UK Parliament/Flickr, CC BY-NC 2.0
V minulém týdnu proběhly v Británii „supervolby“. Své zástupce si v místních volbách volili obyvatelé Anglie, rozhodovalo se ale také o obsazení národních parlamentů Skotska a Walesu, třinácti přímo volených starostech včetně toho londýnského a uvolněném křesle westminsterského poslance za severoanglický obvod Hartlepool. Hodnocení výsledků jednotlivých volebních klání samozřejmě komplikuje množství faktorů. Nejvíce pozornosti mezinárodní média věnovala vítězství Skotské národní strany, která si do programu opět zařadila vypsání referenda o skotské nezávislosti. Než ale spekulovat o tom, co se může a nemusí vyvinout ze sebejisté rétoriky skotské premiérky Nicoly Sturgeon a o něco méně jisté podpory potenciálního referenda, bude protentokrát zajímavější podívat se na to, jaké lekce přinesly volby napříč Británií levici.
Debakl umírněného kurzu
Od přenastavení kurzu po loňském nástupu Keira Starmera do čela strany si labouristé slibovali odražení ode dna, symbolizovaného neslavným výsledkem v parlamentních volbách v prosinci 2019. V porovnání s Jeremym Corbynem méně kontroverzní Starmer měl straně zajistit přívětivější obraz v médiích a umírněnější profil, který by – teoreticky – mohl přitáhnout širší elektorát. Výsledek je, jak ukázal minulý týden, tristní. Ozvuk nemastné neslané éry Eda Milibanda, který stejně jako Starmer promlouval k dělnické základně strany ze své středostavovské liberální bašty v severním Londýně, vedl k ponižující prohře v Hartlepoolu, který Labour ovládala posledních 62 let, nebo třeba v Durhamu, jehož radnici labouristé získali jako vůbec první před více než sto lety.
Příčinou dlouhodobě vysoké důvěry Velšanů v Labour je názorová konzistence její velšské odnože. Ta si na přelomu tisíciletí mimo jiné díky svému současnému lídrovi Marku Drakefordovi udržela nezávislost na Blairově „třetí cestě“.
Výsledky v Anglii ovlivnily kromě staronové identitární krize labouristů dva faktory: načasování voleb a sociálně se tvářící kampaň konzervativců zaměřená na regionální „srovnávání“ (levelling up). Zatímco loni se na vrcholu první a druhé vlny koronavirové pandemie obliba Borise Johnsona kontinuálně propadala, současná 35procentní proočkovanost populace patří mezi jedny z nejvyšších na světě, což pozici vládní strany nutně posílilo. Problematičtější je však obecná neschopnost labouristů odkrýt pravou podstatu nebezpečných konzervativních reforem prodávaných pod sloganem o srovnávání. Ty se tváří, že bojují se vzdouvající se společenskou nerovností, ačkoliv mají za úkol především upevnit křehkou převahu nad Labour ve střední a severní Anglii. Situaci v deindustrializovaných částech země zlepšit nemohou, prostřednictvím ad hoc státních investic nicméně dokážou na nějakou dobu překazit labouristické pokusy znovu ovládnout své tradiční obvody.
Velké otazníky, které labouristé nebyli voličům schopní vysvětlit, visí například nad plánovaným rozšířením schématu půjček na vzdělání na všechny věkové skupiny nebo nad novým zákonem o územním plánování. Jak konkrétně budou nízkopříjmové skupiny obyvatel profitovat z možnosti ještě více se zadlužit, a to v jakémkoli věku? Absurdní je také neothatcherovský pokus pravice o další privatizaci bydlení a sázka na spolupráci se soukromými developery namísto místních samospráv.
Labour party není schopná vládu v těchto otázkách kritizovat s dostatečnou razancí, a to ani ústy svého předsedy, ani prostřednictvím místních stranických buněk, které by měly být s to ukazovat nefunkčnost programu konzervativců na konkrétních příkladech. Pravděpodobnost, že si Keir Starmer ze své první velké porážky odnese toto jednoduché ponaučení, je soudě podle prvních reakcí na výsledky malá. Po „obětování“ první místopředsedkyně Angely Rayner (zástupkyně levého stranického křídla), které naznačuje nové kolo vnitrostranického boje, se prozatím omezil na vágní klišé o nutné proměně strany.
Decentralizace jako odpověď
Prohra Labour v Hartlepoolu a v mnoha klíčových severoanglických obvodech zastínila dílčí úspěchy strany ve Walesu, kde labouristé získali historicky největší počet křesel ve velšském parlamentu Senedd. Zároveň labouristé bodovali v Londýně a Manchesteru, kde byli starosty znovuzvoleni extrémně populární Sadiq Khan a Andy Burnham. Pochopení těchto zdánlivě podružných výsledků by však straně mohlo pomoct s nalezením cesty ke skutečnému přerodu, s nímž by v budoucnu souzněla většina země a který by ji nakonec mohl dovést k převzetí vládních otěží.
Příčinou dlouhodobě vysoké důvěry Velšanů v Labour je názorová a identitární konzistence její velšské odnože. Ta si na přelomu tisíciletí mimo jiné díky svému současnému lídrovi Marku Drakefordovi udržela nezávislost na Blairově „třetí cestě“ a pokračovala v reformování svého původně čistě dělnického profilu pro potřeby 21. století. Do značné míry ji v tom pomohla devoluce, která přenesla množství pravomocí z Londýna do Cardiffu. Podobný příběh můžeme ostatně pozorovat také ve Skotsku, kde sice politické scéně dávno dominuje Skotská národní strana (SNP), ale z velké části díky sociálně-demokratickému programu. Koronavirová krize a možnost zásadním způsobem ovlivnit boj s pandemií vládnoucím stranám v obou zemích pomohly konsolidovat voličskou podporu.
Efektivitu devolučních mechanismů potvrdil také úspěch Labour ve Velkém Manchesteru, jednom z důležitých metropolitních hrabství. Díky rozšířeným pravomocem starosty mohl Andy Burnham v kampani prokázat přímý vliv na každodenní život manchesterských občanů. Ten se týkal zlepšení veřejné dopravy, dostupnosti kontaktu s místní policií nebo boje s bezdomovectvím. Nezanedbatelným plusem bylo pro Burnhama i pro londýnského starostu Sadiqa Khana (byť jsou jeho pravomoci v rámci hlavního města omezenější) také charisma „místních lídrů“.
Jelikož vyšší sympatie si Keir Starmer už asi nepřičaruje a víceúrovňovou devoluci z řad opozice také nezařídí, měl by v tuto chvíli pobídnout své poslance k daleko větší iniciativnosti v jejich domovských obvodech. Nic jim například nebrání v tom, aby své místní kanceláře proměnili v komunitní centra a potravinové banky nebo aby místním komunitám věnovali čas i jindy než před volbami. Reálný kontakt s „těmi dole“ straně jistě přinese podnětnější poznatky než její oblíbená šetření soukromých agentur.
Autorka je historička a politická komentátorka.