RECENZE: Nový případ soudce Ti je výtečný. Ironický až jízlivý

Ale díky bohům, posléze se objeví správce pana Kchuna, dovozce čajových konvic. Informuje mandarina, že jeho pánovi kdosi vyhrožuje: nezaplatí-li značnou částku, budou umírat lidé. A žádá o pomoc. Nový příběh francouzského autora Frédérika Lenormanda Hodný, zlý a soudce Ti se rychle rozjíždí.

Lidé totiž opravdu umírají. Někdo na kusy rozsekal válečného hrdinu, ubodal věhlasného kaligrafa, který dostal za své umění blahopřání od spousty významných osobností včetně samotného Buddhy, ve svém domku uhoří řezač nefritu. Soudce musí nejprve přijít na to, co tyto tragédie spojuje. 

A taky by se už jednou rád pořádně vyspal, aniž by se mu do toho pletl přízrak, který se dožaduje důstojného pohřbu a jemuž z dlouhého jazyka stéká na soudcovo tělo žluč. A co podniknout s tím panem Kchunem, který, ač stále živý, je natolik k smrti vyděšený, že si dokonce uspořádal předčasnou pohřební hostinu? Měl by mu nějak pomoci, přijal přece od něj slitek stříbra. Přijímat dary do určité míry je chvályhodné.

Kouzlo knihy Hodný, zlý a soudce Ti zdaleka nespočívá jen v důmyslném vražedném propletenci. Především je výtečně napsaná – s vtipem, ironií, místy až jizlivostí. Pasáže o návštěvě v buddhistickém klášteře Sladké růže, kam se soudce, řečeno slovy názvu kapitoly, „vydá po stopách básně a dospěje k míru, harmonii a vraždě“, se čtou jak scénář k filmové grotesce. 

Hodný, zlý a soudce Ti 80 % Frédéric Lenormand přeložila Vlasta Misařová Garamond, 2021, 188 stran

Jako správný konfucián Ti nechová buddhistické bonzy v přílišné úctě a nešetří jedovatými poznámkami o jejich hamižnosti, zastírané zbožností. Charita neznamená odříkání a je správné, když „část této činnosti šla na podporu vyšších principů jako víra, náboženství a apetýt bonzů“.

Stejně pohrdavě se Ti vyjadřuje o literatuře: „Co se mě týče, já bych nechtěl, aby se jednou vyprávělo o mé práci ve vulgárních literárních dílech,“ poznamená k muži, který v jedné putyce baví hosty různými historkami. Což se mu kvůli Robertu van Gulikovi, jenž jej svými detektivkami uvedl na scénu, a poté Frédériku Lenormandovi nesplnilo. Naštěstí pro nás čtenáře.