↗

Občanský aktivismus je v podstatě sympatický. Jen ho nemůže provozovat člověk, který má současně plnit roli nezávislého kontrolora. Když může Dana Drábová fandit ČEZ a jádru, proč by třeba ministr životního prostředí nemohl fandit Agrofertu a chemickému průmyslu? Foto Archív Jana Beránka

Inženýrka Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB), je v České republice už několik let vnímána jako celebrita. Vystupuje v televizních a rozhlasových pořadech, stala se ženou roku, přednáší na vysokých školách a čím dál častěji se vyjadřuje i ke společenskému a politickému dění.

Byla několikrát nominována na osobnost roku, dostala vyznamenání od prezidenta Zemana. V roce 2016 s mnoha preferenčními hlasy úspěšně kandidovala za STAN do krajského zastupitelstva.

↗

Několik měsíců připravovaný cyklus analytických textů Jana Beránka Dvojí tvář Dany Drábové klade palčivou otázku kvality regulace jaderných provozů v České republice. Ta je znovu aktuální v situaci, kdy reálně hrozí, že Česká republika v bezprecedentním jaderném tunelu rozhodne o výstavbě nových jaderných bloků. Nejde jen o to, že by to způsobilo národohospodářskou katastrofu, ať už by byl vybraným dodavatelem kdokoli. Jedná se také o to, že v České republice už dnes fatálně selhává nezávislá kontrola krajně rizikového odvětví. Autor popisuje několik případů, v nichž mnohaletá předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová zásadním způsobem selhala. Ukazuje, proč by měla být ze své funkce odvolána. A připomíná jeden zásadní případ, který přímo a posud ohrožuje bezpečnost České republiky i sousedních zemí, zejména Rakouska a Německa. Foto WmC

Drábová si dlouhodobě pěstuje nejen image racionální, pragmatické a důvěryhodné ženy-expertky, ale z jejího životopisu můžeme usuzovat, že krok za krokem buduje i vlastní politickou kariéru. Profiluje se s velkým úspěchem jako ryzí demokratka schopná nestranného, věcného rozhodování.

Realita je ale jiná. Dana Drábová je člověkem, který opakovaně a dlouhodobě jedná přesně tím svévolným způsobem, který relativizuje, ba i legitimizuje střet zájmů, podrývá instituce státu a vede k úpadku politické kultury u nás.

Její jednání je proto neslučitelné s funkcí předsedkyně úřadu, který má být nezávislým regulátorem jednoho z nejrizikovějších průmyslových sektorů v naší zemi. Svěřit jí ještě vyšší funkce a pravomoci by bylo nezodpovědné a nebezpečné.

Uvědomuji si, že vyslovit takový názor v situaci, kdy má jaderná energetika většinou podporu a Dana Drábová se u nás těší popularitě, může vést k odmítnutí celého následujícího textu. Přesto mi přišlo nezbytné jej sepsat a publikovat. Moje pozice je samozřejmě o to ošemetnější, že se dlouhodobě netajím odmítavými postoji k jaderné energetice.

Vidět věci — včetně jádra a jeho role v energetice — rozdílně a diskutovat o nich patří k demokracii, odlišné názory na jádro lze respektovat a určitě nejsou samy o sobě důvodem někoho kvůli nim zatracovat. A to zvlášť pokud můžeme najít shodu na zásadnějších věcech, k nimž patří třeba ukončení vlády Andreje Babiše.

Jak snad ozřejmím na dalších řádcích, nejde mi tu o spor o jádro, ale o princip nezávislosti a nestrannosti ve fungování státního dozoru nad rizikovými odvětvími průmyslu. A také o to, že Dana Drábová právě v daném ohledu opakovaně a zásadně selhala.

It’s the economy, stupid

Veřejná debata o nových jaderných reaktorech v České republice se už delší dobu odehrává pouze na úrovni geopolitických rizik souvisejících s potenciálními dodavateli projektu a technologií. Ve stínu sporu o to, zda z výběrového řízení vyloučit Čínu a Rusko, ale zůstává mnohem zásadnější otázka: a totiž zda se nám stavba nového jaderného bloku vůbec ekonomicky vyplatí. Právě slavný výrok Billa Clintona „It’s the economy, stupid“, by měl jakoukoli racionální debatu na to téma ukončit.

Pokud se totiž v diskusi o jaderné energetice něco za poslední dekádu nebo dvě zásadně změnilo, není to úroveň jaderných rizik či naše schopnost postarat se o vysoce radioaktivní odpady. V českém diskurzu téměř nereflektována proběhla technologická revoluce, která snížila cenu výroby elektřiny v obnovitelných zdrojích na zlomek toho, za kolik stejné množství elektřiny dodá nově vybudovaný jaderný reaktor.

Už dnes dokáží solární a větrné elektrárny bez jakýchkoliv dotací produkovat kilowatthodinu proudu za čtvrtinovou cenu. Propad výrobních cen z obnovitelných zdrojů přitom dále pokračuje, takže za nějakých deset dvacet let, kdy bychom hypoteticky uváděli do provozu nový reaktor, budou schopny vyrábět elektřinu ještě laciněji.

To je jeden z důvodů toho, co se stalo evidentní i v rámci plánů na nový český jaderný blok. Aby se ho vůbec vyplatilo postavit, musí se o financování postarat stát, a navíc se investorovi zavázat, že bude odebírat mnohonásobně dražší proud po dalších třicet až šedesát let.

V podstatě tak zavazujeme naši ekonomiku k nucenému odběru dražší elektřiny prakticky až do konce 21. století bez ohledu na to, že už dnes jsou technologie násobně lacinější… A teď si představme, kde budou ceny obnovitelných zdrojů třeba v roce 2050, zatímco naši vnuci budou mít na krku stále ještě uvázán balvan splácení jaderného reaktoru.

I vinou Dany Drábové Česká republika porušuje své mezinárodní závazky

Stoprocentní státní financování, ústupky státu investorům a závazek k odběru předražené elektřiny na desítky let dopředu ale nejsou všechno, co dnes jaderný průmysl ke svému fungování vyžaduje. Součástí nezbytných a exkluzivních podmínek zůstává i to, že všichni, kdo na jaderné energetice vydělávají — tedy investoři, dodavatelé i provozovatelé —, jsou zproštěni odpovědnosti za následky případné těžké jaderné nehody.

Tuto oblast upravují mezinárodní konvence, které Česká republika podepsala a ratifikovala. Právě v zájmu usnadnění takzvaně „mírového využívání“ atomu se v 60. letech minulého století globální velmoci dohodly na tom, že musí uchránit investory, dodavatele i provozovatele jaderných elektráren před zodpovědností za následky havárií jaderných elektráren.

Podle takzvané „Vídeňské úmluvy o občanskoprávní odpovědnosti za jaderné škody“ dojednané v roce 1963 nese výhradní zodpovědnost provozovatel elektrárny — všichni ostatní, kdo na jaderné energetice profitují, jsou tedy zodpovědnosti zproštění. A výše provozovatelovy zodpovědnosti může být omezena národní legislativou až na pouhých pět milionů dolarů; hodnota dolaru je zde ještě definována ve vztahu k unci ryzího zlata.

V roce 1997 byl přijat k úmluvě dodatek, který připouští omezení odpovědnosti na 300 milionů SDR (jde o fiktivní měnu používanou mimo jiné Světovou bankou), což v dnešním kurzu odpovídá 9,3 miliardám českých korun. I po tomto zvýšení však jde o naprosto neadekvátní limit, jak ukazuje zkušenosti s havárií ve Fukušimě i studie francouzských jaderných institucí. Těžká jaderná nehoda, která statisticky nastává jednou za dekádu, totiž způsobuje škody řádově mnoho bilionů korun.

Český atomový zákon, který byl přijat shodou okolností také v roce 1997, přitom omezil občanskoprávní zodpovědnost provozovatele jaderných elektráren, čili společnosti ČEZ, za škody způsobené havárií reaktoru dokonce částkou pouhých šest miliard korun. Stejnou částkou se podle zákona navíc omezuje i povinnost státu zaručit náhrady škod v případě, že toho provozovatel nebude schopen.

Už v roce 1997, kdy byl atomový zákon přijat, byl v tomto ohledu zastaralý. Novelou z roku 2009 byla částka zvýšena na osm miliard korun, nadále ale zůstává pod minimem požadovaným mezinárodními úmluvami, které Česká republika ratifikovala.

