Před sedmdesáti lety vznikla první česká záchytná stanice. Přístupem byla unikátní, hned po vystřízlivění nabízela léčbu

Na myšlenku založení záchytné stanice u Apolináře přivedla tehdy českého psychiatra a bojovníka s alkoholismem Jaroslava Skálu zkušenost s pacienty, kteří se u něho právě ze závislosti na alkoholu léčili. Ti se často, když byli „pod vlivem“, kvůli tomu dostávali do velmi nebezpečných situací, před kterými se je snažil uchránit.

„Koncept záchytné stanice tak, jak ji vymyslel Jaroslav Skála, byl ve své době něco unikátního. Od té doby se řada pracovišť, která vznikala jinde v republice i ve světě, inspirovala apolinářským vzorem. A to v tom smylu, že začala budovat zařízení, která neměla jen detenční význam a sbírala z ulice opilce, ale že nabízela lidem, kteří měli s alkoholem vážný problém, také pomocnou ruku, tedy léčbu závislosti,“ vzpomíná primář kliniky adiktologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Petr Popov.

Některé zdroje sice zároveň zmiňují, že to byla i úplně první záchytná stanice na světě, to ale není pravda. „I před tím existovaly, ale jako represivní instituce, většinou policejního charakteru. Skála založil však něco, co bylo tehdy neobvyklé – záchytnou stanici jako zdravotnické, výrazně preventivně koncipované zařízení. A v tomto smyslu bylo opravdu první svého druhu na světě,“ dodal Popov.

Skála sám však zařízení nazýval „ochrannou stanicí“, název „záchytka“ se mu totiž nelíbil. Podle něho asocioval detenční charakter služby. „Tedy odvézt někoho někam, umístit ho tam proti jeho vůli a často s použitím nějakého násilí nebo mechanického omezení,“ konstatuje Popov. A to přesně Skála nechtěl. 

Skála jezdil s pacienty na tábory nebo schovaný pozoroval dění

Skálu vnímali psychiatři a psychoterapeuti jako člověka, který svou prací žil. K pacientům si vytvářel poměrně silný vztah a na rozdíl od zbytku společnosti také alkoholiky neodsuzoval, ale snažil se jim pomoci. Podle Popova u Apolináře vlastně i bydlel – časně ráno se svými pacienty vstával, šel s nimi cvičit, otužovat se a pak měl svůj celodenní program.

„Byl velmi náročný ke všem, ale začínal u sebe. Předtím než ukončil medicínu, dokončil fakultu tělesné výchovy a sportu a to využíval i v léčbě a běhal s pacienty. Říkali, že byl velmi tvrdý, přísný, ale také spravedlivý,“ uvedl Popov.

„On na tu svou dobu dovedl propracovat režim do nejmenších detailů. Že byl budíček, že byla nějaká fyzkultura, že bylo nějaké denní hlášení, tak vedle toho byla celá řada procedur. Byly skupiny, kde se scházeli na jim přiměřenou skupinovou terapii, vedle toho tady byla záchytka, na které během noci měli příslužby alkoholici, kteří se tady léčili,“ zavzpomínal v dokumentu ČT psychiatr Vladimír Hort.

Každý z lidí, kteří se léčili, musel tak odsloužit noční službu – a někteří i vícekrát, podle délky svého léčebného pobytu –, při které pomáhali starat se o právě přijaté osoby.

„Tím, že je převlékali, starali se o jejich špinavé prádlo, pomáhali ukládat na lůžko nebo dávali pozor, aby nespadli. Byla to pro ně taková korekční zkušenost. Většina z nich sice na záchytce byla, ale obvykle si nepamatovali průběh. A tady najednou v bdělém stavu viděli, jak to vypadá, když tam člověka přivezou a on je buď rozjásaný, nebo agresivní a druhý den ráno se pak diví, co se děje, nepamatuje si to. Když pak hodnotili léčbu, tak řada z nich řekla, že to bylo pro ně důležité a pomohlo je to utvrdit v rozhodnutí něco se sebou dělat a dál nepít,“ konstatuje Popov.

Skála také jezdil se svými pacienty na terapeutické výjezdy do přírody, na letní tábory, které patřily univerzitě – a když měli dotyční rodiny, děti, tak si je mohli brát s sebou. Snažil se tak lidem, kteří se se svou závislostí potýkali, situaci co nejvíce ulehčit, vymýšlel třeba hry, které jim měly pomoci se vypořádat s různými situacemi, jimž by mohli následně po vylečení čelit.

