580. schůzka: Selské guberno

Kolem této zvonice je hřbitůvek, úměrně velký počtu obyvatel městečka. Na pomníčku hned u zdi zvonice je fotografie muže, který vypadá rozhodně starší než za třicet let. V těch třiceti zemřel; kdoví, třeba ho poznamenala nemoc. Má ulízané vlasy, taky knírek pod nosem, působí dojmem tichého, nevýbojného člověka, ale zdání může klamat, objektiv fotoaparátu dokáže zhypnotizovat i onačejší bouřliváky. Ten muž se jmenoval Theodor Nývlt a v roce 1901 jím měl vymřít rod Nývltů tady ve Rtyni, i když. podle telefonního seznamu jich zde dnes žije nejmíň deset. Už to ale nejsou přímí potomci toho „našeho“ Nývlta. Antonína.

Osobě Antonína Nývlta se věnuje ve svém románu Skaláci i Alois Jirásek. Narodil se necelých sedmdesát let po rychtářově smrti, a skoro v sousedství – z jeho rodného Hronova to bylo přes Červený Kostelec do Rtyně asi ne deset kilometrů. Dá rozum, že Nývltova osoba nemohla jeho historickému a spisovatelskému zájmu: „Nedaleko kostelíku ve vsi Rtyni stojí rozsáhlý statek, známý po; byl to statek svobodnický, jehož majitel robotu na panském nevykonával; požíval rozmanitých svobod a privilejí již od Jiříka Poděbradského znova potvrzených. Tu sídlili dědiční rychtářové, kteří nápoje směli prodávati, majíce tu výsad, že mohli třikráte do roka doma si vařit. O svatém Janě a o posvícení směli si koupiti nápoje, kde chtěli, jinak byli zavázáni pivo v úpickém pivovaře si kupovati. Tehdáž to byl velký dřevěný statek, obrácený štítem k silnici, jež se vinula z vršku kolem do vsi. Nad jediný stropem stavení vypínaly se dvě strmé doškové střechy, z nichž voda do žlabu mezi nimi položeného stékala; na příčném prkénku pod kabřincem střechy k lomenici v ostrém úhlu připevněném poznamenáno bylo důkladnou literou, kdo stavení vystavěl, a na konci zprávy byl veršík zbožného obsahu. Kol velkého dvoru stála hospodářská stavení a šuměly košaté lípy, z jejichž korun vyčnívaly střechy vážné, staré budovy. Přes cestu na výšině stál kostelík, nedaleko pak vypínala se nad vsí dřevěná zvonice na kulaté, kamenné podezdívce.“

U té jsme se už podívat byli. Teď nás čeká rychta. Toto slůvko nabylo v době moderní i jiné významy než ten původní, ba i slangové, ale ve skutečnosti to bylo obydlí, sídlo rychtářovo, a rychtář, ten byl jakýmsi úředníkem s nižší soudní pravomocí, dosazovaný feudální vrchností do měst i do obcí. Rychta byla památkou staré svobody. Odedávna bydleli na rychtě Nývltové rychetští – teď tu vládl Antonín Nývlt, jenž v bídě všeobecně trpících sousedů se ujímal. Netrpěl nouzí a porobou, utlačování se netýkalo jeho, a přece pomýšlel, jak by zlo zapudil. Hospodář to byl moudrý, povahy velice dobré. Toto hodnocení nějak neladí s obrazem vzbouřence, rebelanta, povstalého sedláka, který mává nad hlavou cepem nebo vidlemi a v očích má hrozbu. Osmačtyřicetiletý Antonín Nývlt byl nejenom svobodným rychtářem a úspěšným hospodářem, hospodským ve Rtyni, ale také příbuzným náchodského důchodního a poté (když povýšil) tak dokonce i správce Davida Nývlta; byl bratrancem farářů v blízkém Bohušíně a červeném Kostelci. Svým způsobem vesnická honorace. Měl blízko na zámek i na faru, jak to dosvědčují křtiny Nývltových dětí. Za kmotru chodila dcera náchodského vrchního a křtili je Nývltové, faráři z příbuzenstva.

„Osudy Nývltovy ukazují,“ praví se v knize profesora Josefa Petráně Rebelie, „že v poválečném období, i přes hladová léta 1771 a 72, měl podnikavý sedlák naději na úspěch. Přebíral hospodářství roku 1750. až neúnosně zadlužené, což také nebylo žádnou zvláštností, předával je však synovi třináct let po rebelii čisté. A nejen to, postaral se o řádné obdělávání víc než jedenapůllánového statku a k němu přikoupil chalupu, pole a ještě pronajímal půdu od faráře.“ Nývlt jako svobodník nemusel robotovat. Rychta byla svobodná, ale měl – jak jsme slyšeli – přikoupená pole. Z těch mu vrchnost robotu neodpustila. Tato povinnost ho ale nejspíš nějak zvlášť netížila, protože v roce 1777, když se vyjadřoval, zda chce robotovat podle nového patentu nebo podle starého vrchnostenského předpisu, zvolil panskou normu. „Když se v Havlovicích na Náchodsku doslechli o patentu, který měli mít tepličtí Němci, vypovídal zdejší farář Gittlinger, uchytili se toho a uradili se u rychtáře Jana Krále, aby tam do těch Teplic některé sousedy odeslal za zvědy. I dobrovolně dva jsou se tam vydali, jeden sedlák a druhý kolář, a tam takový patent sobě vyzdvihli a s sebou domů přinesli.“