Státní úřad pro jadernou bezpečnost, který má atomový zákon v gesci, měl další příležitost uvést naši legislativu v soulad s mezinárodními dohodami — jakkoliv nedostatečnými — prostřednictvím velké novely, která procházela legislativním procesem v roce 2016 a jejím výsledkem byl zcela přepracovaný atomový zákon.

Úřad pod vedením Dany Drábové se ale rozhodl toto ožehavé téma neřešit a přistoupil k vykutálenému řešení: nový atomový zákon se prostě zodpovědností za jaderné škody vůbec nezabývá! Tato otázka zůstává „ošetřena“ podivným pahýlem původního atomového zákona z roku 1997.

ČEZ v důsledku toho nadále za jaderné škody ručí částkou ještě o několik miliard nižší, než vyžadují naše mezinárodní závazky. Jaderný dozor to tiše ignoruje a Dana Drábová od tématu dává ruce pryč.

Svoji nečinnost vysvětluje pozoruhodnou konstrukcí: „To je u nás upraveno atomovým zákonem, který má v gesci Státní úřad pro jadernou bezpečnost, [ale] tohle to není technické rozhodnutí, tohle je prostě politické rozhodnutí a my nemáme proč bychom ho ovlivňovali, ani ho ovlivňovat nechceme, protože s nejadernou bezpečností souvisí jen velmi okrajové… [Navíc] …. nikde není psáno, že provozovatel neodpovídá za vyšší škodu. Protože podle jiných zákonů odpovídá do výše svého majetku… Chová se podle obchodního zákoníku.“

Je to zjevná demagogie. Kdyby atomový zákon škody řešit neměl, jistě by se tématem nezabýval původní zákon z roku 1997, jehož fragment právě z důvodu řešení jaderných škod zůstává v platnosti.

Kde chybí nezávislost a nestrannost, nemůže být účinný dozor

Pokud má regulační úřad vykonávat svoji funkci skutečně nestranně a v zájmu ochrany veřejnosti, musí být nezávislý na státu i na průmyslu, které má kontrolovat. To kromě funkční nezávislosti vyžaduje i garanci objektivního, nezaujatého postoje k danému sektoru.

Na řadě příkladů, jako je výše uvedený a jaké dále přineseme, můžeme bohužel ilustrovat, že současný Státní úřad pro jadernou bezpečnost ani jeho předsedkyně nejsou ani nezávislí, ani nestranní. Co se týče problému s nezávislostí, je málo známým, ale zásadním faktem to, že Státní úřad pro jadernou bezpečnost si nechává řadu technických posudků, včetně těch posuzujících rizika jaderných elektráren, zpracovávat Ústavem jaderného výzkumu (ÚJV) v Řeži.

Problém vězí v tom, že většinovým majitelem Ústavu jaderného výzkumu není nikdo jiný než společnost ČEZ. Dohromady se Slovenskými elektrárnami, jež provozují elektrárny Mochovce a Jaslovské Bohunice, a s klíčovým dodavatelem jaderných elektráren firmou Škoda jaderné strojírenství, pak tyto podniky vlastní dokonce 98 % jeho akcií.

Jinými slovy, ČEZ u nás provozuje jaderné elektrárny, jejichž rizika prostřednictvím svého ústavu najatého Státním úřadem pro jadernou bezpečnost sám sobě vyhodnocuje. Kdyby to neohrožovalo naši bezpečnost, byla by tahle absurdita k smíchu.

Vysvětlení Dany Drábové, že vlastnictví a kontrola ČEZu nad Ústavem jaderného výzkumu Řež nevadí, protože Ústav na zakázky pro Státní úřad jaderné bezpečnosti vyčlenil do dceřiného podniku samostatný tým, nemůže obstát. Svou konstrukcí připomíná argumenty, jimiž svůj střet zájmů obhajuje Andrej Babiš. Žádné vytáčky nemění nic na tom, že všichni pracovníci řežského ústavu jsou zaměstnáni firmou, která podléhá společnosti ČEZ.

K jejich formální podřízenosti firmě ČEZ navíc přistupují české reálie. Je stěží představitelné, že právě jadernému průmyslu — sektoru, kterým už v divokých 90. letech protekla největší investice v historii České republiky a který nyní hraje o další takovou, ba ještě větší — a pracovníkům Ústavu jaderného výzkumu a Státního úřadu jaderné bezpečnosti se tyto poměry jaksi zázračně vyhýbají.

