Přestože tušíme, že filmová a televizní tvorba pojednávající o duševních nemocech nenabízí věrný obrázek vývojových vad, neurodegenerativních onemocnění či afektivních poruch, jejich vliv při formování obecného povědomí nelze podceňovat.
Když se řekne například autismus, mnohým se ještě dnes, 33 let od premiéry Rain Mana, jako první vybaví muž s poruchou intelektu a geniálním matematickým nadáním. Oscarové drama s Dustinem Hoffmanem a Tomem Cruisem je příznačné také tím, že atypický hrdina představuje ve výsledku především prostředek k charakterové nápravě neurotypické postavy. Z jeho bratra se díky němu stává citlivější člověk.
Množství oscarových nominací, Oscarů a dalších cen pro filmy s protagonisty a protagonistkami trpícími schizofrenií, posttraumatickou stresovou poruchou, demencí nebo depresí svědčí o tom, že Hollywood miluje příběhy o psychických onemocněních. Jejich hlavním cílem ale obvykle není vymýtit předsudky a přispět k destigmatizaci, nýbrž dojmout a inspirovat. To může vyžadovat zveličení znaků dané nemoci a ve výsledku vést k prohloubení propasti mezi tzv. normálními a odlišnými.
Zázrak lásky
V posledních dvaceti letech projevují filmaři zvýšený zájem o Alzheimerovu nemoc, nejčastější příčinu demence. Choroba způsobující odumírání mozkových buněk a vedoucí k omezení orientace v čase a prostoru, komunikačních schopností, pozornosti a paměti slouží jako oblíbená metafora rozpadu osobnosti. Umělci skrze ni mohou nastolovat základní filozofické otázky. Co utváří naši identitu? Kým se staneme, když přijdeme o své vzpomínky?
Existenciální úvahy nás ale nepřipraví na reálné projevy demence, která v současnosti podle WHO postihuje celosvětově přes pět procent osob nad šedesát let. Do roku 2050 může jít až o 152 milionů lidí. Lepší pochopení této diagnózy a vymýcení nepravd, které jsou s ní spjaté, by vzhledem ke stárnutí populace a zvyšování průměrného věku dožití mělo představovat globální zájem. V kontextu kinematografie není problém, že by se o demenci mluvilo málo, ale že ke zvyšování povědomí o ní dochází za cenu jisté romantizace.
Od začátku milénia vzniklo několik oceňovaných životopisných snímků (Iris, Železná lady) i fiktivních vztahových melodramat (Zápisník jedné lásky, Daleko od ní, Pořád jsem to já). Ve všech případech jsou Alzheimerovou chorobou postihnuty ženy, jichž se nemoc také statisticky týká častěji. Pozornost bývá ovšem zaměřena primárně na ztrátu paměti, tedy pouze na ten z řady symptomů, který není tak bolestivé sledovat.
Uvedené filmy nezohledňují, že demence představuje progresivní onemocnění – ochabování kognitivních funkcí obvykle trvá mnoho let. Zároveň nejde o občasné výpadky nebo kondici, kterou by vyléčil „zázrak lásky“. Dočasné obnovení vzpomínek, k jakému zásluhou milujícího partnera dochází v Zápisníku jedné lásky nebo v jihokorejských Vzpomínkách na lásku, je v pozdní fázi Alzheimerovy nemoci spíše zbožným přáním. Sentimentální narativy využívají nemoci především k dojímání publika a k jejímu lepšímu porozumění nepřispívají.
Peníze? Žádný problém
V dosavadních filmech o demenci převažovalo hledisko pečujícího okolí, nikoli nemocných lidí. Jejich neblahý stav sice udává dění do pohybu, ale sami na událostech participují jen omezeně. Nemoc představuje v tradici melodramatické imaginace nevyhnutelný zásah osudu, proti němuž pasivní oběti nic nezmůžou. Tato objektivizace může vést k menší snaze brát osoby s demencí jako aktivní občany a rovnocenné komunikační partnery.
Zaměření pozornosti výlučně na to, jak demence postihuje mezilidské vztahy, znemožňuje zohlednit ve filmech také její socioekonomický rozměr. Jde přitom o nemoc, která je mimořádně finančně i časově náročná. Zdaleka ne každá rodina si může dovolit zaplatit kvalitní zdravotní a sociální péči. Sociální infrastruktura navíc nebývá dostačující. Časté jsou případy, kdy se jeden partner navzdory pokročilému věku stará o druhého. Jako v brutálně přímočaré Lásce od Michaela Hanekeho.
