Naše povídání se zrodilo v kanceláři Autoškoly Horčička, kde pracuje jako instruktor. Nedostatkem práce rozhodně netrpí. „Nyní mám ve výcviku šestapadesát lidí. Kdybych měl s každým jezdit dvě hodiny týdně, tak si to spočítej. To bych tady mohl i spát (smích). Naštěstí někteří nejsou tak aktivní, takže to lze nějakým způsobem stíhat. Tím větší honička pak je dohánět to před zkouškami,“ přibližuje Milan svoji práci, které se věnuje již dvanáct let. „Napomohla náhoda. Tehdy jsem se vracel z Prahy od doktora z kontroly po chemoterapii. V rádiu na mladoboleslavské stanici Jizera, která již dávno neexistuje, proběhlo hlášení, že Autoškola Horčička hledá do týmu nové zaměstnance. Konkurs se konal ještě v pronajatých prostorech v „Husovce“. Sešli jsme se asi tři nebo čtyři zájemci. Po šéfově dotazu, zdali mám střední školu, jsem odpověděl, že sice ne, ale zato mám rallyové zkušenosti coby trojnásobný vicemistr republiky a pětinásobný účastník Rallye Bohemia. To zabralo. Z počáteční myšlenky jezdit denně čtyři hodiny spíše pro zábavu a na přilepšenou je z toho mnohaletý plný pracovní úvazek a jsem zde po těch letech skoro služebně nejstarší,“ usmívá se jubilant. Ten se k soutěžím dostal oklikou.

„Mým dětským snem bylo letectví. Někdy v šestnácti jsem přišel na letiště v Mladé Boleslavi a začal zde dělat kurz na pilotování bezmotorových letadel. Po jeho dokončení bylo potřeba oběhat nějakých patnáct, šestnáct doktorů. Tím posledním byl „sporťák“ MUDr. Šmelhaus. Poté, co přečetl zprávu od očního, konstatující moji tupozrakost, iluzí létat mě rychle zbavil. Kluci z letiště mě vzali na rozlučku do Blaníku a bylo to. Abych něco dělal, chytil jsem se Mirka Fanty od nás z Veselé. Bydlel ve vedlejší ulici a tehdy navigoval například Pavla Koláře nebo Dádu Mrštinu ve třídě A2/1150. Dělal jsem jim mechanika. Mimochodem Dáda byl a dodnes je poctivý řemeslník. Naprosto precizní. Z podlahy jeho dílny by se dalo jíst (úsměv). A právě díky němu začala má jezdecká kariéra.“

Jak k tomu došlo?

„V osmdesátém roce na jedné soutěži po posledním servisu mě a další mechaniky Dáda poslal, ať se jdeme podívat na závěrečnou erzetu. Když jsme se po soutěži všichni setkali, řekl jsem mu, že zatímco všichni ostatní měli zařazenou trojku, on dvojku s vytočeným motorem. Na mé další sdělení, že to bylo asi akorát, reagoval slovy: „Ty vole, tak to zkus sám!“ A já začal přemlouvat Karla Smažíka, který k nám chodíval pokecat na dílnu a měl již nějaké spolujezdecké zkušenosti ze startů s Pepou Machytkou, jestli by mě navigoval. Přestože s Pepou šli krátce předtím přes střechu a neměli čím jezdit, jet se mnou odmítal. Prý mám ještě na řidičáku mokré razítko a on se nehodlá zabít. Po několikaměsíčním ukecávání vyměkl, že to tedy zkusíme. Psal se rok 1983 a my si, za drobný peníz, vyjednali zapůjčení Škody 120 LS od libereckého Milana Štíchy. Před premiérou na Rallye Chemopetrol Litvínov však nastal problém. Neměl jsem totiž licenci.“

To se však podařilo vyřešit.

„Tehdy jsem ještě pracoval ve škodováckém servisu v Kosmonosích a na kafe chodíval po ordinačních hodinách ke zdravotní sestřičce Vítě Štěpánové. Pracovala u bývalého vojenského doktora MUDr. Rohleny a po mém dotazu, jak mám vše vyřešit, mi doporučila dorazit nějakých pět minut před dvanáctou. V poledne totiž doktorovi odjížděl autobus. A prý to nějak zmákneme. Po mém zaklepání na dveře ordinace se ozvalo nevrlé: „Co je?“ Na moji prosbu, že potřebuji razítko, mi bylo doporučeno přijít další den. Nedal jsem se však odbýt a řekl, že zítra již máme v Příhrazech školení. Následovaly dotazy, zdali vidím a slyším, dostal jsem štempl, udělal si licenci a hurá na závody. “

Jak obtížné byly začátky?

„Hodně. Neměl jsem žádné zkušenosti a netušil vůbec nic o rozpisu. