Historie doplňování paliva. Jak se tankovalo v minulosti?

Jak vypadají dnešní benzínky nebo-li pumpy se spoustou doprovodných služeb je současným motoristům důvěrně známo. Jak ale vypadaly pumpy v začátcích motorismu či v polovině minulého století si pamatuje málokdo.

Na našem území začala vznikat síť benzinových stanic od roku 1906, kdy bylo u nás první sčítání automobilů a motocyklů (73 aut a 228 motorek). Se současnými čerpacími stanicemi se však ty tehdejší nedají srovnat. Byly velmi malé, s malými nádržemi, s jedním či dvěma stojany, mnohdy bez pořádného úkrytu pro obsluhu pumpy před nepřízní počasí. V současnosti takové pumpy u nás nenajdete, ale v chudém světě ještě ano. Je to nespravedlnost doby, že za motoristické veterány se platí miliony, zatímco stejně starým pumpám se věnuje minimální péče. Nemohou se totiž zúčastnit společných srazů…

Kalifornské město zřejmě jako první v USA zakáže stavět nové čerpací stanice

Palivo z drogerie, hotelu atd.

V počátcích se palivo prodávalo na kilogramy a přepravovalo v demižonech. Do jednoho se vešlo 35 l. Palivo prodávali převážně drogisté a hokynáři, ale i hoteliéři, dokonce i někteří lékárníci. Proto se v roce 1904 usnesli členové klubu motocyklistů, že je potřeba vytvořit síť čerpacích stanic. Jejich výstavba se ale plně rozběhla až po první světové válce.

Místa, kde se začaly pumpy budovat, se nalézala především na náměstích, tedy v centru měst a důležitých obcí. Časem snad každé město ve střední Evropě mělo ve svém středu mimo obchodů a drobných řemeslnických živností i stanici pohonných hmot. To je dnes nemyslitelné. Představovalo to nebezpečí požáru, výbuchu či znehodnocení podzemních vodních zdrojů a zeminy.

Video: Jak jsme poprvé tankovali vodíkové auto na domácí půdě

Z center ven

Proto se pumpy po druhé světové válce začaly stěhovat do okrajových ulic sídel. Benzinové pumpy na některých československých náměstích v městských centrech stály až do 70. let minulého století. Dokonce bývaly v mnoha případech významným bodem na poštovních pohlednicích. Dnes si už nedovedeme představit čerpací stanici pohonných hmot na historických náměstích např. v Havlíčkově Brodě, Jeseníku, Jihlavě, Polici nad Metují, Telči, Třebíči…

Autor článku si vzpomíná, jak jako školák chodil s dvoukolákem a kanystrem na pražské Karlovo náměstí k Novoměstské radnici, kde byla pumpa. Chodil tam v 60. letech pro topnou naftu do kamen.

S rozvojem automobilismu stoupala i poptávka po pohonných hmotách. Např. v roce 1913 stál litr benzinu 72 haléřů a nafty 28 haléřů. První distribuční společností v Československu se stala firma Bratři Zikmundové z Prahy-Karlína. Jejich první pumpa začala fungovat v první polovině 20. let. Postupně přibývaly další. Pumpaři měli tehdy slušnou mzdu, která na konci 20. let týdně činila 180 korun, přičemž průměrný dělnický týdenní výdělek činil 120 korun. Před začátkem 60. let obsluhovalo čerpací stanice téměř 1300 pracovníků, téměř ¾ z nich tvořily ženy. V polovině 70. let už bylo čerpadlářů v republice jednou tolik.

Jak se vyznat v nabíječkách? Cena hlavně podle tarifu

Není, a nebude

Benzinové pumpy si zahrály i v mnoha filmech; my si ale literárně připomeneme, jak to ve světě kdysi vypadalo negativně u mnoha pump. V roce 1932 přijel cestovatel František Alexander Elstner (1902 – 1974) jednoválcovou modrou Aerovkou do Jugoslávie. Chtěl doplnit benzin, o čemž se zmiňuje v knize S kamerou a za volantem třemi díly světa v příhodě se zarmouceným prodavačem v červeném fezu: „Není a nebude! V celé Jugoslávii není od včerejška benzin! Máme smlouvu se zahraniční společností, a když vypuknou nějaké obchodní neshody, společnost Jugoslávii trestá. Uzavře hlavní skladiště v Susjepanu…“

Kniha pokračuje: „Nalili jsme do nádrže trochu petroleje. Horký motor se roztočil a z Lovčenu sjíždíme zdarma, s kopce. Jen z brzd se kouří; oddychli jsme si až u moře. V Kotoru benzin byl, ale pod rukou, velmi drahý. Takový přepych si nemůžeme dovolit. Smíme utratit den po dni jen přesně odměřený obnos. Říkají nám, že nedostatek pohonných hmot někdy trvá týden, jindy měsíc. Ještě jsme dojeli do Dubrovníku a tam jsme bezradní.

Vše kolem pohonu aut na LPG: Proč jej vzít na milost?

Stojím na pobřeží a hledám někde v dálce na moři dobrou myšlenku. Pod kamennou hrází se pohupuje člun s naftovým motorem. Opálený Dalmatinec odvazuje lano, dívá se na tři cizince a na modré auto. Pochopil naše starosti.

„Hej, bratře!“ volá na mne. „Pojď ke mně, pojedeme pro benzin,“ rozesmál se. Kolem krásného pobřeží plujeme ke skladištím společnosti, která občas trestá Jugoslávii. Jdu k řediteli. Spočítal kolik je kilometrů z Dubrovníku k maďarské hranici. Tam je benzinu dost.

Obtížen plechovkami nasedám do člunu a houpeme se až k nábřeží, kde čekali moji dva druzi. Vyprahlými horami putujeme potom do Trebinje, Ljubinje, na Mostar a do jižní Hercegoviny.“

Benzin je i není

Něco podobného se F. A. Elstnerovi stalo o třicet let později v Československu. Začátkem 60. let cestovatel F. A. Elstner napsal v knize Tři kluci + km: „Na pobřeží se řadí motoristé a lidé s plechovkami před benzinovou stanicí, označenou tabulkou: Benzin není!

V nádržce nám šplouchá posledních pár litrů, s tím bychom daleko nedojeli. Jdu do dřevěného domku, sídla přístavní správy, snad mi tam poradí.

„Benzin je, benzinu je dost, jen s dopravou to mají těžké,“ řekli mi přátelsky. „Ale počkejte, zatelefonujeme do Znojma a chlapci přijedou s cisternou dřív…“. Zatočili kličkou a zavolali sklad pohonných hmot.

Proč je nafta lepší v Čechách než na Moravě: Může za to nová složka

Byli tu ani ne za hodinu. Uspokojili řidiče a zdejší osadníky s plechovkami – ti potřebují náplň do lodních motorů, vařičů a lamp. Vracíme se na hráz a v prvních serpentinách se hoši ještě jednou zahleděli na jezero.“

Podobné zkušenosti ze světa popisují ve svých cestopisech z 50. let i Hanzelka se Zikmundem. Současná hustá síť čerpadel pohonných hmot tyto popsané příhody prakticky eliminuje.

Autor: Jan Dvořák