RECENZE: Bob Dylan a Martin Scorsese stvořili pošuka, co vyplivne brzlík

Vznikl film, který svým způsobem dráždí. Zabírá totiž jenom několik let Dylanova života, do roku 1966, přitom má délku dvou celovečerních filmů; přesto fascinuje.

Jednak se dá vnímat jako bohatá encyklopedie americké hudby a vůbec kultury včetně beatnické generace – co jméno, to unikátní archivy nebo autentické zpovědi. Jednak Dylan z něj nevychází coby nedotknutelná modla bez poskvrny, ať už mluví osobně s dávkou sebeironie, nebo jej charakterizují jiní.

Tradiční linii tvoří příběh kluka ze Zapadákova, kde letní vedra a tuhé zimy zbrzdí každý zárodek rebelie mladíka, kterého nevzali na West Point, takže ho přešly sny o hrdinské smrti v důležité bitvě, a ve kterém básníka probudily dívky, načež prošel tvrdou školou barů newyorské Greenwich Village.

Současně se však jako červená nit táhne celým snímkem střet umělce s jeho fanoušky ve chvíli, kdy se dal „na elektriku“ a místo akustické kytary se přiklonil k rockovějšímu doprovodu. „Zradil, zaprodal se komerci, chceme Dylana, ne kapelu,“ zní v dobových reakcích.

A že se bučí, či dokonce z koncertu odchází? „Příště odejdu já,“ hrozí Dylan.

3 fotografie

Podle vlastních slov zapadá „do sestavy pošahaných hrdinů,“ podle souputníků si zase o sobě vymýšlel legendy, kradl desky, uměl být vypočítavý lišák. „Je to pošuk, vyplivne brzlík,“ říkají o něm a Joan Baezová připojí, že „jako trhan vzbuzoval u žen mateřský pud“. 

Ale to podstatné Dylan zopakuje sám: že není angažovaný písničkář, že se nikdy nepodbízel jakoby jeden z davu a že neví, kde ke svému daru přišel. „Za pár let to budou zkoumat a rozebírat,“ směje se dávno před udělením Nobelovy ceny za literaturu.

Když o své dráze říká „neviděl jsem žádný velký pokrok, šlo to přirozeným vývojem“, přesně vystihuje i podobu důkladného, nikoli však únavného dokumentu, který zdaleka nevypovídá jen o Dylanovi. 

Bob Dylan: No Direction Home 80 80 % Režie Martin Scorsese, účinkují Bob Dylan, Pete Seeger, Joan Baezová Kinobox: 83 % IMDb: 8.4

Podává výstižnou zprávu o publiku, které chce jen to „své“ a změny neodpouští, o médiích zosobněných třeba fotografem, na jehož naléhání „a teď si ožužlávejte brýle“ Dylan odsekne „ožužlávejte si je sám“, a v neposlední řadě o filmařské osobnosti Scorseseho.

Ti dva se zkrátka hledali, až se našli. A třebaže spolu ve snímku Bob Dylan: No Direction Home nevedou žádné hlubokomyslné rozhovory o umění, to podstatné sdělují: mezi řádky, nenuceně, trefně, upřímně a ještě zábavně.