24.4.2024 | Svátek má Jiří


OSOBNOST: Jiřina Šiklová, patetická hysterka

27.5.2021

„Do polovodičů nebyl problém dostat lidi, kteří byli jinde nezaměstnatelní. Pracoval tam Petr Šimečka, syn Milana, Ivan Havel, Dáša Ilkovičová, později Havlová a já tam chodila oficiálně v rámci spolupráce dělnické třídy s inteligencí: pracovala jsem tehdy v Thomayerově nemocnici. Z vrátnice jsem jim vždycky zavolala a řekla: Je to blbý, nikdo tam není, asi jsou na obědě, přijdu jindy. To bylo domluvené heslo. Sešli jsme se u druhé nehlídané vrátnice a tam jsem většinou od Dáši přebrala rukopisy.“

Takhle nějak mně Jiřina Šiklová několikrát, když jsme se setkávali na různých seminářích, kde jsme přednášeli, vyprávěla, jak se dostal můj rukopis Dálkového výslechu Václava Havla z Německa k Havlovi a opačně jím autorizovaný text zase ke mně. Od ní pak putovaly rukopisy dál: převáželi je za hranice diplomaté: nejprve Kanaďan, kulturní atašé Peter Backwell a později německý kulturní atašé Wolfgang Scheuer. V té době nejvíc při pašování Jiřina Šiklová spolupracovala s Petrem Pithartem, Otkou Bednářovou a Václavem Malým.

Takhle fungovala léta, vystřídala přes dvacet zaměstnání a po roce 1989 se zařekla, že do politiky nepůjde. Vrátila se na fakultu, odkud ji v roce 1969 vyhodili. Ještě před tím, protože se zabývala aplikovanou sociologií, si dojednala stáže a studijní pobyty na různých univerzitách po Evropě: byla v Holandsku, Dánsku, Švédsku a v Rakousku. Chtěla se trochu porozhlédnout, protože u nás se tato disciplína nepěstovala. Jde hlavně, jak mi se zanícením v očích vždy vysvětlovala, o řešení problémů s nezaměstnaností, o staré lidi, kteří nemají děti a jsou osamocení, o lidi, kteří nemohou najít práci, o problémy domovů pro důchodce atd… Zabývala se různými aplikacemi a hledala vhodné metody řešení. A později se zaměřila na interpretaci dat a na výzkum rozdílu mezi mužem a ženou, čemuž se dnes říká gender. Podílela se na založení prospěšné společnosti s tímto názvem, která dnes sídlí v Mánesu.

Jiřina Šiklová se narodila 17. června 1935 v pražské středostavovské rodině Heroldových, její otec byl lékař. Po vystudování historie a filozofie se v roce 1965 stala jedním ze spoluzakladatelů Katedry sociologie na Karlově univerzitě. Od roku 1956 do roku 1969 byla členkou KSČ, později podepsala Chartu 77. Kvůli pašování literatury strávila v roce 1981 rok ve vazbě, což komentovala slovy: „Protože jsem tam byla jen rok, což je maličkost, je to pro sociologa zajímavá zkušenost.“

V roce 1995 získala cenu Žena Evropy, která je v Bruselu udílena ženám, jež přispěly k integraci Evropy. O čtyři roky později obdržela medaili T. G. Masaryka I. stupně za zásluhy o republiku. Loni na podzim i Stříbrnou pamětní medaili Senátu. Když jí při udělení jedné ze zmiňovaných cen v laudatiu nazvali patetickou hysterkou, ona protestovala, ale vnoučatům se to moc líbilo.

Zemřela ve věku 85 let 22. května v Praze.

Psáno pro ČRoPlus.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel