Alkohol v peřinkách

Rozhovory pod slupkou

Jak vzpomínáš na dětství?

Na dětství vzpomínám jako na totálně idylický období. Byli jsme taková uzavřená komunita dětí vysokoškoláků, který bydleli ve vilách z první republiky. Byl to takový skleněný zámek. Měli jsme oddíl po vzoru Rychlých šípů. Fakt totálně uzavřenej svět, úplný skleněný zámek.

Zní to idylicky, ale vůči tomu skleněnému zámku mi tam něco nesedí…

Protože jsme s mým mladším sourozencem byli hodně odtržení od reality. Nesetkávali jsme se moc s normálními lidmi. Chodili jsme na prestižní jazykovou školu. Já pak šla rovnou na gympl, takže jsem byla neustále v tom kolektivu inteligence. Byla to taková zvláštní izolace od běžného života. Příjemná, ale zvláštní.

Pamatuješ si, kdy jsi zaznamenala první rozdíl mezi světem zvenčí a tím tvým?

Asi na brigádě. Náš táta měl představu, že všechny mladý lidi nebo ještě děti si přece na sebe musí vydělat sami. Ve dvanácti jsem pomáhala roznášet poštu a od čtrnácti jsem začala dělat v potravinách. Poprvý jsem se tam setkala s těma prodavačkama, který… No třeba jsem nemohla pochopit, že mi vynadaly jenom za to, když jsem rovnala mléko podle jiné představy, než té jejich. Ale myslím si, že to bylo dobré, že tuhle představu, že mě někdo nemá rád jsem potřebovala. Že ten svět, vlastně není tak ideální, jako ten v němž jsem žila do té doby, kde jsem si mohla furt číst a trávit volný čas podle sebe. 

Jak na Tebe působil ten normální svět?

Jsem člověk, který vyjde s každým. Respektuji, že každej není stejnej jako já. Nikdy jsem s tím neměla problém. Když jsem šla dělat za kasu, bylo to takové zpestření, jít dělat za kasu. Paráda, vydělala jsem si 14,50,- za hodinu a víkend jsem strávila mezi lidma. Vyslechla jsem miliony historek. Prostě to byla FUN. 

Chovali se k Tobě ty lidi jinak, když jsi pocházela z jiného zázemí?

Myslím, že to cítili, ale já jsem byla taková malá a roztomilá holčička, že nikdo vlastně neměl zapotřebí, tedy kromě Heleny od zeleniny, něco zkoušet. Helena od zeleniny mě nesnášela. To jsem si odnesla do života,… SMÍCH …že jsou i lidi, co mě nemají rádi a jedna z nich byla i Helena od salátu. 

Co první lásky?

To bylo těžké. Neuměla jsem poznat, že se někomu líbím, protože jsem si nevěřila. Jako vůbec. Prostě vůbec jsem si nevěřila. Takže jsem raději vždycky držela hubu a nechala všechny chlapy odejít. Tak jsem byla v bezpečí.

Proč si myslíš, že sis nevěřila?

Nevím. Hele, vůbec nevím… Možná je to o tom. No vlastně možná vím. No prostě jsem asi cítila, že nejsem dokonalá. Prostě náš otec nás vychovával, vyžadoval po nás, abychom byli ve všem dokonalí a to nejen v tom učení, vzdělávání, ale i v tom, že jsme museli i dobře vypadat a já si prostě furt přišla, že nejsem dost dokonalá. Nejsem dost hezká, že se prostě neumím dost bavit s lidma, s klukama. Neumím… Prostě v podstatě ta skleněná věž, ve které jsem vyrostla mě jako by poškodila. Já byla hrozně oblíbená u profesorů. Měla jsem furt samé jedničky. 

Jak Tě vnímalo okolí?

Okolí mi dávalo zpětnou vazbu, že jsem skvělá, ale já jsem furt měla pocit, že ne. A v tom podstatě žiju do teď, že nejsem dost dokonalá, a pak jsem nebyla dost dokonalá pro svého manžela, nebyla dost dokonalá pro lidi z práce, prostě… No a pak jsem to začala zapíjet, to že nejsem prostě dost dokonalá. 

Jak jsi přišla ke svému manželovi?

