Samozřejmě, sám Bob Dylan by jistě uvítal, kdybychom si u příležtosti jeho narozenin třeba jen připili. Nejlépe jeho signovanou whisky Heaven´s Door, destilovanou už několik let v budově starého kostela přímo v centru Nashvillu.
  |
Problém je v tom, že český nápojový gourmet musí vymyslet způsob, jakým se k tomuto drinku dostat, žádná zdejší firma „Dylanovy kořalky“ nedistribuuje a je dost velký problém ji objednat i z jinak spolehlivých zdrojů ze zahraničí, ba i přímo od výrobce. Proto se zaměřme na artefakty, k nimž se naopak lze dostat velmi snadno, ať už v knihkupectvích, obchodech s nahrávkami, na streamovacích platformách, nebo jaké nám, v posledku, přinese nejrozšířenější médium až pod nos.
O něm
Český knižní trh je za posledních třicet let literaturou na téma Dylan naštěstí celkem dostatečně zásoben. Je stále k dispozici český překlad toho asi vůbec nejzásadnějšího, co se písničkáře týká, totiž jeho skvělých memoárů Kroniky a kompletu jeho textů. Můžeme si přečíst vzpomínky jeho přítelkyně z období newyorských začátků Suze Rotolové Nespoutaný čas. V překladech byly vydány kvalitní životopisy Kdo je ten chlap? Davida Daltona a Down the Highway: Život Boba Dylana Howarda Sounese. A v češtině vzniklo i několik původních knižních dylanovských studií, zejména z pera amerikanisty Jakuba Guziura.
Tuto bohatou nabídku těsně před Mistrovými narozeninami rozšířily dva tituly. Knihu Dylan se dal na elektriku! s výmluvným podtitulem Newport, Seeger, Dylan a noc, která rozdělila 60. léta minulého století vydalo nakladatelství Volvox Globator sice v poněkud kostrbatém překladu hned sedmi překladatelů a s chatrnou redakcí, nicméně kvalita knihy samotné za trochu čtenářského nepohodlí stojí.
Její autor Elijah Wald je sice primárně bluesový historik (dokonce i interpret), ale v tomto případě se zaměřil na slavný folkový festival v Newportu, který byl svědkem „skandálního“ Dylanova vystoupení v roce 1965, kdy se někdejší ortodoxní folkař obklopil rockovou kapelou a změnil nejen svoje dosavadní hudební dějiny.
Wald uvádí na pravou míru různé spekulace i mýty, které se tohoto koncertu týkají (třeba o tom, jak se údajně hnal Dylanův mentor Pete Seeger se sekerou v ruce k přívodním drátům elektrického napětí, aby jejich přeseknutím zamezil této zradě folkových ideálů), ale především popisuje v širokém kulturním kontextu celý význam newportského festivalu a zaobírá se i řadou dylanovských detailů tomuto vystoupení předcházejících.
Neméně kvalitní a přínosná, v tomto případě navíc výborně a spolehlivě přeložená naší přední „dylanoložkou“ Gitou Zbavitelovou, je kniha Roberta Sheltona No Direction Home (název byl zřejmě ponechán v angličtině proto, že se jedná o citaci ze slavné písně Like A Rolling Stone). Autor je významný nejen tím, že se jedná o zkušeného novináře s dvacetiletou praxí v New York Times, ale hlavně proto, že se znal s Bobem Dylanem od samých začátků, dokonce bývá označován za jeho objevitele (právě do New York Times o něm napsal první zásadnější článek).
S Dylanem se blízce přátelil dvacet let, měl možnost být očitým svědkem mnoha zásadních okamžiků jeho života a co víc, Dylan sám na vzniku knihy spolupracoval. Kniha, kterou vydalo nakladatelství Pangea, je navíc úhledná a velmi bohatě ilustrovaná jak fotografickým materiálem, tak nejrůznějšími memorabiliemi z průběhu písničkářovy kariéry.
Od něj
Je to skutečná radost hlavně pro opravdové, zapřisáhlé dylanofily, ba přímo dylanology, totiž už bezmála dvě desítky let oficiálně vycházející studiové nahrávky Boba Dylana v různém stádiu rozpracovanosti. A to včetně těch, které se na řadových albech nikdy neobjevily, což se týká jak jeho vlastních písní, tak – na tak plodného autora možná až překvapivého – množství coververzí.
Vydavatelství Columbia/Legacy zpřístupňuje fanouškům kolekce z různých písničkářových tvůrčích období a vyráží postupně trumfy obchodníkům s pirátským zbožím, neboť jeden za druhým oficializuje i největší legendy „tajného Dylanova katalogu“. Aktuálně, začátkem tohoto roku, to byly výsledky nahrávání v newyorských studiích Columbie v březnu, květnu, červnu a srpnu roku 1970, vydané na kompletu tří CD pod prostým názvem 1970.