„Jindy večer přišel do práce, domluvil se s ošetřovatelem, vlezl si do postele, přikryl se peřinou a pozoroval, jak to probíhá během noční služby, jestli je vše v pořádku. A to ti lidé vnímali, že to je někdo, kdo o ně má zájem a chce jim pomoci,“ přiblížil Popov to, jak Skálovi na jeho pacientech záleželo.

Změna po čtyřiceti letech

Záchytná stanice u Apolináře fungovala zhruba čtyři desíky let. Zařízení mělo v té době k dispozici padesát lůžek pro muže a třicet pro ženy. A za dobu, co Skála vedl oddělení léčby závislostí, tedy přes třicet let, poznal takto dvanáct tisíc mužů, dva tisíce žen a tisíc mladistvých. A mnohým z nich skutečně pomohl.

„Ten český model byl významný v tom, že nabízel pomoc lidem, kteří mají vážný dlouhodobý problém s alkoholem. Tedy nejen na jednu noc, ale na celý život. Program byl koncipován tak, že po základní léčbě, která u Apolináře trvala tři až čtyři měsíce, pacienti byli v kontaktu se zařízením po řadu dalších let a většina z nich doopravdy pak abstinovala,“ doplnil Popov.

Záchytná stanice v tomto modelu fungovala až do začátku devadesátých let, kdy začala probíhat velká rekonstrukce. V té době už byl primář Popov vedoucím lékařem a navrhoval zásadní úpravy zařízení v tom smyslu, aby záchytná stanice mohla fungovat jinak než do té doby.

„Přibývalo lidí těžce intoxikovaných alkoholem, což znamená v takovém stavu otravy, který nebylo možné zvládat prostředky záchytné stanice. A to ani technicky ani personálně,“ vysvětluje důvody, proč požadoval změny.

Nakonec to ale dopadlo tak, že se zařízení přestěhovalo od Apolináře na jiné místo v Praze, a sice do tehdejšího areálu Na Míčánkách, kde fungovalo pod vinohradskou nemocnicí. A to podle slov primáře Popova velmi dobře, protože bylo schopné zajistit kvalitní zdravotní péči zvláště s ohledem na závažné intoxikace. Tomu pomáhala i přímá návaznost na zdravotnické zařízení, na rozdíl od Apolináře, kde tamní stanice byla přece jen stranou hlavního areálu na Karlově náměstí.

A další roli hrály i tenkrát finance – cena za jednu noc na stanici se v té době pohybovala „pouze“ ve výši sto korun, s odběrem krve dvojnásob. I tak ale podle Popova musela nemocnice zaměstnat dvě paní, které nedělaly nic jiného než posílaly upomínky za neuhrazené poplatky za pobyt. Ročně tak zdravotnické zařízení přicházelo v nedobytných pohledávkách zhruba o milion korun.

Role záchytných stanic se mění

Dnes už sídlí pražská záchytná stanice v areálu Nemocnice Na Bulovce a kapacitou, tedy počtem lůžek, se blíží prvotnímu konceptu u Apolináře, ale v tom dalším se už liší – již se nejedná o zařízení, které by bezprostředně nabízelo ve svém areálu návazující péči lidem závislým na alkoholu.

V tom se ale dále pokračuje právě u Apolináře. Tam sice v devadesátých letech záchytná stanice svůj provoz ukončila, ale zmíněná rekonstrukce se vedla s cílem v myšlence původního konceptu pokračovat, vzniklo tak detoxikační centrum. „Tam nabízíme služby, jenom nám pacienty nevozí policie nebo záchranka, ale dostávají se k nám většinou na objednání nebo prostřednictvím jiného zdravotnického zařízení. A přicházejí tam skutečně lidé, kteří řeší akutní stavy při závislosti na alkoholu, a my všem nabízíme další pomoc,“ přiblížil Popov.

Záchytných stanic během let celkově ubylo. V současnosti jich v Česku je osmnáct – pro srovnání, v době Československa to bylo více než šest desítek. Navíc už jen několik z nich funguje na bázi, jak to bylo za Skály, tedy, že nabízí nejen „první“ rychlou pomoc, ale i návaznou péči a léčbu.

„Postaru“ to však například dále funguje v olomoucké záchytné stanici, kde lze podle primáře psychiatrie Vojenské nemocnice Olomouc a zároveň předsedy Asociace provozovatelů záchytných stanic v ČR Zdeňka Faldyny pokračovat na tamním oddělení pro léčbu závislostí.

