Zbyněk Fiala: Izrael v ohni

Jak jsme se k té válce dostali? Dá se rozebírat spousta detailů, včetně vystěhování Palestinců z jeruzalémských domů, které si nárokují Židé, nebo násilného zásahu izraelské policie proti Arabům na Chrámové hoře v den konce ramadánu. Ale jsou tu i dlouhodobé podněty hluboké nespokojenosti zejména v Gaze, kde jsou dva miliony obyvatel udržovány za plotem bez možnosti smysluplné hospodářské existence. Jestliže polovina mladých Palestinců nemá práci, má spoustu volného času na šroubování raket. Ještě větší důvod k válce pak často představuje fakt, že je dost těch, komu válka vyhovuje.

Komentátor Thomas Friedman z New York Times vidí snahu extrémistů na obou stranách zabránit vývoji, který by oslabil jejich roli. Premiér Benjamin Netanjahu není schopen sestavit vládu ani po čtvrtých volbách rychle po sobě, a Hamás se zase ocitá v situaci, kdy stále více arabských zemí přistupuje k normalizaci vztahů s Izraelem. Konflikt, který sjednotí národ za premiérem na jedné straně a povzbudí zahraniční podporu Hamásu na druhé straně, je tak oboustranně lákavý.

Pokud jde o ono sestavování vlády, zatímco Netanjahu šlapal vodu, mohlo se to podařit opozici. Sekulární liberálové pod vedením Yaira Lapida spolu s konzervativní náboženskou stranou Jamina, kterou vede Naftali Bennett, se rozhodli rozetnout gordický uzel izraelského politického patu a chystali se sestavit vládu, do které by poprvé přizvali zástupce islamistických Palestinců. Friedman to nazývá nadějí na vznik „vlády národní jednoty“.

Levicový izraelský list Haaretz informoval 9. května na titulní straně, že Bennet se setkal s předsedou Jednotné arabské kandidátky Mansúrem Abbásem, což vedoucí činitelé jeho strany považovali za známky toho, že vláda může být sestavena „tento týden“. Jednotná arabská kandidátka je stranou islámského hnutí, které operuje ve stejné sféře politického islámu jako Hamás, ale volí nenásilné formy – uznává Izrael a soustřeďuje se na zlepšování životních podmínek izraelských Arabů, zejména muslimských beduínů. Požaduje pro ně více zdrojů a více pracovních míst v jejich městech i jinde v Izraeli. Obsluhuje tak svůj elektorát podobně jako ultraortodoxní židovské strany zase ten svůj, vysvětluje Friedman.

Poprvé v historii by se tak mohlo podařit sestavit širokou vládu, která zahrnuje pravicové sionistické strany usedlíků, levicové sekulární progresivistické strany, a dokonce i sekulární arabské strany. To by mohlo navždy změnit strukturu politického života v Izraeli. A to byl taky důvod, proč oponenti tohoto řešení zasáhli, soudí Friedman.

Mohlo by to přinést pokrok a integraci mezi izraelskými Židy a Araby, řešit nezaměstnanost a ponižování, zejména mezi arabskou mládeží, nikoliv je vyhrocovat. Vztah vzájemné závislosti naznačuje i statistika z epidemie covidu. V březnu 2020 list Haaretz uváděl, že 17 procent izraelských lékařů, 24 procent sester a 47 procent lékárníků jsou Arabové. Až vám tedy příště bude někdo tvrdit, že Izrael je čistě rasistická, antiarabská země, vzpomeňte si na ta čísla, doporučuje Friedman. A až někdo bude tvrdit, pokračuje v úvaze, že Izrael je ráj pro arabské občany, kteří si nemají na co stěžovat, měl by si přečíst, co reportérům listu Haaretz řekla arabská lékařka po návratu jedné z nekonečných směn, kdy zachraňovala životy Arabů i Židů v nemocnici v Tel Avivu:

„Když jsem přišla domů z oddělení intenzívní péče, kde jsem dávala vše do toho, abych pomohla každému, slyšela jsem premiéra, jak říká, že z krize nás dostane jenom národní jednota, ale bez Arabů, my jsme přece občané druhého řádu. To bolí. Proč máme být dobří k tomu, abychom stáli v první linii proti koronaviru, ale nikoliv už dost dobří na to, abychom byli ve vládě?“

Friedman je vizionář, vedle řady knih o Blízkém východě také psal mezi prvními o hlubokých proměnách světa v globalizaci, o důsledcích toho, že Země je „placatá“ (The World is Flat), snadno dohlédnutelná a dostupná kdekoliv (do češtiny to skvěle přeložil Jaroslav Veis). Teď viděl obdobu smířlivého izraelského vývoje také ve Spojených státech, kde se republikánská poslankyně Liz Cheneyová dokázala postavit Trumpovu tvrzení o volebním podvodu. To v něm vyvolalo naději, že i v Americe svítá šance na spolupráci odštěpené republikánské frakce s Bidenovou vládou levého středu. To by pomohlo zahojit rány po covidu a prosadit zákony, které zemi posunou do 21. století.

https://www.nytimes.com/2021/05/16/opinion/israel-netanyahu-hamas.html

Pokud jde o samotný Izrael, podobně uvažuje i český bezpečnostní analytik Miloš Balabán v Právu:

„Možná, že by ale stálo za to nejprve si položit otázku proč došlo k další eskalaci dlouhodobého izraelsko-palestinského konfliktu právě nyní.  Izrael už dosáhl po normalizaci vztahů s Egyptem a Jordánskem, a téhož se Sjednocenými arabskými emiráty a Bahrajnem. V chodu je proces zřizování ambasád dalších zemí v Jeruzalémě, uvádí se, že jich je již třicet jedna, včetně Česka, které zde zatím zřídilo pobočku velvyslanectví v Tel Avivu.

