RECENZE: Kdepak pohádka, Princova cesta vede spíše k Planetě opic

Blíží se spíše sci-fi pro dospělé, potažmo podobenství příbuznému třeba Planetě opic. Ale nejen jí, scenárista a režisér Jean-François Laguionie si vzal také kus inspirace z Gulliverových cest, něco z osudů Tarzana, barona Prášila či námořníka Sindibáda.

Nicméně zachází s nimi nefilmově. Zajímavý výtvarný rukopis totiž ubíjí nepřetržitým vypravěčským komentářem titulní postavy, kvůli kterému výsledek připomíná ilustrovanou audioknihu.

Alternativní svět zabydlený primáty, kteří se chovají jako lidé, charakterizuje spousta poněkud snového prostoru zaplněného vybledlými barevnými odstíny, kde i rudá či zelená přechází do našedlých tónů. Kontrastní jas přichází ke slovu jen v retrospektivách a poté ve finále, kde se říše v oblacích prozáří barvami utopického ráje pohodově nudného nicnedělání.

Většina příběhu se však odehrává v zemi na pomezí totality, kde starý opičí princ během svých objevitelských toulek skončí jako zajatec, respektive objekt vědeckého výzkumu místních primátů. Prakticky celé dění přitom v únavné ich-formě popisuje, čímž se divácký zážitek blíží vjemu z předčítání deníku.

5 fotografií

Obrazově má Princova cesta bezmála přízračnou podmanivost, kdykoli mapuje nekonečné ticho za okny muzea. Do jeho zchátralých zdí se pomalu a neodvratně dobývá les, vyhnaný zdejší povýšenou představou civilizací a považovaný společností, kde „práce je důležitější než city“, za úhlavního nepřítele. Však také do souboje s přírodou nasazuje trestance; ekologický vzkaz filmu je tedy více než okatý.

Podobně přímočaře se prosazuje politická stránka bajky. Líní akademikové nevidí důvod, proč objevovat jiné končiny, když „tady je tak dobře“, takže v cestovatelském dobrodruhovi vidí divocha, jenž ohrožuje jejich „vyspělou civilizaci“. Tedy režim, v němž všichni nosí stejné oblečení, používají stejné výrobky, slaví organizovaně státní svátek strachu. Pochopitelně se i tady najdou opatrní pochybovači, svého druhu opičí disidenti.

Princovou nejbližší bytostí se stane opičí chlapec, s nímž naváže vztah napůl dědečka a vnuka, napůl učitele a žáka; jejich hry spolu se scénami, kdy inteligentní vězeň záměrně předstírá před zmatenými badateli vlastní omezenost, patří k vzácným okamžikům se stopou humoru. A protože jde o francouzský snímek, nemůže chybět ani pocta kinematografii v podobě roztomile zábavné variace na King Konga.

Princova cesta 55 % Scénář a režie Jean-François Laguionie, spolurežie Xavier Picard Kinobox: 65 % IMDb: 6.8

Ovšem dobrodružný prvek, který by Princovu cestu přiblížil mladšímu publiku, se dostaví až v závěru při útěku do divočiny – a znovu se nedá mluvit o klasické akci, třebaže pojetí fantaskní džungle by k ní poskytlo přiléhavé kulisy.

Zkrátka osobité obrazové kouzlo po celou dobu naráží na poučnou doslovnost komentáře, s níž se těžko smiřuje i dospělý divák, natožpak dítě, které by rodiče v dobré víře vzali do kina na veselou opičí pohádku.