Nejočekávanější raritou (vášnivým sběratelům z oněch pirátských nosičů z větší části známou) jsou nahrávky z 1. května, kdy se k Dylanovi a jeho doprovazečům připojil George Harrison. Po pravdě řečeno, žádná extra kouzla se tu neodehrávají a mimořádné jiskření neprobíhá, bylo by určitě zajímavější, kdyby nezůstalo jen u těchto víceméně jamů „z jedné vody načisto“ a pánové alespoň jednu píseň dotáhli do plnoprávného duetu.
Nahrávky byly vlastně přípravou na dvě Dylanova alba, vydaná téhož roku: dvojalbum Self Portrait z června, které kritika rozcupovala a fanoušci odzívli (aneb ani Bob Dylan nebyl nedotknutelný) a New Morning z října, jež naopak bývá chváleno jako písničkářovo skutečné „nové ráno“. V tomto období se Dylan hodně obracel ke kořenům, ke staré lidové hudbě, ke klasickému rock´n´rollu, ale i k popovým skvostům šedesátých let.
Proto zkoušel nahrávat spousty neautorských písní, mnohé jsou na Self Portraitu a řada dalších právě zde. Z těch nejznámějších třeba beatlovské Yesterday, elvisovka Can’t Help Falling in Love, country šlágr Ghost Riders in the Sky, Perkinsův rock´n´rollový hit Matchbox nebo zlidovělá Long Black Veil. Jistou revizí zde procházejí a ve značně odlišných podobách jsou „testovány“ i starší Dylanovy hity jako Just Like Tom Thumb’s Blues nebo It Ain’t Me Babe. A můžeme tu také sledovat zrod klíčových songů z New Morning, třeba If Not for You, kterou tu najdeme hned v šesti různých verzích, nebo Went to See the Gypsy.
Pro průměrného posluchače Boba Dylana je jistě tato kolekce zbytná. Kdo se ale chce dostat hlouběji do „střev“ písničkářovy studiové, ale vlastně i autorské práce, najde zde studijního materiálu – a dodejme, že vzhledem k bizarnosti některých nahrávek i zábavy – dost a dost.
Jak ho vidí jiní
Nikdo to asi nikdy nespočítal a nespočítá, ale dá se celkem snadno odhadnout, že písně Boba Dylana jsou jedněmi z nejčastěji upravovaných jinými interprety. Existují desítky tematických alb poct, kompilací a podobného materiálu. Ostatně i jeho začátky jsou úzce spjaty s coververzemi: nebýt toho, že si jeho potenciálních prvních hitů všimli tehdy už slavná Joan Baezová nebo trio Peter, Paul & Mary, možná by Dylanův nástup na vrchol nebyl zdaleka tak rychlý.
Přímo k Dylanovým osmdesátinám se sešly dva velmi zajímavé projekty. Ten první připravil pod názvem Dylan…Revisited britský hudební časopis Uncut, který ke svému vydání v půli dubna přibalil cédéčko, přímo vzniklé pro tento účel. Otevírá ho Mistr sám svojí písní Too Late, vzniklou při nahrávání alba Infidels (1983) a nezařazenou na něj.
Následuje čtrnáct coververzí interpretů z různých koutů světa, přičemž žádnou nelze nazvat špatnou, jen některé prostě poněkud postrádají silnější nápad než to, že kapely nebo zpěváci si je prostě přetransformovali do svého soundu. Což se týká třeba The Flaming Lips, Low, Richarda Thompsona nebo Cowboy Junkies. Na posledně jmenovaných ovšem stojí za zmínku, že jako jediní si vybrali z posledního Dylanova alba Rough And Rowdy Ways, konkrétně krásně melodickou baladu I’ve Made Up My Mind To Give Myself To You, jež do jejich stylu výborně zapadá.
Jsou zde ale i coververze vysloveně výjimečné. Třeba i jakousi nenápadností, jako je Buckets Of Rain v podání Thurstona Moorea, který opustil šarži „vrchního vazbiče“ z někdejších Sonic Youth, ale i na akustickou kytaru předvádí velmi zajímavé věci. Anebo One More Cup Of Coffee od irské zpěvačky Brigid Mae Power, jež si v jednoduché úpravě stěžejního Dylanova hitu citlivě vyhrává s každým záchvěvem melodie i atmosféry.
Mimořádný je příspěvek kanadské písničkářky Frazey Fordové, jež s The Times They Are a-Changin’ udělala vlastně přesně to, co s oblibou se svými songy dělá Dylan sám: překopala ji rytmicky i v tempu, aniž by oslabila její naléhavost.
