St. Vincent svoje soukromí nikdy nevystavovala na odiv, nicméně to, že její otec je ve vězení americká média vypátrala už před pár lety. Jeho předčasnému podmíněnému propuštění nyní zpěvačka věnovala album. Samozřejmě ne celé, nicméně na titulní píseň navázala další témata rodinného, vztahového a osobního charakteru.
Samozřejmě, pozadí alba, které se jmenuje, jak se jmenuje, tedy Táta je doma, a to při vědomí jeho propuštění z vězení, je mediálně vděčné. Člověk nemusí mít ani žádné bulvární sklony, když se začne pídit po tom, za co byl otec excentrické umělkyně zavřen. Bylo by hezké třeba ublížení na těle při čestném souboji, originální bankovní loupež, nebo aspoň pašování tajně pálené kořalky...
Bohužel, delikt pana Richarda Clarka je poměrně prozaický, jakési podvody s cennými papíry. Byť suma, o kterou šlo, totiž 43 milionů dolarů, „flastr“, který za zločin dostal, tedy patnáct let a osm měsíců, a podmínečné propuštění až po dlouhých deseti letech působí do jisté míry obdivuhodně.
Staré nástroje
Radost, kterou z propuštění svého otce St. Vincent sděluje, jistá relativizace či obhajoba jeho problému („kam můžeš utéct/když je uvnitř tebe psanec“) a pocta, kterou mu vlastně albem vzdává, se jistě odehrává po textové stránce, ale možná ještě více po stránce hudební. Album, které koprodukoval čtyřmi cenami Grammy ověnčený Jack Antonoff (mj. spolutvůrce krásného loňského Folklore Taylor Swiftové a Vincentin spolupracovník na předchozí desce Masseduction z roku 2017) je celé totální, ovšem skvěle pochopené a do posledního puntíku dotažené sedmdesátkové retro.
St. Vincent tady složila, hraje a zpívá hudbu, kterou v reálném čase nikdy neslyšela – narodila se v roce 1982 a sedmdesátkové žánry, které na Daddy‘s Home vytěžuje, tedy patří k nejlepším mládeneckým rokům právě jejího tatínka.
Albem se prolínají v zásadě tři hlavní styly, přičemž dva vlastně do jisté míry splývají. Pro St. Vincent byl vždycky nepřeslechnutelným i nepřehlédnutelným vzorem David Bowie. Podle jeho „předpisu“ se ostatně odvíjí i její kariéra: časté změny hudebního stylu, změny image (jedna, dosti výrazná, ostatně souvisí i s novým albem), zvýšený důraz na originální pódiovou show, určitý dojem odlidštěnosti, chladu, nejednoznačná sexualita (i v reálném životě).
Na Daddy‘s Home si St. Vincent vybrala z Bowieho rozličných tvůrčích období zejména to krátké, bezprostředně navazující na glamovou éru, kdy si v půli sedmdesátých let oblíbil americký soul, funk a r&b. S tím samozřejmě souvisí i širší vliv americké sedmdesátkové černé hudby, který je na Daddy‘s Home jasně patrný.
Rytmy některých těchto písní jsou sice relativně „upgradeované“ současným tanečním soundem, což je třeba případ prvního singlu Pay Your Way in Pain, ale ostatní zvuky, ať už basové linky, staré syntezátory resp. další elektrické klávesové nástroje jako hojně využívaný Wurlitzer, mellotron nebo clavinet, a samozřejmě kytary s analogovými efekty jasně spadají do sedmé dekády. St. Vincent se nebránila svému sklonu k bizarním zvukům, takže hned sedmkrát používá (a do písní nepřeslechnutelně aranžuje) elektrický sitár, tedy kytaru napodobující nejslavnější indický instrument.
Jako Floydi
Třetím hlavním vlivem na nové písně St. Vincent je artrock, konkrétně pinkfloydovského typu. Taková Live in the Dream skutečně působí skoro jako nově nalezený, původně nezařazený song z The Dark Side of the Moon – melodií, zvukem, instrumentací, strukturou i náladou. Což je ve tvorbě St. Vincent zcela nový prvek, nepochybně inspirovaný právě posluchačskými preferencemi jejího otce.
Jen pro srovnání s věkem umělkyně připomeňme, že David Bowie vydal soulové album Young Americans v roce 1975 a Pink Floyd svoji The Dark Side of the Moon ještě o dva roky dříve. Je to hezký příklad známého faktu, že speciálně američtí hudebníci, a to včetně těch považovaných za „progresivní“, se nikdy nestydí přiznat svoje kořeny, a třeba i první hudební zážitky z rodičovských diskoték, vzít si z nich pro svoji tvorbu to dobré a vůbec se nezabývat umělou problematikou rozporu „staré“ a „nové“ hudby.
Jistěže z retro ladění Daddy‘s Home nelze nic vyvozovat. Je to jasný koncept, včetně provázanosti jednotlivých písní, který s největší pravděpodobností zůstane ve tvorbě St. Vincent ojedinělý. O to zajímavější bude sledovat její další vývoj. Pokud se bude odvíjet i nadále po bowieovské linii, čeká nás „berlínské období“...