Většina ostatních záchytek však fuguje tak, že po zvládnutí akutního stavu člověka hned propouští. V lepším případě mu dají kontakty, kam se může dotyčný obrátit, ale to většinou nestačí – protože, jak zmiňuje i sám Popov, „seznam zařízení skončí často v koši hned za dveřma záchytky“. Přitom by bylo podle něho dobré využít situace. Protože když už člověk skončí na stanici i bez toho, aniž by byl přesvědčen o tom, že se léčit chce, tak je v té chvíli ochoten absolvovat i rozhovor s lékařem.

„Říká se tomu motivační rozhovor, kterým se dá dosáhnout toho, že minimálně o tom začne přemýšlet a nabude-li dojmu, že jste ten, kdo mu může pomoci, tak se pak na vás obrátí, protože k vám má důvěru,“ vysvětlil. 

Faldyna souhlasí, ale zároveň upozorňuje, že situace je dnes jiná než před lety a tomu se záchytné stanice do jisté míry přizpůsobují. Dáno je to podle něho jak kapacitou, tak třeba i zákony. Připomněl, že dříve například hrozil trestní postih za život bez práce nebo na ulici a léčba se dala i nařídit – dnes však nic takového možné není a lidé si mohou sami zvolit, jak budou žít. A tak třeba olomoucké zařízení podporu nabízí jen v případech, kdy sami lidé vnímají, že léčba dává smysl.

Změna souvisí podle Faldyny také s tím, že už nejde pouze o problém závislosti na alkoholu.

„Teď se záchytná stanice mnohem více věnuje sociální patologii jako narušování veřejného pořádku, problémům s životem bezdomovců nebo narkomanů na ulici, nebo problémům s domácím násilím. To je teď častější důvod k záchytu než prostá opilost spojená s výtržnictvím jako v dobách minulých,“ konstatuje Faldyna. Podle něho se tak záchytné stanice stávají stále více spíše nástrojem ochrany společnosti nebo veřejného pořádku než prvním krokem k léčbě.

I z toho důvodu Asociace záchytných stanic usiluje o změnu statusu. Chtějí, aby byli z výše uvedených důvodů bráni jako specifická zdravotní služba, která bude společnost chránit před projevy intoxikovaných lidí a v tom duchu také poskytovat své služby. Tedy aby pro ně nemusela například platit kritéria jako pro zdravotnická zařízení, protože „strohé a nevlídné, ale účelné prostředí“ je v takovém případě podle Faldyny adekvátní.

Dramaticky ubylo ambulantních zařízení

Chybějící návaznost na další služby podle Popova umocňuje v současnosti ještě další fakt – nejen že ubylo záchytných stanic, ale také se dramaticky snížily počty ambulatních zařízení – a i o jejich vznik se přičinil právě Skála. Takzvané AT ambulance byly v každém okrese a šlo o to, že pokud člověk nechtěl jít rovnou se svou závislostí do rezidenční formy léčby, mohl docházet ambulantně právě tam. 

Ambulance však postupně zanikaly a dostupnost služeb se i kvůli tomu dramaticky snížila. Podle Popova se situace začíná v současnosti přece jen o něco zlepšovat. Souvisí to s existencí nových adiktologických ambulancí i vznikem studijního oboru adiktologie na 1. lékařské fakultě UK, a to jak ve formě bakalářského, magisterkého, tak i doktorského studia.

„Ti vychovávají nové zdravotnické pracovníky, kteří jsou dobře připraveni pracovat s těmi, kteří trpí závislostí. Funguje to ve spolupráci s psychiatrem, protože často, když se jedná o nějakou duální poruchu, tedy kombinaci závislosti a třeba deprese nebo úzkostné deprese, tak člověk potřebuje nějakou farmakologickou léčbu,“ dodává Popov.

Co by podle něho ale mělo v současné době v tomto směru následovat, je vznik komplexního zařízení, které by bylo schopné se o intoxikovaného člověka postarat jako celek – a jemu tak nehrozila prodleva z toho, že se dostane na záchytku, která není pro řadu případů už dostatečně vybavená, uvedl.

Spotřebu alkoholu umocnila i pandemie

Podle údajů z roku 2020 problém s alkoholem přiznává každý šestý Čech. Rozpady rodin a společenských vztahů patří mezi nejčastější důsledky alkoholismu. Nepříznivý stav umocnila ještě pandemie, počty lidí, kteří pijí i doma, o samotě, stoupají.

Jak ukázal například průzkum společnosti Nielsen Admosphere, jejich podíl se zdvojnásobil. Navíc, nejen podle Popova,  přibylo výrazně lidí s různými úzkostnými poruchami. Podle primáře se tak dá očekávat, že počet těch, kteří potřebují pomoc, bude spíše přibývat.