My, nedokonalé

Bohužel - neptá se mě, ale dámy přede mnou. Taktéž čekající ve dlouhém štrúdlu nastupujících cestujících. Má cesta na otočku do  Prahy je nanejvýš urgentní, neb mi mou vlastní nepozorností čili mou blbostí prošla česká občanka. 

Cena letenky je v těchto dnech stejná jako koupě ojeté maringotky, tak  jedu jako téměř vždycky autobusem. I přes pokaždé zaseklou kostrč a celkové zapaření v cíli na pražské Florenci se tento způsob cestování jeví pro náš rodinný rozpočet nejekonomičtějším. 

Veronské autobusové nádraží bývá nádhernou zhuštěností různých národností. Ovšem žádná z přítomných žen opravdu nevypadá jako madam - ani já ne. 

Až na jednu, čekající s námi, frontovými bojovníky, až oblaží svou božskou přítomností zatuchlé prostory autobusu. Ona je zkrátka madam Dokonalá. Jedině tu všichni muži bez výjimky oslovují „madam”, je totiž přímo nadženou! Tenhle týpek ovšem ze zásady drkocavým autobusem nikdy nejezdí! Buď zmeškala letadlo nebo se jí rozbil auťák anebo chce zažít adrenalin dálkové hromadné dopravy a přitom okouzlit řidiče autobusu.

Což se jí náramně daří. Madam vypadá přitažlivě a sebejistě. Věřím, že přežije bez problémů i čtrnáctihodinovou noční cestu i v těch svých lehkých elegantních šatech, s letním kloboučkem na hlavě, v nekonečně vysokých lodičkách s prťavou kabelkou v ruce. Stejné odrůdy těchto nadžen na cestu žádnou festovní svačinu určitě nepotřebují. Domnívám se, že snad vůbec nejedí a ani nečůrají! S důležitostí se rozhlíží okolo, zda si jí obdivně všímáme. Všimli jsme si lautr všichni, to se ví. Zejména řidič, který stojí u dveří autobusu a kontroluje příchozím jejich cestovní doklady. Přes hlavy dalších, těch obyčejných a běžně cestujících, pokukuje po nadženě toužebně, obdivně a totálně zblble. 

Trochu na ni hledím se závistí. Na její piedestal stoprocentní ženy se nedostanu ani článkem prstu. 

Jsem totiž načisto nedokonalá. I kdybych se precizně učesala, oblékla a zmalovala, pokaždé mě ta má, snad vrozená nedokonalost dostihne. Nějaký trapas, průšvih, něco, co vůbec nepřipadá u těchto madam v úvahu. Buď něco zmeškám, ač jsem tam dříve,  nebo zapomenu svačinu na cestu nebo se těsně před odchodem z domu zaprasím jogurtem (jahodový na bílém tričku je nevypratelný).

Proto přípravu na jakoukoliv mou cestu nepodceňuji. Tričko raději tmavé, bez čouhajících nití, kalhoty již bez fleků z té včerejší boloňské omáčky, pohodlné botasky. Nic světoborného, zato pohodlného. A hlavně nezapomenout KMP! Klíče - mobil - peněženka (i s doklady). KMP mám, fleky na sobě nemám, učesaná jsem. Možná se k té dokonalosti přece jenom časem dopracuji.

Marnost nad marnost. Komu není dáno... Stojím a koukám jako tele na nová vrata.

Zírám na svůj cestovní pas. Spletla jsem se. Není můj! Omylem jsem sbalila cestovní pas mého muže. Ano, mám ještě svůj vlastní občanský průkaz. Ovšem ten je prošlý. Přede mnou stojí ještě pár lidí, s připravenými doklady. Mám čas pár minut, horečně přemýšlím, co teď.

Mezitím se v popředí úchvatná madam ptá řidiče, zda-li může použít toaletu v autobusu (můj odhad, že dokonalé madam nečůrají, je zřejmě mylný). Řidič nasadí výraz těsně před harakiri a omlouvá se za to že ještě žije. Toaleta je kvůli technické závadě zavřena. Kdyby ovšem dáma vydržela, nejbližší odskočení bude možné za necelou hodinku na dálničním odpočívadle. 

„Zlato, počkáte na mě? Doběhnu támhle do baru, za momentíček jsem zpět,” usměje se madam na řidiče, který je blízko mdlob („zlato” mu neříká pravděpodobně doma ani jeho stará), a odcupitá do nejbližšího baru. Vše, co ona činí, je zkrátka naprosto perfektní, i to její cupitání. Mezitím mně tuhne krev v žilách, jak se pomalu, ale jistě suneme k řidiči, kontrolujícímu naše cestovní doklady. 

Co teď? Kdybych bývala byla dokonalejší a pozornější, mám jednodušší život. Toužím po dokonalosti, toužím. Není mi holt dáno (vlastním přičiněním samozřejmě).

