Je posledním žijícím pamětníkem mistrovského titulu Vítkovic z roku 1952. Bývalý útočník a trenér Zdeněk Návrat, který vybojoval dalších pět titulů v dresu RH Brno, slaví jubilejní devadesáté narozeniny. Stále vitální a s přehledem.
Když od sportovního ředitele klubu Romana Šimíčka přebíral Zdeněk Návrat gratulace a vítkovický dres s číslem 90, čile žertoval. „Kdo by to byl řekl, že se takového věku dožiju?“ usmíval se. „Můj otec zemřel po šedesátce a já počítal, že bych tady mohl být zhruba stejně tak. No, a vidíte, jsem už jediný žijící hráč mistrů z dvaapadesátého roku.“ V rozhovoru pro klubový web trefně glosoval i aktuální výsledky české reprezentace na mistrovství světa v Rize. „To víte, že to sleduju. Ale teď se mi to až tak nelíbí, měli bychom se zlepšit.“
Zdeněk Návrat se narodil 25. května 1931 v Děhylově u Ostravy, ale rodina se záhy stěhovala do průmyslového centra. „Museli jsme, utíkali jsme před Hitlerem,“ líčí hokejový matador. „Nejenom, že Děhylov byl v záboru po Mnichovské dohodě, ale můj tatínek měl i velký problém, když jej německá hlídka v polích za Děhylovem našla s vysílačkou. Popral se tehdy s německým vojákem a jen se štěstím vyvázl. Museli jsme do Ostravy. Za pár měsíců si pro nás Hitler došel i tam...“
S hokejem začínal podobně jako Eduard Remiáš, další výrazná postava ostravského hokeje, v Mariánských Horách. Na rybníku. Hrál za Ostravskou Slavii. V roce 1949 klub útočil na postup do nejvyšší soutěže. Návrat tehdy marný boj s konkurenčními Vítkovicemi sledoval pouze z ochozů. Do ligy postoupily Vítkovice a Návrat tam v roce 1950 také přestoupil.
„Ostravská Slavia se začala rozpadat, naši nejlepší kluci šli hrát ligu do Vítkovic. Já chodil na učiliště do Vítkovic, učil jsem se nástrojařem, takže netrvalo dlouho, než mi nabídli, abych přestoupil do Vítkovic taky. Dávalo mi to smysl, souhlasil jsem.“
Bouzek byl šéf
Ve Vítkovicích se potkal s hrajícím trenérem Vladimírem Bouzkem, mistrem světa z let 1947 a 1949. „Opravdový šéf týmu, měl obrovskou autoritu,“ vzpomíná Návrat. „On měl největší zásluhu na tom, že se Vítkovicím tak dařilo. Jeho útok hrál ve složení Blažek, Bouzek, Bubník, ale Bouzek neměl problém nechat sedět třeba nejlepšího hráče. Zpřeházet sestavu. Jednou třeba přišel a řekl Vencovi Bubníkovi, že je velký, takže se bude více hodit na obránce. Posunul ho do obrany a mě si vzal k sobě na křídlo.“
S Vítkovicemi slavil Návrat titul v roce 1952. Má s nimi i dvě stříbra (1951 a 1953). V dresu Rudé hvězdy Brno pak přidal dalších pět titulů, ale prvního zlata si cení nejvíc. „Bylo první, byl jsem mladší, bylo to něco nového. Oslavy ale nebyly žádné. Tehdy se oslavovali Stachanovci a ne sportovci. Za titul jsme dostali všeho všudy takový pytlík na trepky, diplom a koženou bundu.“
V padesátých letech klasicky kombinoval hokej se zaměstnáním v železárnách. „Ráno na šest do zaměstnání, dopoledne trénink, po tréninku rychle opláchnout a zpět do zaměstnání,“ popisuje. „A tam se na nás dívali skrz prsty, jakože se ulíváme. A nedej bože, když se prohrálo. To bylo, že se ulíváme a ještě prohráváme.“
Po stříbru z roku 1953 se Zdeněk Návrat stěhoval do Brna. Kvůli vojně. „Přišel mi povolávací rozkaz k pohraničníkům, ti tehdy byli v Bratislavě,“ připomíná. „Pak přišlo převelení do Brna. Rudá hvězda vybrala nejlepší hráče ze Zbrojovky a z Králova Pole, třeba Dandu a Vlastu Bubníka. Bylo nás dohromady třináct, ale na soupisce muselo být čtrnáct hráčů. Takže jsme dopsali fotbalistu Arnošta Machovského, který před tím hrával hokej i ve Vítkovicích. Byli jsme komplet a mohli jsme hrát.“
V Brně na nás pískali
Rudá hvězda byla dlouho v Brně v nemilosti. „Ze začátku na nás lidi chodili, aby nás vypískali a viděli nás prohrát,“ líčí Návrat. „Jenže my jsme zase až tak často neprohrávali, skoro vůbec. Čím víc se nám dařilo, tím víc nás začali mít i fandové v Brně rádi.“ Ligu ovládla Rudá hvězda Brno v letech 1955 až 1962 sedmkrát. Návrat byl u pěti titulů.
„Vše vycházelo z toho, že jsme tehdy hráli prakticky jen na dva útoky, takže na ledě byli pořád ti nejlepší, byli jsme pořád v tempu. Navíc jsme prakticky pořád trénovali. Brno vlastně bylo jedna velká kasárna. Než jsme došli z ubikací na tramvaj, tak se člověk mohl usalutovat, kolik vojáků po cestě potkal. Takže jsme nejraději celý den trávili na stadionu. Led, fotbal, tenis... Od rána do večera, s fyzičkou jsme opravdu neměli problém.“
Do Ostravy se Zdeněk Návrat vrátil v roce 1960. S Janem Kasperem pak klubu pomáhal zpátky mezi elitu. To se povedlo. Kariéru končil v pětatřicet letech. „Mohl jsem vydržet do padesátky, jako Jágr, jenže jsem měl zranění. Problémy hlavně s nohama a už to nešlo dál.“ Ve vítkovickém klubu poté pracoval jako trenér. „Já dával vždycky přednost šikovnosti, měl jsem radši hráče, kteří jsou technicky vybavení, umí to s hokejkou, umí udělat kličku. Ve Vítkovicích jsme tehdy vyhráli titul v dorostu jak na úrovni celého Československa, tak na úrovni Česka.“
Hokej sleduje Zdeněk Návrat stále pečlivě. Fandí Vítkovicím i Brnu. A pochopitelně české reprezentaci. Za československý národní tým si také zahrál, naskočil do 12 zápasů, vstřelil v nich 6 gólů. Reprezentoval na olympiádě 1956 v Itálii, ale turnaj týmu nevyšel. „V reprezentaci jsem neměl štěstí, nedařilo se, přidala se zranění, takže zápasů moc nebylo,“ dodává nejstarší vítkovický šampion.
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