Nepochybně to vše rozšířilo izraelský diplomatický manévrovací prostor, což je cenné v situaci, kdy Blízký východ nadále zůstává velmi nestabilním regionem. Libanon se nachází v hluboké krizi, v Sýrii není u konce deset let trvající občanská válka, Turecko má silné ambice k dominanci ve východním Středomoří. Samostatnou kapitolou zůstává Írán. Vůči Izraeli zůstává nesmiřitelně nepřátelský, jenže by jistě rád dosáhl s Bidenovou prezidentskou administrativou pokroku při uvolňování tvrdých sankcí.

Nejde tedy o to situaci v Izraeli destabilizovat a přilít tak olej do ohně blízkovýchodní nestability?“, píše Balabán a upozorňuje na podstatný rozpor:

„Poslední události nicméně mohou vést k paradoxu: palestinské útoky mohou shromáždit některé politické strany pod praporem obrany země, což nakonec umožní Netanjahuovi konsolidaci na pravici a vytvoření stabilnější vlády a zároveň to odsune do pozadí obvinění z korupce. Jenže politickou situaci může ještě hodně zkomplikovat eskalace vnitřního násilí, kdy dochází ke střetům mezi židovskou a arabskou populací.“

Také další pozorovatelé upozorňují, že konflikt v Izraeli může přerůst v občanskou válku, jejíž zárodky jsou v pouličních bojích ve městech se smíšeným obyvatelstvem. Je tu však ještě jeden prvek, který by neměl zapadnout. Zatímco americký prezident Joe Biden ještě občas zmíní „právo Izraele na obranu“, jeho ministr zahraničí Anthony Blinken, který nyní zamířil do Evropy připravovat vrcholná jednání skupiny G-7 a NATO, tuto frázi okázale vynechává. Spojené státy jsou odhodlány vycouvat z nekonečných blízkovýchodních válek a také ve vztahu k Izraeli začaly přistupovat výrazně neutrálněji. Nakonec se rozhoupal i Biden a v pondělí v noci vyzval naléhavým telefonátem izraelského premiéra, aby se pokusil o okamžité příměří.

Bidenovi se nelze divit, je pod silným tlakem levého křídla Demokratické strany, které ho dostalo k moci a bez něhož by byl v Kongresu ztracen. Jeho nejviditelnější představitelka Alexandria Ocasio-Cortezová, běžně zmiňovaná jen jako AOC, k poměrům v Izraeli k neváhá použít výraz „apartheid“. A není sama, třeba bývalý americký prezident James Carter (D), dnes už hodně starý pán, používá tento výraz řadu let. Americká levice celkem jasně argumentuje, že těžko může doma bojovat proti rasismu (Black Lives Matter), a pak to samé tolerovat u spojence.

Skvělou analýzu nabízí také Eduard Chmelár v příspěvku na portálu !Argument (Odstranenie apartheidu je klúčová podmienka mieru v Izraeli).

Na stránkách Geopolitical Futures, který vede mimořádně vlivný bezpečnostní analytik George Friedman (jiný druh Friedmana), rozebírá Ekaterina Zolotova pozici Ruska v tomto konfliktu. Vysvětluje, proč Rusko nechce zasáhnout přímo. Putinova situace je podobně složitá jako Bidenova, má přátelské diplomatické vztahy s Izraelem (aby ne, půl Tel Avivu mluví rusky), ale udržuje kontakty i s Hamásem a odmítá jej označit za teroristickou organizaci  (aby jo, v sedmi autonomních oblastech Ruské federace je převaha muslimů, a v sousedství je výbušný Kavkaz). 

Ruský vliv je přitom v řadě regionů Blízkého východu velice zřetelný a účinný. Autorka připomíná vojenskou i politickou účast v Sýrii a Libyi, zprostředkování míru v Náhorním Karabachu, zapojení do jednání o Afghánistánu. Pokud jde o Izrael, Rusko podporuje myšlenku, aby Východní Jeruzalém byl hlavním městem příštího samostatného Palestinského státu a Západní Jeruzalém zase hlavním městem Izraele. Avšak Rusko místo vlastních pokusů o to, aby přivedlo Izrael a Hamás k jednacímu stolu, dává přednost jednání ministrů zahraničí „blízkovýchodního kvartetu“ (Rusko, USA, Spojené národy a EU). V americkém tisku se o tomto regionu mluví jako o Středním Východě (Middle East Quartet), ale to je jedno.

Důležité je, že ani Američanům, ani Rusům, se do nějaké blízkovýchodní války nechce. Obě země by přivítaly demokratické řešení, které odvrátí rasistickou konfrontaci. A kdyby k setkání takového kvartetu došlo, pro Rusy to může být příležitost, aby na okraji jednání otevřeli další problémy, jako je Ukrajina, Černé moře nebo protiruské sankce, soudí Zolotova.

https://geopoliticalfutures.com/russia-stays-out-of-the-israeli-palestinian-conflict/