lidstvu zvěstoval. Stopařův průvodce ukazuje vesmír barvitý, nebezpečný, ztřeštěný i tajemný, ale bere ho s naprostou samozřejmostí. Když se tedy pozemšťan Arthur Dent ocitne na palubě lodi Srdce ze zlata, neciví nevěřícně na superinteligentního robota či mluvící dveře, ale poprosí o šálek čaje.

Když už Arthura něco vyvede z míry, je to spíš excentrický galaktický prezident Zafod Bíblbrox nebo žena jménem Trillian, které si pamatuje z pozemské párty. V takových chvílích úřaduje jeho mimozemský společník a stopař Ford Prefect, jenž je vždy připraven na každou situaci, aniž by byl kdykoliv připraven na jakoukoliv situaci.

Nic z toho ale nakonec není podstatné. Zásadní je, že lidstvo dostalo odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec: 42. Onu otázku stále hledá, odpověď mezitím zkultovněla spolu s celým Stopařem.

„Než přišel Stopařův průvodce na svět, nebyl vlastně žádný důvod, proč by tu něco takového mělo být, ale jakmile se objevil, stal se zjevně dokonalým vyjádřením své doby. Nedělá vůbec žádné ústupky obecnému vkusu, prostě vstoupí na scénu a sklidí obrovský úspěch,“ komentoval vydání prvního dílu John Lloyd.

Za oceán s Monty Python

Díky úspěchu v Británii na sebe nenechal čekat debut knihy v zámoří. Ačkoliv Adamsův příspěvek do historie Monty Python je velice skromný, američtí nakladatelé spisovatele představili jako bývalého scenáristu skupiny a vydání v tomto duchu doprovázely následující výroky vybraných Pythonů:

Skutečně výborná zábava. – John Cleese
Mnohem legračnější než cokoliv, co kdy napsal John Cleese. – Terry Jones
Vím určitě, že to John Cleese nečetl. – Graham Chapman
Kdo je John Cleese? - Eric Idle
Skutečně výborná zábava. – Michael Palin

Se Stopařem na pultech na obou březích Atlantiku, na divadelních prknech a s druhou sérií rozhlasového seriálu, se televizní producenti pustili do obrazového zpracování. Vzniklý seriál potěšil fanoušky, přinesl technické inovace, za něž si odnesl třeba i technické kategorie cen BAFTA, ale měl limity a Adamsovi se příliš nezamlouval.

Není se co divit – v knihách hraje klíčovou roli osoba glosujícího vypravěče, v jehož monolozích je ukryta spousta trefných poznámek, jež navíc často přesahují knižní vesmír jako takový, vystupují z něj a strefují se do reálií světa našeho. Tento vypravěč obdařený důvtipem celé galaxie se na obrazovku dal přenést jen velmi těžko. Autorovi vadilo také to, že televizní podoba potlačuje představivost – a některé výmysly jako přebytečné ruce či hlavy spisovatel snadno zanese na papír, ale ukázat je uvěřitelně v televizi už tak snadné není.

„Televizní seriál nebyl šťastný podnik. Mohla za to osobní idiosynkrasie mezi mnou a režisérem. A mezi herci a režisérem. A mezi tou paní, co nám vařila čaj, a režisérem,“ konstatoval Adams.

Žádná další pokračování

Nakladatel po úspěchu prvního Průvodce okamžitě žádal další knihu, autor ji ale opakovaně odkládal, přičemž přesně s takovou variantou Pan Books počítaly a pracovaly s ní v edičním plánu. Nepočítaly už ale s tím, jak velikých rozměrů může Adamsova nechuť k psaní dosáhnout. Spisovatel se nakonec musel zamknout před světem, aby zamezil rozptylování ze strany neustále zvonícího telefonu, načež během čtyř týdnů napsal Restaurant na konci vesmíru.

Posléze prohlásil, že jde o zakončení příběhu Stopaře, a rád by zkusil něco jiného. Zdánlivě nevyhnutelně tedy za dva roky vyšel Život, vesmír a vůbec. Adams pro něj využil zápletku, kterou kdysi vymyslel pro Pána času, jeho tvůrci ji ale odmítli s tím, že je přeci jen už příliš pitomá.

Třetí Stopař se zbytku vymyká – jeho děj zpočátku nenavazuje a visí tak trochu ve vzduchoprázdnu. Adams přiznal, že se potýkal s obzvlášť zákeřným autorským blokem způsobeným osobními nesnázemi, za něž si ale mohl tak trochu sám: „Opustila mě přítelkyně kvůli jednomu chlápkovi a oháněla se při tom dosti pochybným, alespoň podle mě, argumentem, že je to její manžel.“

Román nebyl přijat tak dobře jako předešlé díly, fanoušci knize vyčítali, že postrádá dávku humoru a spisovatel s nimi vřele souhlasil. „Jsem absolutně odhodlán nenapsat další pokračování,“ řekl.

Vzniklo tedy Sbohem, a díky za ryby a trilogie zbořila první logickou překážku, když se rozrostla na čtyři díly, ale trilogií už nikdy být nepřestala. Adamse přesvědčily čím dál vyšší peněžní nabídky z britského i amerického vydavatelství. Po vydání čtvrtého dílu, v němž za volantem náklaďáku sedí bůh deště a Arthur Dent nalezne lásku, se Stopař na pár let odmlčel.