Před pár lety jsem mi bylo ctí mít besedu o mých knížkách přímo na půdě českého konzulátu v Miláně. Setkat se s panem konzulem (Ital) i paní konzulovou (taktéž krve italské) patří k těm důležitým společenským událostem. Snažila jsem se přípravu nepodcenit. Kadeřník, kosmetička, samozřejmě jsem předtím těch plánovaných 20 kg nezhubla ani náhodou. Den před akcí jsem dostala čtyřicítky, a ve vzduchu vlály taktéž čtyřicítky. Ty moje tělesné jsem tříhodinovou cestou srážela na střídačku brufeny, paraleny a mokrou plínkou, neb takovou akci pár hodin předem odříci nelze.

Jeli jsme celá rodina, manžel naštěstí řídil. Léky zaplaťpámbu zabraly, ale kadeřnicí načesané vlasy vlivem okolností počaly splihávat. Naštěstí jsem v autě někde pod nohama našla děsnou naprasklou gumičku do vlasů, tedy ještě trochu funkční, a stáhla si vlasy do provizorního drdůlku.

Na konzulátu jsem se mírně zdrogovaná dala do kupy. Mejkap, parfém, šaty, rozpustit a znovu načesat vlasy. Událost byla pro mě zcela mimořádná,  s českými krajany, s italsky hovořícím panem konzulem a jeho chotí. S nimi jsem debatovala o možnosti postavit domovy seniorů vedle mateřských školek, aby došlo vláknem nejpevnějším ke spojení obou generací. Náš hovor byl ušlechtilý stejně jako moje myšlenky. Být v kůži paní Dokonalé je zkrátka dokonalost sama! A beseda nad mými knihami byla veselá, nezapomenutelná, velice přátelská, všude česko-italské vlaječky, které podtrhávaly výjimečnou a báječnou atmosféru.

Taktéž bylo nafoceno a zdokumentováno snad tisíci fotografickými snímky, jak píši do svých knížek věnování milým krajankám. Detailní záběry na podepisující se ruku Marty, stokrát jinak. Až doma jsem nad fotografiemi zjistila, že mám všude sice perfektně nalakované nehty, ale zápěstí mé neustále se podepisující ruky hrdě zdobí hnusně olezlá naprasklá černá gumička do vlasů, kterou jsem si zkrátka zapomněla sundat z ruky.

Asi znamení, že se madam Dokonalou nikdy stát nemohu. 

Nyní stojím značně rozrušená u dveří autobusu,  s mou prošlou občankou a cizím pasem. Řidič natahuje ruku, abych mu podala cestovní doklad ke kontrole. Risknu to, a podávám svůj prošlý občanský průkaz. Jestli trapas, tak s plnou parádou. Ostatně jako vždycky. 

Někdo mě však ne příliš jemně odstrčí. Paní madam Dokonalá se vrací z barové toalety zpátky do autobusu. Řidič, držící již v ruce moji občanku, s velice galantní úklonou přednostně pouští krasavici do vysokých autobusových schůdků před námi.

A strne. Já taky.

Ta koncentrace elegance a dokonalosti a všeho toho obdivuhodného, po čem prahnu celý život... má naprosto odhalený zadek! Neví o tom.

V baru byly zřejmě klasické WC šlapky, typické pro většinu italských barů. Dáma si vyhrnula sukni, která jí zůstala vzadu srolovaná za pasem punčocháčů a prťavých tanga kalhotek. Prostě na nás vyšpulila svou téměř nahou zadnici. Šňůrčička od tangových kalhotek byla skoro neviditelná.

Trapas. Řidič zrudl rozpaky jako rak. 

Mrkla jsem na něj, jako že to bude dobré. Na žehlení trapasů - tedy mých - jsem již tak trochu odborník. Aniž mezitím řidič zkontroloval mou občanku, vzala jsem mu ji z ruky, neb on výral a zíral  jenom na dvě odhalené půlky před sebou.

Poté jsem bleskurychle sáhla madam za vyhrnutou srolovanou sukničku a pustila jsem ji dolů. Zase bylo bezpečně zataženo. Paní Dokonalá se s nelibostí okamžitě otočila. Který drzoun! Viděla jen mě, obyčejnou, tu nedokonalou, jak omluvně říkám: „Pardon, ale měla jste tam vosu.” Její obřadné poděkování bylo za mými zády umocněno hlasitým oddychnutím řidiče.

Svět byl opět v pořádku. 

Krásky zůstaly navždy těmi obdivovanými kráskami a žádná cesta je rozhodit nemohla, nažehlené odjely a nažehlené přijely. To my, obyčejné jsme si na autobusových sedačkách jako vždy zapařily pozadí a zasekávaly kostrče. Cesta jinak proběhla bez problémů, celníci doklady nekontrolovali, občanku mi v rodné hroudě vyměnili, a pas... Pas mého muže jsem tajně vrátila do šuplíku mezi ostatní doklady, aniž by cokoliv tušil. 

Od té doby - skutečně bez špetky závisti - velebím všechny úžasné perfektní nadženy a madam. 

Svými občas výjimečnými nedokonalostmi dělají můj svět jaksi dokonalejším...