Scroll and judge. Možná především k tomu nám slouží internet. Nejsme s lidmi, pouze konzumujeme algoritmickou podobu lidských bytostí. Také překlopení sebe sama do sítě znamená přijít přinejmenším o kousek duše, ztratit na plastičnosti, nechat se přeformátovat do mediálního obrazu. Přispívat ke košatosti spektáklu. Nedívá se na to špatně, rychle se to točí. Alespoň se něco děje. Ale kam se to točí? Někam na youtube? Od svitků řeckého zázraku k nekonečnému svistu nul a jedniček. Rozum efektivně akceleruje technologický vývoj, avšak ani tento pokrok není přímočarý. Linii všesměrně prohýbá otazník nad vědomím vlastní slabosti. Bohužel nebo zaplaťpánbůh?

Skutečně a nedávno mi jedna známá povídala: „Moje dvaaosmdesátiletá babička nikdy v životě nepoužila počítač. Do důchodu šla v roce devadesát, kdy se komputerová chobotnice ještě nevyvinula, a pak celý ten čas takřka až po dnešní dny strávila prací na zahradě a pěší turistikou. Asi chtěla být co nejblíž přírodě, co nejvíc s přírodou. Dneska má obvyklou diagnózu stařecké demence. Když jí při návštěvách pomáhám s domácností, poslouchám její vzpomínání, kolikrát si říkám – není ta demence jen otázka kontextu? Ona se prostě drží vztahů, funkcí světa v tom stavu před nástupem počítačů. A my jsme se zkrátka tehdejšímu stavu vzdálili. Kdyby se otočila optika, mohli bychom být označení za zdementnělý my.“ „Jo, kdo to nazýval televizi debilizátorem? Je to pořád dokola,“ reaguji. A oba se trochu rozpačitě usmíváme.

Internet, sociální média a v poslední době na intenzitě nabývající komunitní online streamy. Vše dnes posílené okolnostmi. Je to celý technologický „balíček“ možností a platforem, které neustále transformují svět. Podobně jako kdysi knihtisk, nebo později rádio i nyní technologie umožňují především proměnu distribuce moci. Sociální síť možná kdysi, v zárodku měla simulovat něco jako pokec v hospodě, sraz spolužáků po letech, nebo brainstorming spolku, ale v důsledku je to válka PR obrazů a posouvání hranic jejich vlivu. Celý mechanismus je současně neustále přepočítáván a aktualizován, aniž by si to účastníci, již vtažení do hry, dokázali důsledně vyhodnocovat. Nemají na to čas ani prostor. Nedovedeme však říci, že je to jednoznačně špatně, počáteční možnosti byly a zůstávají svůdné. A s tím, co se vyjevilo v návaznosti na ně, se musíme učit nějak žít. Rozhodně se necítím být povolán nějak soustavněji se k tomu vyjadřovat, nejsem odborník, ale protože i mě, tak jako každého, tento mohutnící proud někam posouvá, občas si udělám poznámku. Je to pár reflexí na téma, jak takový svět srůstá dohromady s výtvarným uměním. Jako uživatel internetu tíhnu k této oblasti a chtě nechtě formuje i mé uvažování, jako každého uživatele: scroll and judge.

 


Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=Mf2HBHyXKIw


Jakub Tomáš / studiovisit no. 1 – vlastní youtube kanál, 22. 2. 2021
Nejzjevnějším zdejším příkladem protnutí sociálních sítí a výtvarného umění, který jsem v nedávné době zaznamenal, je vstup Jakuba Tomáše na youtube. Je to malíř a také můj spolužák z AVU, nyní oba pracujeme v Jihlavě. Celkem rychle si řadou zajímavých výstav vydobyl na domácí výtvarné scéně zejména u generačně spřízněné komunity jisté jméno. Také díky tomu zanechal i digitální stopu na síti – v několika galerijních videopozvánkách, rozhovorech, nebo populárních PCHKCH night večerech atp. V těchto formátech obstál jako předtím naživo v galeriích. Na sociálních sítích je přítomen přiměřeně svému věku a je schopen je používat prakticky i pragmaticky. Otisk v časoprostoru má dnes tedy v podstatě komplexní.

