„Vyděláváme jen tolik, abychom přežily,“ povzdychne si Izza s rukavicemi na ochranu před trny a pokrývkou hlavy kvůli silnému jarnímu slunci při práci v Růžovém údolí na jihu Maroka.
Sběr začíná za úsvitu a k naplnění jednoho velkého pytle je potřeba zhruba šest hodin práce. Potom ženy pytel na hlavě odnesou na váhu, popisuje práci sběraček agentura AFP.
Izza Ajt Ammi Múhová je Berberka a je jí asi 40 let, svůj přesný věk ale nezná a neumí ani napsat své jméno. Díky sezonní práci, na kterou si nestěžuje, může uživit svou pětičlennou rodinu. Růže zde kvetou přibližně měsíc, během této doby Izza denně sklízí 20 kilogramů květů.
Na jaře celé údolí naplní vůně růží damašských (rosa damascena), druhu, který sem přivezli cestovatelé v dobách obchodních karavan. Údolí je sevřené mezi pohořím Atlas a pouští Sahara.
Vše se zde točí okolo této květiny: názvy hotelů, barva taxíků, kosmetické výrobky v bezpočtu butiků, náhrdelníky, které děti prodávají na ulicích, monumentální socha na kruhovém objezdu ve městě Kalaat Mgúna, kde se také každoročně koná růžový festival, který přitahuje tisícovky návštěvníků.
„Růže jsou v údolí jediným zdrojem obživy,“ shrnuje 35letá Nadžat Hasadová. Je ráda, že odešla z práce v továrně na obaly a stala se jednatelkou družstva Rosamgoun, destilérky založené dvěma sestrami-pěstitelkami.
Plat je tu výrazně lepší, 2500 dírhámů za měsíc (asi 6000 korun), což je v podstatě minimální plat v Maroku. V továrně brala měsíčně 400 dírhámů (asi 960 korun). Ve firmě pracuje celkem pět lidí a Nadžat si cenní místní rodinné atmosféry.
Destilací se z květů vyrábí růžová voda a esenciální oleje, kosmetické výrobky z nich se prodávají v buticích. Jeden gram esenciálního oleje v miniaturní krabičce stojí 170 dírhámů (408 korun), tedy přibližně 15 tisíc eur (přes 387 tisíc korun) za kilogram. Na výrobu jednoho kilogramu je přitom potřeba čtyři až pět tun květů.
Rušdi Búkir, předseda Meziprofesní federace marockých pěstitelů a zpracovatelů (Fimarose), považuje růži za „motor místního rozvoje“, který stojí na celosvětové módě přírodních a organických surovin.
Jeho cílem je získat označení „bio“ pro celé údolí, aby mohlo propagovat své růže na trhu, kterému dominují Bulharsko a Turecko, přední producenti růží pro účely kosmetiky. „Máme štěstí, že jsme chudí, a proto neošetřujeme vůbec nebo velmi málo, naše údolí není napuštěno pesticidy nebo insekticidy,“ říká Búkir.
Temná strana byznysu s čokoládou. Sběračky kakaa vydělávají sedm korun denně |
Podle Búkira je potřeba podpořit místní družstva, „zlepšit životní podmínky a bojovat proti exodu z venkova“. Pro zvýšení příjmů je potřeba „rozvinout nejziskovější odvětví“, kterým jsou esenciální oleje a takzvaný concrete, extrakt získaný rozpouštědlem, který po filtraci představuje absolutní esenci růže a je velmi vyhledávaný výrobci luxusních parfémů.
Z Maroka se dnes nejčastěji vyváží růžová voda a sušené květy. Objemy ostatních vyvezených produktů jsou ve srovnání s Tureckem a Bulharskem spíše zanedbatelné: 50 kilogramů esenciálních olejů a 500 kilogramů concrete ročně, vyplývá z údajů Fimarose.
„Nejvíce nakupují turisté. (...) Covid teď bohužel všechno zastavil,“ vysvětluje Muhammad Kasi. Tento čtyřicátník, který sám začínal u destilace, dnes zaměstnává třicet lidí ve své společnosti specializující se na kosmetiku.
Kvůli pandemii klesly ceny čerstvých květů přibližně o 30 procent ve srovnání s předchozí sezonou. Předtím naopak ceny rostly díky snahám marockého ministerstva zemědělství o rozvoj odvětví, nalákání investorů a zvýšení výnosnosti. V roce 2020 se na 950 hektarech půdy vypěstovalo 3600 tun květů, uvádí federace pěstitelů růží.
Méně než dva dolary na den. Počet nejchudších po dvaceti letech stoupne |
Hafsa Šakibíová, 30letá žena s francouzským a marockým občanstvím, ale neztrácí optimismus. Když v roce 2016 dokončila vysokoškolské studium chemie, založila svou vlastní firmu. Zaměřila se na bio výrobu, malé objemy a destilaci tradiční metodou v měděných nádobách.
Její růžová voda „čistá a přírodní“ si rychle získala klienty, kteří hledají něco neobvyklého. Zájemci o nákup pochází z Kanady, Číny, Británie, Francie nebo Nizozemska. Šakibíová doufá, že brzy bude moci začít také s výrobou concrete v bio kvalitě, která by měla vyšší přidanou hodnotu.