Manžela jsem poznala ještě na škole, ve třeťáku konkrétně. Měla jsem zrovna zlomené srdce z jednoho pána, a tak jsem prostě potřebovala nechat se hýčkat no a na to konto jsem mu podlehla. Byl to hezký kluk a nosil mi květiny. Takový to prostě totální rozmazlování úplně se vším všudy. Já si myslím, že to nakonec byla láska. Byly jsme spolu přece víc jak 15 let. Postupem času jsme se ale změnili.

Kdy ten zlom nastal?

No měli jsme krásné těhotenství. Prostě všechno šlo tak nějak jak se má. Zařizovala jsem věci pro dítě a pak jsem zjistila, že jsem vlastně v tom starání o dítě a domácnost úplně sama. Respektive já a chůvy, které jsem platila, protože jsem u toho měla stíhat i tu práci té manažerky. To se přeci v té době čekalo, že ženská zvládne obojí, protože v těch velkých kancelářích, ve kterých pracoval můj muž ty ženský zvládaly prostě úplně všecko a v pohodě. No a já jsem se v tomhle začala topit a pak to i začala zapíjet.

To zní, že Váš vztah se nevyvíjel zrovna správným směrem…

My jsme se v tom vztahu postupně úplně odcizili. Každý jsme si žili svůj život. On žil v práci a po práci šel pařit, to bylo tenkrát strašně módní. Já jsem byla doma s dítětem nebo v práci.

Upozornilo Tě na to Vaše okolí? 

Nikdo nic neříkal. Neupozorňoval. Nenaznačoval, že by bylo něco v nepořádku. Asi to byla naše věc. Já už jsem v tý době byla úplně sama. Sem tam jsem poznala nějaký maminky z hřiště. Ale já nepatřila mezi ženské, co by se rády bavily s maminkami na hřišti. Měla jsem jen jednoho velkého kamaráda a to byl náš soused. Taky zůstal doma se synem a s tím jsme se spolu bavili. 

Co naplnění tvých očekávání ze vztahu?

Asi ten první rok, co se nám narodil syn, tak to bylo ještě v pořádku. Ale pak kolem toho druhýho roku když jsem chtěla, aby třeba přišel domů dřív, tak to nikdy neudělal. Přišlo mi, že nereagoval na moje potřeby. Ve chvíli, kdy jsme se snažili třeba někam jít, tak to téměř vždycky blbě dopadlo, protože jsme se tam třeba pohádali. Už jsme se prostě snažili ten náš vztah lepit a lepit, ale většinou to skončilo jen hádkou…Já byla hysterická a on mlčel…

V čem jste se tedy ve Vašich očekáváních míjeli?

Já jsem třeba nebyla po porodu hnedka štíhlá, nezvládala jsem všechno, co jsem dřív zvládala před porodem. Jako osoba jsem se kompletně osobnostně rozklížila. Fungovalo to jedině v sexu. On měl práci a o nás se nezajímal. Finančně nás tedy zajišťoval, v tom měl pravdu, ale to prostě nestačí…

Takže jste se od sebe zcela odcizili?

Žili jsme spolu, ale city byly pryč… Furt jsme se hádali. Měli jsme barák. Já se snažila zvládat syna, starat se o barák a práci manažerky. Manžel byl ale velký pan ředitel a my kolem něj poskakovali… V té době jsem už prostě jen ráno vstala, opila se, abych mohla trochu fungovat… Pak jsem obstarala syna, udělala nějakou tu práci do kanceláře a čekala, až se vrátí manžel pozdě večer z práce… Pokud se vůbec vrátil.

A přišlo Ti to v pořádku?

Víš co, vlastně nepřišlo… Nepřišlo, protože jsem věřila, že to nemá takhle většina lidí kolem nás. Jako nikdo nezvládá rodinu současně s prací na full time. To jsou prostě jen kecy. Takže jsem měla pocit, když jsem koukala kolem sebe a poslouchala, jak fungují oni, že jsou to jen kecy. Nevěřila jsem jim. Protože prostě bylo vidět, že to taky nedávají…

Jak jsi dosahovala opilosti?

To jsem prostě ráno dosáhla nějaké hladiny a tu jsem se snažila po celý den držet. To byla tak flaška vína ráno, což byl start, no a pak jsem postupně doplňovala hladinu… Myslím si, že prostě člověk si sám neuvědomí, že má problém, dokud ho někdo z okolí neupozorní. Do té doby, než mi manžel hodil papíry z Bohnic, jestli si to nechci přečíst a přihlásit se tam…

část. I.
(Osoba, s níž jsem vedla rozhovor, si přeje zůstat v anonymitě.)