Vlastní youtube kanál by dle mého mínění už ani nepotřeboval, nicméně se do jeho vod s odvahou vydal. V prvních výstupech se dokonce pokusil využít specifický mód youtuberství. Zde musím zdůraznit, že se o tento fenomén nezajímám a mám o něm jen velmi matnou představu. Přesto jsem snad schopen nahlédnout, že Tomáš se nejen rozhodl v jistém smyslu vpasovat do pravidel žánru, ale svedl vyzbrojit se i určitými technikami, aby se pokusil spojit dva těžko slučitelné světy.

Co je youtuberství v mých očích? Snaha získat si pozornost, potažmo vliv, být influencerem a překročit práh komunity na cestě ke kýženému statutu známé osobnosti. Prosadit sebe sama, usilovat o cosi jako proslulost. A to takříkajíc na sílu, podobně jako o to usilují writeři a grafiťáci, kteří tetují svým jménem zdi města. Nebo jako rappeři, kteří na pozadí rytmické hudební linky „rituálním“ zaříkáváním zaklínají mysli teenagerů. Domnívám se, že cílem takové činnosti zpravidla není dílo, které by mohlo existovat samo o sobě, ale snaha o vytvoření vlastní legendy. Tím nehodnotím, pouze uvažuji o nejvlastnějším charakteru těchto projevů. V zásadě snad jde o snahu zrcadlit, převracet zpět do společnosti agresivní vnější tlaky, které na jedince míří, přičemž takový jedinec nechce jen trpně snášet od společnosti utržené rány. Možná je v tom někdy dokonce skryt jistý rebelantský étos.

Tomáš na jednu stranu vědomě přijímá komunikační pravidla žánru. Nějak se osvědčila a formátu patrně sedí. Zároveň tyto postupy koncepčně usiluje spojit s tím, co je mu vlastní, tedy s výtvarným uměním. Hledá balanc dvou komponent. Vidíme tu tedy jisté rozkročení, nebo spíše pohupování mezi dvěma póly. „V obraze můžete vidět fragmenty z jiných obrazů. Rád spojuji obrazy, dva nebo několik obrazů dohromady v jeden. Tím vzniká nový celek, nové významy…“ Tento start Tomáš posléze proměnil do jiné podoby – videí, kde zaznamenává proces vzniku konkrétního výtvarného díla. Tam už je vše očištěno na rovinu záznamu výtvarné práce. Předcházející „fúzi“ považuji za pozoruhodný příklad osahávání možností virtuálního prostoru.

Ono nezvyklé rozkročení nám totiž dost výmluvně cosi říká o charakteru samotných sociálních médií. Ty sice podněcují ke kreativitě a sociální „aktivitě“, ale souběžně vybízejí užívat je k budování vlastního PR. Je tu tedy rozpor mezi tím, co se snaží toto médium evokovat – zejména přídomkem sociální – jako své poslání, a výsledkem, jímž je hluboká past, která se otevírá v konstrukčních parametrech. Překročit tuto past a znovu se zmocnit daných parametrů, když už jsou tu přítomná, je výzva.

 


Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=sksmWFmhaDs


Matěj Lipavský v online prezentaci Brejk Daun na youtube kanálu Řezba SUPŠ, 27. 3. 2021
Pozice Matěje Lipavského, malíře, básníka a čerstvě také pedagoga, rovněž mého dobrého přítele (což zmiňuji jako doznání o neobjektivitě mého pohledu), je pozicí méně známého člověka, než je Jakub Tomáš. I tento autor sice požívá jistého respektu, ale – tak jako mnoho jiných tvůrců či intelektuálů – ve velmi úzkém kruhu insiderů. Lipavský věci říká a koná kanály, které má k dispozici, nebo se zrovna namanou. To je i případ prezentace pro středoškolské publikum, která je svými nepočetnými zásahem jakýmsi vzkazem v láhvi. Protože jsme se v poslední době okoupali v mediální řece snad všichni o něco více, než jak jsme byli zvyklí, mohl si také kdekdo mezi námi vyzkoušet promluvit do pomyslného éteru. Nebýt distanční výuky, zřejmě by se tento stream jako mnoho jiných neudál. Došlo tedy i na Lipavského. A to mi dovoluje přiřadit zvolené dva projevy vedle sebe, ačkoliv nevhodnost srovnání může v jistém smyslu přímo bít do očí. Lipavský navíc, na rozdíl od Tomáše, začínal od nuly a publikum toho o jeho práci nejspíš ví jen velmi málo. Ale přesto je i zde je vše v rukách prezentujícího. A v tomto případě sledujeme, jak se lidský hlas snaží takříkajíc obhájit svou existenci. Vyložit do důsledků klopotnou cestu osobního hledání smyslu. Lipavský hovoří o nejintimnějším, nekorigován, a přesto neblábolí. Není cítit kalkul, snaha předvést výstup. Ohmatává vhodná slova, jazyk. Věty míří za sdělením, ale bez profesionálních prostřihů, můžeme sledovat i tápavost ve formulacích. „Co nejvíc zprostředkovat vjem, tak jak ho člověk přirozeně zažívá, když se na místo vypraví ne malovat, ale když tudy jen prochází…“ Nejde mu o vytvoření nějakého uceleného funkčního tvaru, ale o formu přátelského gesta, které má svou cenu ve vztahu já–ty.

Umělec ve víru umění, umění ve víru streamu
Tomášův přístup usiluje o uchopení a přizpůsobení si mechanismů, které nám byly zvenku dány k dispozici. V takovém tanci s algoritmy se však člověku snadno může zatočit hlava. Avšak jsme-li schopni, tak jako v nekorigované Lipavského prezentaci, zahlédnout přátelské gesto, je takové propašování uvěřitelného pozitivního vztahu tou nejlepší odpovědí všem potencionalitám mediálního streamu. Především distribuci vlivu, která se tak vnucuje. Síla, množství, všudypřítomnost tohoto principu z nás mnohdy činí fackovací panáky. Každý čas, kdy je záludně upoutána naše pozornost nějakou ideologií, zábavou, produktem nebo čímkoliv podobným, o čem bychom nechtěli vědět, je naší drobnou prohrou. To je naše slabost, která celý ten stroj živí. Stojí-li však „na druhém konci“ onlinu Tomášova energická a koncepční prezentace, může to být obohacující, a je-li to dokonce hlas skutečného člověka, který nechá na pozadí platformy věcně vyloupnout svou výtvarnou práci, je to ještě víc. Dostat něco takového do vše zkreslujícího proudu sítě a současně si toho v jejím hučícím přívalu povšimnout, je ale dost těžké. Hle, slabost nás nakonec může skutečně spojovat!

Mediální stream ve všech jeho podobách je nyní neoddělitelně připoután k tělu společnosti a prorostl se samozřejmě i s výtvarným uměním. Výtvarné umění jej může tematizovat a samozřejmě se o to pokouší, zároveň je ale samo jeho prostřednictvím distribuováno, ovlivňováno a tematizováno. Nebezpečím jsou zpřesňující se mechanismy a účinky streamu, které zpravidla vedou ke zkratkovitosti, bulvarizaci, komercionalizaci a strojové unifikaci a ústí tedy ke zcela opačnému pólu, než za kterým by měla směřovat střelka kompasu výtvarného umění, jež lze brát vážně, to jest k nesnadno zodpověditelným otázkám, senzitivitě, sdílení úžasu a přehlížených hodnot. Galerie a další instituce zaměřené na umění takto vytýčený prapor umění neuhájí, neboť budou s novými mediálními prostředky pracovat profesionálně, a tudíž vždy hrát jejich hru. Úkol čelit svodům zůstane na bedrech samotných jednotlivých umělců, těch, kteří musí chápat nebo tušit, co jejich milovanou činnost nezdevastuje. Jde o to překlápět slabost a vratkost vlastní pozice uprostřed spektáklu stále znovu zpět k samotnému jádru, a to uchovávat zářivé a žhnoucí. Skončí-li takové jádro v očích většinové společnosti s pomyslnou diagnózou demence, pořád to bude prohra čestná.