Úplně normální zvěř

Adams se totiž intenzivněji začal věnovat ekologii, která pro autora sci-fi, humoristu a fanouška počítačů, technologií a rychlých vozů, který neuměl příliš řídit, byla důležitým tématem. Se zoologem Markem Carwardinem si konečně našel čas na výpravy do exotických lokalit, aby spolu dokumentovali kriticky ohrožené druhy.

Zkušenosti z těchto cest Adamsem otřásly a promítly se do pátého pokračování Průvodce – Převážně neškodná –, které pochopitelně nemělo nikdy vyjít. Zatímco ostatní postavy řeší všelijaké vesmírné patálie, hlavní hrdina Arthur Dent stráví podstatnou část knihy klidným životem v malé vesnici, kde domorodým obyvatelům připravuje sendviče. Jedinou známkou toho, že jde o sci-fi, je v této dějové lince fakt, že se neodehrává na Zemi (a že Arthur se na planetě ocitl po ztroskotání kosmické lodi, aby pro něj později jiná zase přiletěla).

Zatímco třeba v Herbertově Duně je ekologie klíčovým nástrojem přežití, Adamsův obrat k přírodě se ve Stopaři projevuje odlišně, až bázlivým respektem a obdivem k flóře a fauně: „Anhondskými pláněmi se řítilo obrovské zlověstné stádo Úplně normální zvěře, tisíce a tisíce zvířat velkolepě sešikovaných. Už na tom, jak se ta ohromná zvířata hnala v bledém světle úsvitu jemným závojem páry z potících se těl a blátem zvířeným dopadajícími kopyty, bylo něco neskutečného a přízračného.“

Zatímco Arthur Dent s úžasem sledoval pádění Úplně normální zvěře, Douglas Adams se angažoval zejména v ochraně nosorožců.

Detektivka bez detektiva

V mezičase mezi čtvrtým a pátým dílem Průvodce Adams rozvinul také jinou spisovatelskou myšlenku. Soudil totiž, že ve Stopaři už se vypsal a nemůže sdělit nic nového, takže rozvinul zcela nový svět, který byl ale rovnoměrně ztřeštěný, podlý a absurdní jako ten Stopařův. Na rozdíl od Stopaře není ale Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho nepřetržitým vodopádem vtipů, ale jakžtakž koherentním příběhem s detektivní zápletkou, který pečlivě utahuje a povoluje šrouby humoru a napětí podle potřeb děje.

Kritici knize vytýkají, že autor porušuje základní pravidla detektivního žánru. Třeba list Chicago Tribune poukazuje na to, že čtenář nedostává dostatek indicií, aby mohl případ vyřešit sám, a že Adams se spoléhá na deus ex machina. Možná to bude tím, že Adams v době psaní neměl o detektivním žánru sebemenší ponětí. Nebo také tím, že Gently je prachsprostý podvodníček spoléhající na principy kvantové mechaniky, nikoliv kovaný soukromý detektiv.

Pokud se snad tato detektivní kancelář fanouškům Stopaře nezamlouvá, přeci jen v ní najdou důvěrně známé prvky a principy. Příkladem za všechny je elektromnich, jenž má věřit, aby lidé nemuseli. Jenže tento konkrétní elektromnich, jehož čtenáři poznají v knize, je tak roztěkaný, že každou chvíli vyznává jinou víru, zpravidla v naprostou absurditu – třeba dveře.

Dirk Gently možná čtenáře neuchvátil tolik jako Arthur Dent s Fordem, Trillian a Marvin, přesto šlo o svébytné dílo, kterému se dostalo i pokračování – Dlouhý, temný čas svačiny duše vyšel pouhý jeden rok po prvním díle.

Sbohem, a díky za ryby

Původně Adams zamýšlel pro pochybnou detektivní figurku ještě třetí příběh. Spisovatel ale během psaní usoudil, že motivy a zápletky Lososa pochybností se více hodí pro stopařské univerzum. Román už ale nedokončil.

Adams zemřel 11. května 2001 náhle, krátce po svých devětačtyřicátých narozeninách, během prací na scénáři k filmovému Stopaři v Kalifornii. Při cvičení ve fitness centru utrpěl těžký infarkt v důsledku nediagnostikované nemoci srdce. Adamsovi fanoušci s humorem jemu vlastním poznamenali, že v době skonu alespoň věděl, kde má ručník.

Na kalifornském pohřbu hrála hudba od Johanna Sebastiana Bacha či Beatles a promluvil například Python Terry Jones. V Británii se se spisovatelem na smutečním obřadu rozloučili třeba vědec Richard Dawkins nebo kytarista Pink Floyd David Gilmour.

Losos pochybností spatřil světlo světa – částečně jako nedopsaný šestý díl stopařské trilogie, částečně jako soubor Adamsových esejí a rozhovorů s ním, jakožto i dopisů a vzpomínek Dawkinse, Jonese či Stephena Frye.

Na Adamsovu počest fanoušci dva týdny po jeho smrti zorganizovali takzvaný Ručníkový den. Při tomto neformálním svátku, který spadá na 25. května, každoročně viditelně nosí ručník – nejpotřebnější věc, kterou u sebe může mezihvězdný stopař mít.