Pavel Herot (1965 – 2021) byl originální osobností tuzemské undergroundové scény. Rodák z Třebíče (většinu života ale prožil v Martínkově u Moravských Budějovic) se vyučil prodavačem. Pracoval ve stavebninách, ve skladu či v České televizi jako technik přenosových vozů. Za normalizace publikoval v samizdatu. První oficiální sbírka Evangelium zázraku mu vyšla v roce 1993. Poté následovaly svazky Hlavy z podzemí, Majestát truc, Kvílení poetických jeřabin či Lyrica Herotica. Patřil k poetickým poutníkům Skupiny XXVI. Kromě poezie se věnoval herectví, hudbě, malování a fotografii (vlastní technika tremor photo). Coby svérázný performer vystupoval například na Divadelních poutích na Střeleckém ostrově v Praze či s kapelou The Hever & Vazelína Band.
Minulý měsíc Pavel Herot ve věku pětapadesáti let zemřel. In memoriam se chystá k vydání jeho připravená sbírka Posezení na hřbetu krokodýla.„Pavel Herot je básník oblohy a snění. V tomto světě mu není dobře,“ napsal před lety o Herotovi básník, publicista a meteorolog Roman Szpuk. Ukázky, které vybral a celý blok připravil Lukáš Trejbal, pocházejí z jeho posledních dvou básnických sbírek Kvílení poetických jeřabin (2015) a Lyrica Herotica (2017), vydaných u Ears & Wind Records.
Jeden z posledních rozhovorů s Herotem (čte zde i své básně) vedl básník Pavel Zdražil v Rádiu Patriot v srpnu 2016: Pavel Herot v Rádiu Patriot
Snad mě pochopíš
Už svítá
Tma do světla
se dívá
Nikdy nejsi sám
Svíce dohořívá
O čem jsi snil
stane se
třeba dneska
během několika chvil
Do tebe nebe
bude padat
jen vyjdi ven
tvá cesta
zavede tě
za sluncem
Ke studánce
Průhledné
K duši tvé
Za sluncem jdi
bosý nahý
Vzkříšený
Do nitra nekonečna
Tam kde srdce
Visí na vlásku
Tam odejdi navždy
pít lásku
O půlnoci stojím před zavřeným květinářstvím
Nejraději bych ti věnoval
kytici z nebeských hvězd
jenomže nemohu se jich dotknout
Dotknout dnes
Doposud příliš pálí
Jsou mé dlani vzdáleny
jsem ještě slepý
a proto mě odepřeno
vidět je do barev oblečené
Jsou nahé jako já
Trápí je kdoví
třeba zima
nechtěné návštěvy
kosmických korábů
nebo slabá víra
A přesto jedna z nebe spadla
a mně zašeptala
Myslím na tebe lásko má
Pomodli se
Jsem Bůh tvůj
Víra tvá
Pastýř který ke krvavé
ovečce tvé přivede tě
v příběhu nočním
co stane se daleko odtud
v čase co se nadějí vleče
Ty neklečíš
Jsem Bůh tvůj
Víra tvá
Naděje
co neumírá
Dušičková za I. M. Jirouse – Magora
za hřbitovní zdí
přežila ji zimu
labuť z krepového papíru
poblíž svého pána
co ji nespočetněkrát
vyzpíval do vydechnutí
ach
bolí hlína zemi
Pokání
v kašně na jaroměřickém nádvoří
plave suché listí
zrcadlící se ve tvářích ryb
co na dně
ryby z rybích kostí
požehnaný krajíc krájí
bosému chlapci
na svačinu do školy
kalné vody mlčí
a až budou
této bídy světa zbaveny
určitě začnou vzpomínat
bylo to krásné ale těžké
vrátit se k čistotě
a opět v chrámu křtít
narozené děti
náhle zpěv slavíků
vodu z kašny vypustil
V dálce děla hřmí
mělo to smysl rozbít dveře hlavou
mít pořezané tělo žiletkou
vyprávět příběhy zamlčet z nich krutosti
mít na hlavě čerstvě vykopané kosti ptáka
držet v náručí zubožené dítě
dolů bradou cikáně zmlácené
všechny dny bych měl sečíst
neušpinit si ruce při tom
neutrousit kapku moče
neomdlet třesoucí se z rozpočtu
hypotézy účetních knih duše
utopených dnů v sobě zalykavých
jeden jediný rok a tolik v něm prázdnoty
a ztracených klíčů existence pochopení
že naleznout je musím skrze návraty
zapomenuté křivolaké zpětné kroky
jinak že nenajdu zpět ztracený chléb nasycených
nedotknu se kamenných zdí proroctví a modliteb
nepřekročím a čas zůstane setměle stejným
pochovaným do stereotypu a běžností
zůstaneme spolu a v mlčení nevymyslíme slova
jediného slova
v zavřené knize tmy
Možná jednou odejdu