Patent, který si vyslanci od teplických Němců přinesli, byl zřejmě robotní patent Marie Terezie z roku 1771, ve kterém se stanovala nikoli svoboda, ale tři dny roboty v týdnu, žádný neexistoval. „Kolář s tím patentem po celém panství náchodském běhal, až se také do Rtyně na rychtu dostal Antonínu Nývltovi a tam u nich celou radu učinili a jemu slíbili, že oni jeho ve všem poslušni budou.“ V neděli 19. března 1775 večer se sešli v hospodě u rtyňského Nývlta rychtáři z okolí. nemohli souhlasit s rozpisem robot na další týden, který dostali předešlého dne z kanceláře. (Měli nejspíš se správcem ujednáno něco jiného.) Rozhodli se toho večera, že hned ráno půjdou urgovat svou věc na zámek, což znamenalo, že v pondělí nenastoupí na robotu. Hned k tomu narychlo ještě v noci a ráno obeslali do Náchodě celé obce. Jejich poslové s touto novinou nadělali dost hluku v okolí. Lákavá zvěst nakazila sousední trutnovské, kteří téže noci stačili dát zprávu štafetou všem domácím obcím.

Po ránu se stavili s houfem ve Slatině u rychtáře Řeháka. Chyběl večer na poradě. Nejspíš dřív do rtyňské hospody chodíval, protože hned pojali podezření, že jejich společnou věc zradil. Chtěli ho mít s sebou – byl (podobně jako Nývlt) dobře zapsán u vrchnosti. (Být dobře zapsán u vrchnosti, to je vklad do dobré banky.) Rychtáře Řeháka sedláci spráskali a dovlekli s sebou na nádvoří zámku. Za lásku a věrnost ho pak vrchnost odměnila dědičným rychtářstvím a zbavila všech povinností. Pod dojmem skličující podívané, jakou měl pod okny, byl správce velice povolný a přístupný jednání. Ať prý jen Nývlt připraví dohodu. On ho totiž znal jako obratného, dobře smýšlejícího a zámožného muže, kterými svými pokyny usměrnil špatně smýšlející, aby upustili od páchání mnoha nepřístojností. Zatím Nývlt s celou rychtářskou radou připravili narovnání podle vlastních představ. Nezrušili robotu (to by bylo proti regulativu Jejího Veličenstva), pouze ji upravili: Z jednoho usedlýho měsíčně jeden den jezděcí roboty s párem koňma, item pěší za celý rok 6 dní. Tam, kde dřív bývaly dva až tři dny týdně, teď vycházel jeden měsíčně.

Celý týden se pak dveře v hospodě u Nývltů netrhly: obce domácí i z cizích panství žádaly vzor a guberno jim jej ochotně poskytovalo za poplatek na papír a pro písaře. Najednou měla selská vláda kancelář a vybírala peněžní sbírku. Kancelář selské vlády úřadovala zřejmě nepřetržitě. Na výpisy z patentu a vzor robotní normy, který připravila, čekali ve Rtyni vyslanci obcí ve frontě. Robotní klíč Náchodských přijali rychtáři z Trutnovska, Chvalkovicka, Policka, Broumovska, Vrchlabska, Teplicka, Opočenska, Novoměstska. Nývlt a jeho přátelé neorganizovali pochod ku Praze, ani neřídili tažení houfů v severních Čechách. Tato rebelie spočívala v několika souběžných a nezávisle na sobě probíhajících akcích, které měly společné heslo: zlatý patent.

Povstání bylo připraveno. Všechno mohlo začít, nebylo však pořád stanoveno pevné datum. Padal sice v úvahu 19. březen, svátek svatého Josefa, ale nic napevno určeno nebylo. Povstalci (budoucí povstalci) se sice scházeli, shromažďovali se, stýkali se (ale jenom z nejbližšího okolí - vzdálenější museli jednat na vlastní pěst). Jméno selského gubernátora padlo v Praze poprvé při čtení dopisu Karla Josefa Bienenberga, což byl adjunkt, pověřený krajským hejtmanem hradeckým, aby pochytal a zatkl přední odbojníky. Jméno Antonína Nývlta se do budoucích staletí rozletělo zeměmi českými a není neznámo ani dnes.