Fanynka, nikoli kontrolorka

Vedle objektivně chybějící nezávislosti Státního úřadu jaderné bezpečnosti na firmách podnikajících v oblasti jaderné energetiky jeho předsedkyně Dana Drábová také projevuje nedostatek nestrannosti. Kromě dvou velkých kauz, ke kterým se dostaneme v dalších dvou textech v následujících dnech, to můžeme ilustrovat i na dalších desítkách situací a výroků, kdy se namísto nezávislého posuzování věnuje propagaci jaderné energetiky — a co hůř, nevypadá ani, že by to byla schopná reflektovat jako nějaký problém.

Vezměme si třeba její nesčetná vystoupení, kde se staví za to, abychom v ČR postavili další jaderné reaktory, protože podle ní „jedině jaderná technologie může pokrýt stoupající energetické nároky v následujících desetiletích“ a jádro představuje „jediný nízkoemisní zdroj pro základní zatížení“. V pořadu GEN vzpomíná, jak byla „u spouštění mé nejoblíbenější jaderné elektrárny“ — myšlen je Temelín. V reportážním záběru je dokonce vidět, jak přichází ke vchodu a žoviálně se zdraví s ředitelem jaderné elektrárny slovy „ahoj — čau!“, načež se oba políbí.

Rozjařenými polibky s proponenty jaderné energetiky ostatně Dana Drábová nijak nešetří. Při spouštění prvního reaktoru v Temelíně se s neskrývaným nadšením okamžiku líbala s tehdejším premiérem a dnešním prezidentem Milošem Zemanem, při další příležitosti i s ministrem průmyslu Miroslavem Grégrem — lidmi, kteří tvrdě prosazovali dostavbu a spuštění elektrárny a kterým k tomu umetala cestu.

Na výtku, že těmito polibky může ztrácet důvěryhodnost, v jednom rozhovoru odpovídá slovy: „Jestli to tak je, jde o schematické uvažování — víc na to nemám co říct.“ Ano, k takovému chování se už opravdu nedá nic dalšího říct: nejde tu ani tak o vnější projev neskrývaných emocí či bulvární momentku, ale o to, jak se vůči figurám s jasnými politickými zájmy v daném oboru projevuje regulátor, který má být principiálně nezávislý.

Stejně tak, aniž by jí na tom přišlo cokoliv divného, Drábová pravidelně na besedách pro veřejnost i studenty vystupuje společně se zástupci ČEZu, kteří tam otevřeně propagují svoji firmu a zájmy (viz třeba její „Jaderné rozjímání“ z prosince 2020 v rámci fyzikálních čtvrtků ČVUT). Účastní se propagačních akcí firmy pro studenty, na jedné z nich se objevila i s tričkem s nápisem „Jsem jaderňačka a jsem na to hrdá“.

V jistém ohledu je taková schopnost nadchnout se pro svůj koníček až sympatická. Dana Drábová je dost možná v jádru dobrý člověk. Jenže prostě nemůže vystupovat zároveň jako nadšená projaderná aktivistka, advokátka jaderné energetiky s citovou slabinou pro naše reaktory a jejich management, a zároveň být nejvyšší představitelkou instituce, která má u nás toto odvětví nezávisle regulovat.

Má to fatální dopady na celkovou politickou kulturu a představu o tom, jak má role nezávislého kontrolora vypadat i v jiných oborech. Když se může Dana Drábová líbat s politiky a propagovat jádro, proč by třeba vedení České inspekce životního prostředí nemohlo fandit premiérovi? A odpouštět prohřešky jeho firmám?

Rozumní Češi, emotivní Japonci a Němci

Asi největší potíž je v tom, že Dana Drábová si svůj konflikt rolí a zájmů vůbec nepřipouští. Na dotaz Václava Moravce, zda jí přece jen nepřipadá, že obhajuje jadernou energetiku, odpověděla: „To se vsaďte, že ne. Víte co, já toto považuji za mytologii, protože to, že uvádíte fakta, přece neznamená, že něco hájíte.“

Drábová, uvězněná ve svém paradigmatu, prostě nepřipouští, že by odpůrci jádra mohli mít na své straně solidní argumenty a fakta hodná naslouchání; nebo že by naopak jeho zastánci nemohli být poháněni emocemi: láskou k technologiím, opojením koncentrovanou energií, kterou by chtěli kontrolovat, či prostě přichýlením k většinovému názoru či autoritě. Taková slepota, včetně apriorní nedůvěry v kritické argumenty vůči jaderným technologiím, je samozřejmě o to nebezpečnější, když je jí postižen člověk pověřený nezávislým dozorem nad nimi.