zbavím se knih plných pytlů
každá z nich smyslem šílená
takových co jde do tisíců
poskakují mi doma než
spolčí se proti sobě
proti mně vytáhnou jízdní řád
ze svých řad neuspořádaných
zaplatí si jízdné
do sběrny
kde už budou na ně čekat
v zaprášených košilích
lehnu si s nimi
slisován
nepopsaný papír
bude první básní tohoto světa
Míjení umlčených a zpívajících
Pod kolem auta
spatřil jsem
mrtvého motýla
a viděl
jak ruka Jana Nepomuckého
torzo jeho křídla
něžně hladila
„Tiše ať tvoji bolest
nezraní bezradné děti
Tiše leť za nadějí
blíže k slunci“
šeptají slzy
na světcově tváři
Jsem rád že je vždy
okolo mně hodně soch
Jana Nepomuckého
méně se bojím lží
Jednou v bouři projížděl jsem Jaroměřicemi
a na mostě kde je také jedna jeho socha
uslyšel jsem vězeňský umíráček tohoto století
a také zahlédl Březinovu Hudbu pramenů
policajta na křižovatce zapisovat
do policejního zápisníku
Kolik je jenom soch
svatého Jana Nepomuckého
a kolik slov
si člověk musí nechat
jako své tajemství
a přitom by tak rád
řekl pravdu lidem do očí
Jsem rád že je
tolik jeho soch
co nemlčí
Pád do hlubin bolesti
Tam kde teče řeka smutku
a kterékoliv zření této řeky
přináší pláč pokoru a příměří
ticho je tam pod krvavou oblohou slz
kde stojí stín koho jsi miloval
a povídáte si příběhy se šťastným koncem
a povídáte si o všem co se stalo
nebo nemělo stát
Loučíte se a přitom věříte v pokrevní nerozlučnost
ve víru shledání...
Jednou je cítit kadidlo
slyšet světlo na kytaru hrát
pozvolna otevírají se vám dveře
dveře pouze pro jednoho
a přitom jednou pro každého...
Slavnostně oblečený do svatebního obleku
Cháron s uplakanýma očima se usmívá
šťastný že pro dalšího v pořadí
to špatné končí
Nové začíná
V kině žití se střílí
Pytel hnoje vzpřímeně stojí
a salutuje
když kolem jdou maškarády
Muži s hrudníkem vztyčeným
a dámy s kabelkami
Za nimi jejich děti
s lampasami na teplácích
Všichni mají místo hlavy
plynové masky a na nich máslo
Nastaly vzdušné svátky
Na všechny z nebe padají
sádroví parašutisti
Na zemi se válí odpadky
a opilí turisti s foťáky
Ve vzduchu smrdí slzný plyn
nafta a splín
Promítá se nekonečný film
nekonečných dějin
Upalování čarodějů času
Krev beránčí
Hranice ze dříví
V plenách opruzený
vynálezce gilotiny
Na elektrickém křesle
trest Boží
Chléb z pšenkavy obludné
předchůdce LSD
z úst chrlí oheň
svoje představy
o smrti za živé
Hlas kozla
o polední hostině
nevinně spjatý
s pekelným žárem alibismu
a orgiemi smrtihlavových kouzel
bude tu slyšet navěky
V soudních síních tančí
madrigalisté indiánské tance
Soudce z lidu raději
kouskem sukna černého taláru
přelepuje své jméno
na petici proti
vraždě z milosti
„Dějiny nejsou bez viny
tak jako nikdo z vás“
čím dál hlasitěji
křičí na ulici
pouliční prodavač
bulvárních žurnálů
u sochy anděla
v nadživotní velikosti
od Armády spásy
„Černé vdovy míjí vás
o slepecké holi
každý máte ještě čas“
řekl mi skřet od Hieronyma Bosche
a zopakoval co řval
jako pouliční prodavač
„Před minulostí se neschováš
dějiny nejsou bez viny
tak jako nikdo z vás“
Duha nad Vysočinou
Bible Kalich Matka naděje
vše je z kamene
V Homérském bělostném šatě
který se na Moravě
už dlouho nenosí
František Bílek
pouhým pohledem
babické zvony
rozezvoní daleko
po kraji
až k Matce boží
z Notre Dame
I tam ve věži
slyší zvoník
z dálky zvony zvonit
a rozpláče se
kolik jenom málo času
nám všem zbývá
jak krátký je čas
jak blízká dálka
V té předtuše
blížící se spásy
zvoník zvoní
aby vykoupil
on ubohý
zlo z tohoto světa
položil ho na svá bedra
položil ho na svůj hřbet
Jenomže cesta do světla
je samý pád
na té cestě se také kulhá
a po celý věk pláče
že slzami přetékají
vědra i sýpky
Jenomže po celý věk také
z hlubin nebeských chrámů
žízní zraněný déšť
pokaždé zapálí
Mojžíšův keř