Jak myslet poetiku času?

V ediční řadě „pop-filozofie“ vyšel letos překlad knihy Armena Avanessiana a Andrease Töpfera Spekulativní kresba, která si klade za cíl zprostředkovávat filozofické koncepty spekulativní ontologie neortodoxní formou: skrze jednoduché kresby doplněné krátkými texty. Nad knihou se zamýšlí Markéta Magidová a ptá se, jak snadné je vlastně „myslet kresbou“?

Jak myslet poetiku času?

Publikace Spekulativní kresba vytvořená ve spolupráci filozofa Armena Avanessiana a umělce Andrease Töpfera proplouvá ve filozofickém prostoru mezi obrazem a řečí. Kresby zde nefungují jen ilustrativně, nýbrž představují médium myšlení. Töpfer osciluje mezi čtenářem a autorem, pročítá filozofické či literární teorie, aby sled pojmů či argumentů převedl do vizuálních metafor. Jeho interpretace přináší kondenzovaný, a přesto pozměněný význam, je dekonstrukcí i konstrukcí zároveň. Kresby jsou přesné, vtipné, dovedně využívají zkratku, díky níž tvořivě rozvíjí výchozí texty. Töpferova záliba v sekvencích činí z kreseb až storyboard neexistujícího animovaného filmu. Autor nejčastěji využívá zobrazení určitého procesu – motivy kumulace, prorůstání, zrcadlení a množení vrstev či lidských hlav předkládá v čisté jednoduché lince v absurdních konstelacích. Bytosti a věci v jeho výjevech mají málokdy emoce ve tvářích či gestech, poetická zkratka se tak odehrává spíše v ději a tělesných reakcích na fiktivní prostředí (včetně existence uvnitř literární teorie). Jakkoliv bych ráda věnovala celý prostor recenze jenom těmto imaginativním kresbám, neméně důležitý je kontext, kterým jsou rámovány.

Jak vlastně lze myslet kresbou? Odvěký střet mezi vizuální a jazykovou sférou řeší autoři akcentací východisek spekulativního realismu, jak ostatně naznačuje už samotný titul. Avšak právě v tomto propojení spočívají i teoretické nástrahy.

Kniha je jedním z výstupů skupinové výzkumné platformy orientované na tzv. „spekulativní poetiku“. Armen Avanessian její kontext stručně komentuje v dané publikaci a podrobněji v textu Co je spekulativní poetika. Popisuje slábnoucí sílu strukturalistických a poststrukturalistických teorií v literární vědě, přičemž cestu k její aktualizaci vidí v obratu k východiskům spekulativního realismu. Přál by si, aby myšlení o literatuře nezůstávalo v závěsu za teoriemi vizuálního umění či filmu, nýbrž se stalo opět současným, experimentálním.[1] Platforma spekulativní poetiky má poskytnout nové prostředí pro experimentální uvažování o literatuře i jazyku. (s. 56) Zatímco před třiceti a více lety byla mezi filozofií a soudobou literaturou či literární vědou velká spřízněnost – jak je vidět u Jacquese Derridy, Michela Foucaulta i Gillese Deleuze[2] –, v současnosti se vytrácí. Paradoxně však Avanessian připouští, že on, stejně jako mnozí další akademici, čte současné literatury málo.[3] Lze však uvažovat o konstrukci aktuálního experimentálního diskurzu, pokud chybí zájem o současnou produkci?

Autory a autorky ze Spekulativní kresby zajímá především hledání způsobů, jak „současná filozofie a poetika sdílejí spekulativní ideu času.“ (s. 130) Avanessian tvrdí, že fiktivní narativ, tradičně prezentovaný ve třetí osobě a v minulém čase, nese při použití prézentu avantgardní funkci. Pokud hrdina mluví v přítomném čase, je čtenář součástí děje. Pokud se v prézentu myslí minulost, vzniká asynchronní zkušenost času. Přítomný čas funguje jako katalyzátor, který narušuje tradiční schéma narativní konstrukce i chronologii, a tím redefinuje fikci i vyprávění. (s. 42) Literatura v prézentu zároveň není ničím novým a navazuje na tradici nové věcnosti, francouzského nového románu či absurdního dramatu. (s. 41) Pro analýzu času ve vyprávění je podle autorů velmi vhodným nástrojem žánr hororu. Ovšem kromě vágního úvodu, několika výpisků a obrázků rozteklého slizu, strašidel či chapadel napřahujících se z televizní obrazovky se v této knížce příliš nedozvíme proč.

Poetiku chápe Avanessian v otázce zkoumání času nadřazeně vůči estetice i filozofii. Poetika se ocitá před filozofií, protože gramatická konstelace předurčuje naše vnímání času dříve, než ho myslíme, nebo dokonce zakoušíme. (s. 56) Jakým způsobem ale lze mluvit (či číst) v určitém gramatickém času, aniž by tato promluva nebyla součástí naší (byť imaginární) zkušenosti? Takové nadhozené a nedořečené teze, stejně jako poznámky k estetice, narážejí na ambivalentní vztah umění a spekulativní teorie.

Za jeden z problémů lze považovat replikaci zúžené definice estetiky Petera Osborna a z ní odvozený předpoklad, že současné postmediální a postkonceptuální umění je postestetické. (s. 9) Přestože Osborne redukuje estetičnost umění na jeho smyslové a materiální kvality,[4] neznamená to, že jeho definice estetiky je jediná možná. Anti-korelacionistický předpoklad spekulativních realistů,[5] že realita existuje mimo naši mysl, je na poli teorie umění chatrný, jelikož umění tvoří člověk pro člověka, jedna lidská mysl pro druhou. Od Kanta se estetično chápe jako určitý typ našeho vztahu k objektu (tedy korelacionisticky). Mluvit o estetice (či poetice) a zároveň odmítat korelacionismus ústí do negace samotného prostoru estetiky, jak ji známe.

Graham Harman, jeden ze spoluzakladatelů objektově orientované ontologie, se jejímu propojení s estetikou věnuje dlouhodobě.[6] Ovšem jak si všiml Tomáš Hříbek, jeho rekonstrukce estetiky je mlhavá a při aplikaci na teorii umění podniká návrat k velmi sporné modernistické pozici Clementa Greenberga, jež se míjí se stavem současného, diverzifikovaného umění.[7] Do přitažlivého teoretického trendu se tak opět vkrádá pochybnost, nakolik je spekulativní pozice relevantní vzhledem k dnešní umělecké praxi. V nedávné době obohatil Harman svou inspiraci také o Michaela Frieda,[8] čímž dokonal příklon na stranu estetického formalismu, který upřednostňuje nahlížet na umělecká díla jako na autonomní objekty vyvázané z kulturního, socio-politického, biografického a enviromentálního kontextu.[9]

Avanessian, vědom si komplikované situace s estetikou, staví raději do popředí diskuze poetiku. Právě skrze ni chce ukazovat možnosti kontrukce nových světů, modelů a umění. Nicméně ani tento krok není bez kazu. Podle Avanessiana přichází na jedné straně inflace termínu poetika (například poetika tance, poetika lenosti atd.) a do literární teorie vstupuje řada externích teorií, na straně druhé však panuje nejistota ohledně nástrojů i definic samotné poetiky, jádra literatury.[10] Pro Avanessiana je poetika návratem k poiesis (tvořivé síle) v jazyku, která je nejvíce manifestována v literatuře. Jde de facto o návrat k Aristotelovým východiskům. Tvořivost se přesouvá do jazyka. To je však komplikované stanovisko pro okruh těch, kteří chápou „spekulativní obrat“ jako východisko z krize „jazykového obratu“.

Teoretické argumenty se objevují v knize napříč médii – v úvodních textech, citacích, kresbách i popiscích k nim. Všechny kapitoly mají stejnou strukturu – nejprve verbální nástin tématu a následně jeho rozpracování skrze obrazy, legendy a hesla. Je pochopitelně lákavé si představit, že pro pochopení či uchopení teorie můžeme nadhodit dvě tři nevysvětlené teze a zbytek si čtenář domyslí z poetické animace. Zážitek z kresby však funguje přesně naopak. Pokud některé literární či filozofické teorie čtenář zná, pak obrazy přinášejí úsměv, pocit sdílení, vtip i prožitek dané, byť imaginární situace. Jako vysvětlení dané teorie však kresba nefunguje (a dle autorů ani tuto ambici nemá). Je ovšem pak otázkou, jakou roli mají hrát ve vztahu k vizuální složce texty. Autoři na ilustrace přenášejí váhu pro vysvětlení svých nevyřčených argumentů, zatímco se nonšalantně schovávají za zvučnými tezemi se současně znějícími pojmy. Fakt, že většina termínů i hlubší provázanost s filozofií zůstane v knize nevysvětlena (slovy), je však na škodu. Takový postup totiž nepochybně ústí jen do další schematizace a opakování vyprázdněných floskulí. Rozšiřování pojmu obrazem nemůže fungovat reflexivně a obrazotvorně, když recipient nemá základní představu či zkušenost s daným pojmem. Když se smějete vtipům o věcech, které dítě nezná, nezasměje se s vámi, protože neví, o čem mluvíte. V takové perspektivě pak kniha Spekulativní kresba působí jen jako krásně nakreslený zamčený deník myšlení úzkého okruhu spekulativně zasvěcených.

Do této skupinky nepochybně patří i iniciátoři překladu této knihy Václav Janoščík spolu s Katarínou Hládekovou. Janoščík se ostatně šíření spekulativního realismu a příbuzných proudů věnuje v českém prostředí systematicky – teoreticky i kurátorsky. Věřím, že jakkoliv pro ně byla tato publikace podnětná, myšlenkové i emoční impulsy si zaslouží i čtenáři. Ostatně přístupnost, předpokládám, je jedním z cílů edice Pop-teorie. Namísto nadšeného a rozevlátého doslovu by mnohem vstřícněji působil takový editorský text, který by vysvětlil souvislosti, jež v samotné publikaci nezazněly.

Armen Avanessian – Andreas Töpfer, Spekulativní kresba 2011–2014, doslov Katarína Hládeková – Václav Janoščík. Praha/Brno: FaVU VUT a Centrum pro současné umění Praha, 2020, 332 stran.

Foto: Anna Dorňáková, Centrum pro současné umění Praha

[1] Armen Avanessian. „Was ist Spekulative Poetik.“ Academia.edu, s. 8. Dostupné z: www.academia.edu.

[2] Tamtéž, s. 6.

[3] Tamtéž, s. 12.

[4] Peter Osborne. Anywhere or Not at All. Philosophy of Contemporary Art. Londýn: Verso 2013. Kritický pohled na Osbornovo reduktivní využití pojmu estetický přináší například Jakub Stejskal ve své recenzi na tuto knihu. Jakub Stejskal. Peter Osborne, „Anywhere or Not at All: Philosophy of Contemporary Art.“ Estetika. Roč. 51, č. 1, 2014, s. 159.

[5] S kritikou korelacionismu přišel zvláště Quentin Meillassoux. Označuje tím prakticky veškerou pokantovskou filozofii, jelikož ta se vždy zabývá vztahem (korelací) mezi subjektem a objektem a znemožňuje myslet tyto póly nezávisle. Quentin Meillassoux. Après la finitude. Essai sur la nécessité de la contingence. Paříž: Seuil 2006.

[6] Graham Harman. Guerilla Metaphysics. Phenomenology and the Carpentry of Things. Chicago: Open Court 2005; Týž. The Quadruple Object. Winchester: Zero Books 2011; Týž, „Greenberg, Duchamp, and the Next Avant-Garde.“ In: Ridvan Askin a kol. (eds). Speculations V. Aesthetics in the 21^st Century. Brooklyn, NY: Punctum Books 2013, s. 251–274.

[7] Tomáš Hříbek. „Realismus, materialismus a umění“. Sešit pro teorii umění a příbuzné zóny. č. 21, 2016, s. 56–57, 65.

[8] Graham Harman. Art and Objects. Cambridge: Polity Press 2019.

[9] Harman svoji formalistní pozici oslabuje tvrzením, že v objektově orientované ontologii není třeba vyloučit všechen zmíněný kontext, pokud je součástí (krásy) díla. Tamtéž, s. 34.

[10] Armen Avanessian. „Was ist Spekulative Poetik“, s. 7.