Podobnou polaritu nám Dana Drábová podsouvá i ve svých výrocích o tom, kdy se rozhodování o jádru stává „politickým“ — ve smyslu populistickým, iracionálním a nepragmatickým. Taková jsou v jejích výrocích především rozhodnutí omezit nebo ukončit využívání jaderné energetiky, třeba v zemích s řádově vyspělejší občanskou a politikou kulturou, než máme my: v Německu nebo v Japonsku. Oproti tomu úsilí o stavbu dalších reaktorů jsou v jejích očích rozumné a věcné; „politikou“ se zjevně stávají až ve chvíli, kdy se někdo snaží tuhle argumentační linii zpochybnit.

Jenže rozhodování o tak komplexní technologii, jako jsou jaderné elektrárny, je politické vždy, a to i v případě prosazování výstavby dalších reaktorů u nás. Jde přece o zvažování různých typů přínosů a rizik, ekonomických i společenských nákladů, vlivů na společnost a životní prostředí včetně následků trvajících dekády a zasahující i další generace.

Právě proto se musí rozhodovat politicky, v diskusi, se zvažováním různých pro a proti a zohledněním různých názorů. Jenže kritický hlas a argumenty zpochybňující jádro — z velké části vinou Dany Drábové — z českého prostoru prakticky vymizely. Přitom jsou to právě věcné, ekonomické argumenty, které velkou většinu zemí OECD přivedly k tomu, že s budováním nových jaderných zdrojů už do budoucna nepočítají. Že by tam všude vládlo tmářství?

Kontrolní úřad nemůže vést projaderná aktivistka

Aktivismus Dany Drábové zašel nyní už tak daleko, že na známém konspiračním webu Kupředu do minulosti letos v lednu rozjela seriál proti obnovitelným zdrojům energie a hojně tam používá vyvrácené předsudky a argumenty. Jak se něco takového slučuje s pracovní náplní a posláním předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnosti, asi nikdo nevysvětlí. Stejně asi nikdo nevysvětlí, jak může kdokoliv takovou osobu pořád ještě považovat za nestrannou odbornici.

V druhém letošním díle pak Drábová rozvíjí svoji hypotézu o tom, že „Evropa je bohatá, líná civilizace, která odmítá rizika, tím pádem se neposunuje moc dopředu“. Teze, že naše společnost odvykla rizikům a lidé se dožadují nesmyslně vysoké úrovně bezpečí, je určitě zajímavá a dalo by se o ní podnětně diskutovat. Kdyby ji ovšem nepředkládala osoba zodpovědná za regulaci rizikového průmyslového odvětví.

Problematičnost způsobu, jakým se Dana Drábová coby vlivná postava veřejně i skrytě angažuje ve prospěch jaderné energetiky a deformuje tím jak debatu o tématu, tak i naši představu o tom, jaká je vlastně role nezávislého regulátora, vynikne ve srovnání s některými západními jadernými regulátory. Tam by takové vystupování šéfů jaderného dozoru prostě neprošlo a osoba v takové roli by se dávno musela poroučet.

Dana Drábová má samozřejmě nezpochybnitelné právo jaderné energetice fandit, považovat ji za nezbytnou a živit se její propagací, pro což má ostatně talent. To je úplně fér, stejně jako já mám právo dívat se na tento průmysl docela jinak.

Ale ať to proboha dělá v jiné instituci a v jiném pracovním zařazení než jako předsedkyně úřadu, který má daný sektor nezávisle regulovat. Poškozuje to českou politickou kulturu i ekonomiku. Pokud chce česká opozice usilovat o obnovu důvěry veřejnosti ve stát, musí Dana Drábová v čele úřadu skončit. Další zásadní důvody k tomu přineseme ve dvou následujících dílech.