Také filmy z posledních dvou let, v souhrnu dokládající pozitivní posun v reprezentaci života s uvedeným onemocněním, se zaměřují výhradně na privilegované bílé postavy, pro které nepředstavují problém peníze a které netrpí diskriminací. Výjimku představuje belgický dokument Matka, portrétující jak pečovatelku pracující v thajském domově pro lidi s Alzheimerovou chorobou, tak její švýcarskou klientku.
Mizející lidskost
Dokument Tajná láska, přístupný na Netflixu, rekapituluje přes šedesát let trvající, po většinu času utajovaný vztah bývalé americké hráčky baseballu Terry Donahue a její partnerky Pat Henschel. Po coming outu v důchodovém věku se musejí vyrovnat se stářím a nastupující demencí jedné z nich. Také v hraném filmu Supernova se s nemocí nevypořádává heterosexuální pár, ale dva gayové ztvárnění Colinem Firthem a Stanleym Tuccim. Originálně selhávající paměť vizualizoval Charlie Kaufman v existenciálním mindfucku Asi to ukončím.
Oproti dřívějšku, kdy byly do závislé, zranitelné pozice situovány obvykle ženy, se dnes ve filmech s poškozením poznávacích funkcí častěji vypořádávají a kontrolu nad svým životem ztrácejí muži. To je také případ režijního debutu Vigga Mortensena Ještě máme čas, který by měla do českých kin uvést společnost Aerofilms. Syn v něm musí překonat křivdy minulosti, aby se postaral o svého bigotního otce s demencí. Mortensen napsal scénář na základě projevů nemoci u obou svých rodičů.
Z osobních zkušeností vycházela také japonsko-australská režisérka Natalie Erika James, jejíž Relic patři k nejnápaditějším hororům loňského roku. Aniž by se dopouštěla nevkusné exploatace, využívá filmařka žánrových konvencí k vyjádření trápení zažívaného v důsledku onemocnění – Edna ztrácí vzpomínky a pojetí o sobě samé, zatímco její dcera a vnučka zase kousek po kousku přicházejí o milovaného člověka.
Demence proměňuje Ednu v bytost, jejíž lidskost se ztrácí pod vrstvami vzteku, krutosti a znepokojivě iracionálního jednání. Sugestivní psychologický horor zároveň při snaze situovat nás do mysli člověka s demencí projevuje větší invenci než všechna oscarová dramata z předchozích let. Ednin dům se proměňuje v nepřehledný labyrint a jednotlivé místnosti záludně mění svou podobu. Stejně jako hrdinka se ztrácíme a pochybujeme, co je skutečnost a co představa. Známé prostředí se pro všechny tři ženy stává pastí, ze které není úniku.
Oscarový otec
Prožívání člověka s porušenými kognitivními funkcemi velmi sugestivně zpřítomňuje také komorní drama The Father (Otec). Francouzský dramatik Florian Zeller ho natočil podle vlastní divadelní hry inscenované také na českých pódiích. Anthony Hopkins hraje ve filmu oceněném Oscary pro nejlepšího herce a adaptovaný scénář svého jmenovce, jehož mozek zasáhla Alzheimerova nemoc. Naší potřebě koherentního časoprostoru s jasnými morálními souřadnicemi vychází film vstříc ještě míň než Relic.
Protagonistu, bývalého inženýra a milovníka klasické hudby, poznáváme v době, kdy u něj nemoc již propukla. Jelikož je v tomto případě dominantní jeho perspektiva, nelze určit, co z viděného a slyšeného je reálné a co pouze některá z jeho přibarvených a několikrát přepsaných vzpomínek. Namísto toho, aby se nás Zeller z pomyslného bludiště snažil vyvést, jen nás víc znejišťuje. V londýnském bytě, kde se takřka celý film odehrává, se neustále mění nábytek i jeho rozmístění. Ze zdi mizí dekorace, jednotlivé postavy hrají různí herci. Odlišná barevná schémata naznačují různá časová období.
Obtížně zrekonstruovatelná fabule ale v Otci není směrodatná. Počáteční fázi Alzheimerovy nemoci nám přibližuje tím, že nás ji nechává alespoň v rámci možností kinematografie prožít. Kvůli množství rozporů ve výrocích postav jsme nuceni neustále přehodnocovat nabízené informace. Složit z nich ucelený obrázek, přiřadit k postavám jejich skutečná jména a rozmístit události správně na časovou osu se zdá být nemožné, což je pro nás stejně frustrující jako pro čím dál bezradnějšího protagonistu.
