Hlavní obsah

RECENZE: Američtí Weezer čapli hardrockové kořeny

Právo, Jaroslav Špulák

Weezer je kapela nespoutaná, osobitá a trochu výstřední. V roce 1992 přišla na svět v americkém Los Angeles, v letech 1998 až 2000 si dala pauzu a pak se na scénu vrátila, aby na ní setrvala dodnes. V jejím čele stojí zpěvák, kytarista a klávesista Rivers Cuomo, autor většiny skladeb.

Foto: archiv kapely

Skupina Weezer vydala již patnáct alb.

Článek

Cuomo je duší formace. Již na druhém album Pinkerton z roku 1996 se v textech s důvěrou otevřel a umožnil posluchačům nahlédnout do svých pocitů, postojů či sexuálních představ. Od té doby v tom tu více, tu mírněji pokračuje. Nové album je v textech osobní s ohledem na hudební témata, která nese, a klišé, jež ho provázejí. Cuomo do nich přetavil svůj svět.

Je to již druhá deska, kterou letos skupina vydala. V lednu vyšla OK Human, orchestrální popová sbírka, jež je v její diskografii sice experimentem, ale v autorském a interpretačním smýšlení muzikantů nepředstavuje nic tak zvláštního.

Hudební hledání a dotýkání se nejrůznějších vlivů i poznatků jsou v jejich tvorbě patrné řadu let, bez ohledu na to, že jejich diskografii lze jednoduše shrnout pod stylová označení alternativní rock nebo power pop. Je v nich dost prostoru pro hledání progresivních kroků.

Album Van Weezer se nicméně z diskografie kapely vymyká již v základu. Vrhla se do tenat hard rocku, a jak název napovídá, inspiraci našla i u americké party Van Halen, jež onen hard rock zasnoubila s popem a vtáhla do hal a na stadiony.

Weezer tenhle hudební vzorec ctí, není v tom ani zbla ironie. Kytary Cuoma a Briana Bella mají v písních výrazný prostor, prezentují tradiční hardrockové riffy i motivy, občas jako klišé, častěji jako vklad. Odstup, s nímž na muziku populární v sedmdesátých a osmdesátých letech hledí, jim pak umožňuje mít dostatečný nadhled. A tak je jejich hard rock vpravdě optimistický, uvolněný a dost popový.

Foto: Atlantic

Obal alba

Pojítkem s dobou rozpuku stylu jsou i samply a vsuvky, které si Cuomo a spol. vypůjčili. V I Need Some of That jsou motivy z písní kapel Asia a Blue Öyster Cult, v Beginning of the End „přiložil ruku k dílu“ prostřednictvím skladby The Longes Time americký zpěvák Billy Joel, Blue Dream nese postupy z Crazy Train od Ozzyho Osbourna. Zaslechneme i postupy připomínající výrazy Metalliky, Aerosmith či Van Halen.

Klíčovým prvkem písní zůstala i výrazná melodičnost. Weezer ji nadto pojali zvukově velkoryse, i když ne prvoplánově. Patří-li starý hard rock ze značné části na velké stadiony, tihle čtyři hudebníci se na ně hrnou také. Písně Hero, All The Good Ones, The End of The Game, Sheila Can Do It či She Needs Me mají parametry pro to, aby si je posluchači oblíbili i rádi notovali.

Van Weezer je album, na němž kapela z Los Angeles poctila své oblíbence ze sedmdesátých a osmdesátých let. Přijala od nich i konkrétní inspirace, ale nenechala se zastínit. A prokázala, že její autorský záběr je tak mocný, že hravě zvládne napsat i písničky, kterým to bude ve velkých prostorách a se zpívajícím davem slušet.

Weezer: Van Weezer
Atlantic, 30:53

Hodnocení 75 %

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám