V románu Roky se Woolfová rozhodla „nic nevynechat“. Trvalo roky, než vyšel česky

Epilogem tvorby Virginie Woolfové je novela Mezi akty. Na její vydání ale autorka, sužována psychickými problémy, nepočkala. Život byl pro ni čím dál větší přítěží, jako literátka si ovšem stěžovat nemohla. Ságy Roky, tedy její předposlední knihy, se prodalo na čtyřicet tisíc výtisků. „Byla jediným autorčiným dílem, které se dostalo do žebříčků bestsellerů The New York Times,“ upozorňuje anglista Jan Zelenka.

Ve srovnání s ranějšími díly Woolfové nicméně Roky po její smrti zapadly spíše do vzdálenějších koutů čtenářské pozornosti. Většího uznávání se dostávalo jejím kratším pracím z dvacátých let, které potvrzovaly autorčino výrazné postavení v modernistické próze, ať už je to Paní Dallowayová, K majáku, nebo fantaskní Orlando, v němž Woolfová také, podobně jako v Rocích, obsáhla velký časový úsek. Dokonce nejen desetiletí, ale celá století.

Nesvázaná konvencemi

Stylem psaní se Woolfoová postupně vymezovala proti tradičnímu způsobu zobrazování v literatuře a přidala se na stranu autorů, jako byli Marcel Proust či James Joyce. „Používá proud vědomí, impresi, pohrává si s barvami, hudbou, rytmem,“ upřesňuje překladatelka části děl Virginie Woolfové Kateřina Hilská.

Na anglické spisovatelce si nejvíce cení toho, že se dokázala prosadit bez formálního vzdělání. Vyrůstala v intelektuálním prostředí Londýna přelomu devatenáctého a dvacátého století, školy jí nahrazovalo domácí vzdělávání. „Později četla spoustu knih, které jí často poskytoval otec. Chtěl z ní mít historičku, aby pokračovala v jeho díle, což neudělala, nicméně to na ni mělo velký vliv,“ doplňuje Hilská.

Dobovým normám se Woolfová vzpírala nejen v literární tvorbě, sama se nenechala příliš svazovat společenskými konvencemi a předsudky, třeba v sapfickém vztahu s literátkou Vitou Sackville-Westovou.

Její vhled do ženského světa, vnímaného v patriarchálním nastavení společnosti jako nerovnocenný, se stal inspirací pro ženské emancipační hnutí. A vedl také k opětovné oblibě jejích románů v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. „Některými texty byla považována přímo za první generaci vlivných feministek,“ upřesňuje Zelenka. Z románu Roky ale její feministické postoje nijak zřetelně nevystupují.

Roky v modernizující se Anglii

Modernistického proudu se ovšem drží. „Chci zachytit celou současnou společnost, nic nevynechat: popsat fakta i vize. A vzájemně je propojit… Je to vůbec možné? … Jak dosáhnout hloubky a neustrnout v nehybnosti? (…) Chci tam dostat miliony myšlenek, ale nesmí to být kázání – úvahy o historii, politice, feminismu, umění, literatuře – zkrátka shrnutí všeho, co znám, cítím, čemu se směji, čím pohrdám, co miluji, obdivuji i nenávidím,“ zapsala si Woolfová do deníku v roce 1933. Kronika jedné středostavovské rodiny vyšla o pět let později.

Historii rodu Pargiterů sleduje od osmdesátých let devatenáctého století až do třicátých let století minulého. Obsáhla život ve viktoriánské Anglii, hnutí sufražetek, britský kolonialismus i první světovou válku. V souladu s moderní prózou se ale spíše soustředí na vnitřní než vnější svět. „Všechno to na postavy působí, nějak je to ovlivňuje, ony na to reagují a hledají velmi složitě každý po svém své místo v prudce se modernizující Anglii,“ shrnul Zelenka.

Oceňuje přitom nesnadnou práci překladatelky Zuzany Mayerové, která si musela poradit se složitým propojením postav a dějů. „S hlubokým porozuměním dokonale vystihla jak psychologii postav, tak poetické kvality autorčina lyrického jazyka,“ poznamenává Zelenka.

Tíživé kameny

Sama Woolfová v kvasu přelomu století žila a tvořila. Jako v případě postav jejích knih, ani u autorky ale nelze pominout, jaké osobnější vztahy a niterní pocity ji formovaly. Vyrovnat se musela s úmrtím rodičů i sourozenců a také se sexuálním obtěžováním, s tabu tématem se přitom mohla svěřit jen svým deníkům.

A svým způsobem se z rodinných traumat a ztrát vypsala i v některých dílech. „Její knihy v žádném případě nejsou autobiografické, ale jsou tam motivy, které ji nějakým způsobem velice zasáhly,“ upozorňuje Kateřina Hilská. Například v postavě paní Ramseyové z románu K majáku se odráží spisovatelčina matka.

Duševní krize Virginie Woolfové kulminovala na počátku druhé světové války, během bitvy o Anglii. Dům Woolfových v Londýně zničila bomba, a přestože spisovatelka ani její manžel v době neštěstí doma nebyli, velmi je to zasáhlo. Rozhodli se odstěhovat do Sussexu, kde na ně válečná realita ale stejně doléhala.

„Dokonce měli katastrofický plán, kdyby došlo k invazi. Leonard nakoupil hodně benzinu a zamýšleli, že by se zavřeli v garáži, pustili motor auta a tímto způsobem se sprovodili ze světa,“ popisuje překladatelka sebevražedný scénář. Nakonec se ale Virginia rozhodla ukončit život sama. Na konci března 1941 si naplnila kapsy kabátu kameny a vstoupila do řeky.

Vše ještě není přeloženo

Dílo Virginie Woolfové stále vychází – sama se stala postavou románu Hodiny od Michaela Cunninghama a jeho filmové adaptace. K českému čtenáři se zatím vše z její tvorby nedostalo, na překlad stále čekají první dva romány: Plavba a Noc a den, které ještě nevznikly pod vlivem modernismu.