Ale pak jsou zde dvě zásadní perly. Malijská zpěvačka Fatoumata Diawara zpracovala zdánlivě nezpracovatelné: Blowin’ In The Wind. Jenomže její afropopová verze je dokonalým důkazem toho, jak i ze snad „nejprovařenější“ autorovy písně lze udělat něco, co se vryje pod kůži a kvůli čemu si tohle album budeme pamatovat.
Sekunduje jí pak závěrečný track téměř neznámé kanadské zpěvačky říkající si Weyes Blood, která také sáhla po hodně tvrdém oříšku, totiž jedné z nejdelších dylanovek, jedenáctiminutové Sad Eyed Lady Of The Lowlands. Nejen skvělým zpěvem, dominantními varhanami, ale výtečnou dynamikou a narůstáním energie prostřednictvím citlivého nabalování nástrojů i vokálů, dokázala vybrousit z výrazně melodické písně plné textových hádanek opravdový diamant.
S monotematickým albem dylanovských coververzí přišla také Chrissie Hyndeová, zpěvačka kapely The Pretenders. Jmenuje se Standing in the Doorway: Chrissie Hynde Sings Bob Dylan, vyšlo digitálně minulý pátek a na CD a vinylovém LP se objeví v srpnu. Jedná se o typicky „covidový“ titul: Hyndeová jej natočila ve spolupráci s kytaristou (ve skutečnosti multiinstrumentalistou) The Pretenders Jamesem Walbournem, přičemž instrumentální party i vokály si oba nahrávali a vzájemně „pinkali“ prostřednictvím mobilních telefonů a internetu, výsledný tvar pak domíchal známý zvukař a producent Tchad Blake.
Na albu je mimo jiné zajímavé, že Hyndeová obešla obloukem ty nejslavnější Dylanovy hity a z těch obecně méně známých vytáhla skutečně nosné kusy. Nedějí se tu žádné aranžérské ani hráčské zázraky, ale naprostá přirozenost, průzračnost aranžmá, ale i skvělá práce s atmosférou, jako v úchvatně temné Blind Willie McTell, povyšují album, které původně bylo po jednotlivých písních zavěšováno na YouTube, většinou se stylovými jednoduchými videoklipy, na velký a doporučeníhodný zážitek.
Jak ho vidí televize
Stranou dylanovských oslav nezůstávají ani česká média. V Českém rozhlase už od minulého týdne probíhají nejrůznější umělecké i diskusní pořady na dylanovská témata a k připomínkám výročí se připojuje i Česká televize na programu ČT art. Ta přímo na den osmdesátin, tedy na dnešek, zařadila rozsáhlý dokument Martina Scorseseho No Direction Home, který mapuje Dylanův život a tvorbu mezi lety 1961 až 1966, tedy v onom zásadním formativním období, kdy se písničkář stal nejprve ikonou folkového hnutí, věrozvěstem protestsongu, a následně se k vyznavačům tradice obrátil zády a „dal se na elektriku“. Pozoruhodné na dokumentu jsou jak mnohé do doby jeho vzniku neznámé záběry, ale také přímo pro dokument pořízené rozhovory se samotným Dylanem.
Ve čtvrtek 27. května pak na ČT art můžeme sledovat hned dva dylanovské pořady. Nejprve hraný film Beze mě: Šest tváří Boba Dylana, vlastně povídkové, místy značně bizarní vyprávění jaksi zdálky obkreslující některé etapy Dylanova života a myšlení. Film ve své době proslul hlavně tím, že Dylana v jedné z epizod ztělesnila – mimochodem výtečně – herečka Cate Blanchettová. Bylo by ale škoda se soustředit jen na tuto kuriozitu. Mimořádně zajímavý na filmu je i jeho soundtrack, na němž se podílela řada hudebníků z převážně alternativní americké scény včetně výše zmíněného Thurstona Moorea a jeho dalších kolegů ze Sonic Youth.
Na tento snímek pak naváže padesátiminutový americký dokument Hudba, která ovlivnila Boba Dylana. Necháme-li stranou pár překladatelských nepřesností, je cenný v tom, že pro zájemce odhaluje dylanovy hudební kořeny připomínkou konkrétních osobností jeho idolů, zejména Woodyho Guthrieho, Lead Bellyho, Blind Willieho McTella a dalších. Pro mírně pokročilého dylanofila zde mnoho nových informací sice nezazní, díky množství dobových záběrů i některých současných interpretací lidové klasiky je ale tento snímek velmi příjemný a součástí pocty ke kulatinám je nezpochybnitelně vítanou.
