Příběh Terezy: Matce se nikdy nezavděčím, všechno dělám špatně

Jsem jedináček. Což mě vždycky neskutečně štvalo. Všechny moje kamarádky měly sestru nebo bratra a já byla sama. Záviděla jsem jim, ony zase záviděly mně, že se nemusím s nikým o nic dělit. Jenže jak já bych se ráda dělila, hlavně o pozornost své matky. Třeba by ten můj sourozenec byl podle jejích představ a já bych měla pokoj.

Dramatická umělkyně

Mí rodiče se museli brát, máma byla těhotná, což jí překazilo její velké plány. Prý měla našlápnuto k dráze úspěšné dramatické umělkyně. To si myslí jen ona, ničím podložené to rozhodně nemá. Kdysi dávno měla maličkou roli v jednom dětském filmu a od té doby byla přesvědčená, že její budoucnost je v uměleckém prostředí.

Jenže se zamilovala do táty, který v té době studoval vysokou. Dva roky spolu chodili, on mezitím dodělal školu a máma navštěvovala různé kurzy, prý na sobě pracovala, aby jednou dokázala prorazit. Ovšem těhotenství ji nasměrovalo úplně jinam a máma se s tím nikdy nedokázala smířit. S tátou se měli rádi, jednou rodinu mít chtěli, tak se vzali a pak jsem se narodila já.

Své matce nemohu upřít, že byla a stále je umělecky založená. Má výborný hudební sluch, umí zpívat, hrála i na housle a na klavír. Táta mi vždycky potajmu říkal, že hérečka je tedy pořádná, ale podle jeho mínění (do očí jí to pochopitelně nikdy neřekl) by z ní nikdy žádná umělkyně nebyla. Máma tak

Napište svůj příběh i vy Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu.

 musela vzít zavděk prací v kanceláři. Já se tedy rozhodně nepomamila, jsem celý táta. Byl strojař, bohužel před několika lety zemřel. Taky hodně rád sportoval, chodil na dlouhé výlety, kempoval. Bavily ho činnosti, kterém máma nesnášela. Zato já milovala.

Protrpěné dětství

Máma se ale rozhodla, že naplním její sny, nutila mě hrát na housle, navštěvovat všechny možné dramatické a pěvecké kroužky. Dokonce uvažovala i o baletu, ale měla jsem jako malá holka nějaké to kilo navíc, tak jí to naštěstí v jedné baletní škole taktně rozmluvili. Všechny ty činnosti jsem nenáviděla, nešlo mi to, byla jsem dřevo na všechno, co mámě šlo. Ale ona to neviděla, nebo spíš vidět nechtěla. Nutila mě a pak mi nadávala, že jsem nevděčná. Tolik se mi věnuje a já to ani neocením. Ani táta nebyl schopen ji přesvědčit, že mě jen trápí.

Bylo mi 15 a matka konečně uznala, že je to se mnou marné. Prostě jsem po ní její vlohy nezdědila. Doufala jsem, že už budu mít klid. Jenže máma mi neustále dávala najevo, že jsem pro ni zklamáním. Přitom já byla dobrá v různých technických věcech, vyznám se i v IT. To jsem naopak podědila po tátovi. Dneska se této oblasti věnuji i profesně. Baví mě to a jsem v tom fakt dobrá. Pochvaly jsem tak dostávala od táty, ale máma dodneška neuznala, že něco umím.

V pětadvaceti jsem se vdala za kolegu z firmy, oba jsme stejní nadšenci do různých technických vymožeností. Máme dva kluky, kteří jsou celí my dva. Opět zklamání pro mou matku, že jsem jí neporodila vnučku, holčičku, která by baletila, zpívala, hrála divadlo a máma by tak konečně měla následovnici.

Potřebujeme ji

Když táta umřel, máma prodala jejich velký byt a koupila malou garsonku nedaleko od nás, abychom si byli blíž. Máme s manželem oba dost náročnou práci, a kromě mé matky nemáme žádnou jinou možnou pomoc. Manželovi rodiče už zemřeli a moje matka je tak jediná, kterou můžeme občas využít. Bohužel to s sebou nese i další kritiku mé osoby. Je to zvláštní, mého muže vychvaluje do nebes, kluky má také moc ráda a oni ji, ale já jsem jí neustále trnem v oku. Manžel mi říká, ať se přes její výtky přenesu, že nic z toho není pravda, ale já to prostě nějak nedokážu.

Nikdy mě za nic nepochválí, jenom hledá hnidy. Kritizuje mou domácnost, moje vaření i to, jak vychovávám kluky. Přitom oba naši synové jsou šikovní, pořádní a myslím, že i dobře vychovaní. Sice do puberty ještě nedospěli, tak kdoví, jak s nimi zamává, ale musím uznat, že se nám s manželem povedli.

Někdy, když si opět vyslechnu, jak jsem neschopná, si říkám, že bych s matkou nejradši přerušila všechny kontakty. Jenže potřebuji, aby nám občas s kluky pomohla, pohlídala je, odvedla do školy apod.
Tereza

Názor odbornice: k řešení je několik cest

Vážená Terezo! Komunikace s matkou je pro vás náročná, těžko se jí však vyhnout, když potřebujete pomoc s hlídáním dětí. Co tedy s hyperkritickou matkou, jejíž práci potřebujete?

K řešení se nabízí několik cest. Píšete, že se nad matčiny výtky nemůžete povznést. K tomu by vám jistým dílem mohla pomoci individuální psychoterapie, ve které se budete zaobírat svým vztahem s matkou, potažmo s oběma rodiči. Práce na sobě samé za asistence odborníka by vám mohla pomoci vztah přijmout takový, jaký je, a naučit se s matkou srozumitelněji komunikovat.

Další možností je porozhlédnout se po pomoci s hlídáním zvenčí. Pomoc prarodičů s vnoučaty si nárokovat nemůžete, činí tak ze své dobré vůle, což s sebou leckdy přináší i nevyžádanou kritiku. Jistě je dobré, aby babička s vnuky trávila čas, ostatně píšete, že se obě strany mají rády.

Chcete-li však předejít tomu, aby matka kritizovala vaši výchovu či kuchyni, můžete o formě času babičky s vnuky více přemýšlet. Stojí za zvážení, zda lze část povinností s vyzvedáváním dětí přesunout na jinou osobu (třeba i placenou) a babičce ponechat s dětmi třeba i více času pro zábavu. Ideálně mimo váš domov, aby se ztenčily příležitosti babičky ke kritice vaší osoby.

Dalším řešením by mohla být i společná rodinná terapie vás s matkou, jejím nezbytným předpokladem by však musela být ochota matky do takového „podniku“ jít.

Narovnání vztahů mezi rodičem a dospělým dítětem možné je, jedná se však často o běh na dlouhou trať s aktivní účastí všech zainteresovaných stran. Vydáte-li se cestou nejmenšího odporu, jako reálnější se jeví být první dvě varianty.
PhDr. Magdalena Dostálová