Perfektní Hopkins
Skladba záběrů a hladké střihy – na stejnou úroveň jsou stavěny děje, které od sebe zřejmě dělí mnoho let – znejasňuje časovou souslednost. Čas kolem hlavního hrdiny ubíhá, aniž by si to uvědomoval. Podobně jako Anthony vinou zapomínání zažívá dokolečka tytéž situace, například se zas a znovu shání po zmizelých náramkových hodinkách nebo říká ty samé fráze, opakují se s drobnými obměnami také kompozice záběrů a pohyby kamery.
Hopkins dokázal perfektně zahrát celou škálu emocí, kterými člověk s demencí reaguje na to, že se ztrácí v dosud známém prostředí a přestává být schopen oddělit skutečnost od vzpomínek. Vůči svému okolí, které se mu převážně snaží pomoct, je někdy podezřívavý, až agresivní, jindy dává najevo velkou vděčnost. Od žoviálnosti znenadání přechází k podrážděnosti. Zraňující poznámky střídá bezradnost, strach a ponižující vědomí odkázanosti na druhé.
Anthony je neproniknutelnou postavou, která navenek postrádá stálou substanci. Neznamená to ovšem, že by byl filmem redukován na diagnózu. Díky výkonu Hopkinse fragmenty jeho osobnosti drží pohromadě, mají hloubku a jsou emocionálně uvěřitelné. Rozumíme, čím prochází, protože nejsme jen v pozici vnějších pozorovatelů. Demence není v Otci něčím nevysvětlitelným, co se prostě přihodí, ale postupnou, bolestivou a dotyčným částečně reflektovanou ztrátou záchytných bodů, která ve zdrcujícím závěru kulminuje otázkou „Kdo vlastně jsem?“.
Zellerův vypravěčsky smělý film plný náhlých odboček a mezer neusiluje pouze o naše citové pohnutí. Žádá, abychom se na svět podívali očima člověka, jenž sám sebe v jednu chvíli připodobňuje k větvím, z nichž opadalo všechno listí. Jeho situace nemá řešení. Proto po celou dobu trvání neopustí stísňující a matoucí interiéry. Jediným únikem jsou pro něj pohledy z okna, jimiž do tmavých pokojů proniká světlo. V posledním záběru a zároveň posledním úlevném pohledu ven vidíme za oknem stromy obsypané sytě zelenými listy. Všechny vzpomínky, které byly ztraceny.
Smrt mimo představivost
Nemoc nezlehčuje ani americká režisérka a kameramanka Kirsten Johnson. Její dokument Dick Johnson je mrtvý, přístupný na Netflixu, ale dává obavám spojeným s Alzheimerovou chorobou odlehčenější podobu. Navenek jde o portrét režisérčina otce, u nějž se stejně jako u jeho již zesnulé manželky začaly objevovat příznaky Alzheimera. Deník vztahu otce a dcery ale tvoří pouze jednu vrstvu nápaditého zamyšlení nad mizením, zapomínáním a konečností lidského života.
Smrt se nachází mimo naši kontrolu a představivost. Johnson se s ní nicméně rozhodla popasovat prostřednictvím hravé mystifikace. V hravém a výtvarně nápaditém filmu inscenuje různé možné podoby otcova skonu, jeho pohřeb i posmrtný život. Hrané dramaterapeutické etudy režisérce pomáhají připravit se na ztrátu a alespoň pomocí filmové magie opět sjednotit jednotlivé dílky otcovy rozpadající se osobnosti.
Kirsten Johnson zvolila navenek neobvyklý, ale zřejmě účinný vyrovnávací mechanismus. Namísto dalšího truchlivého filmu o demenci natočila citlivý mix černé komedie, muzikálu a sebereflexivního rodinného dramatu. Často stigmatizovanou nemoc stejně jako Natalie Erika James a Florian Zeller zbavila její děsivosti s pomocí média, jež se k názornému vysvětlení demence zdá být ideální, třebaže tomu dosavadní filmové pokusy příliš nenasvědčovaly. Film nakonec není nic jiného než série obrazových a zvukových fragmentů, které se v hlavě snažíme poskládat do smysluplného tvaru…
Autor je filmový publicista.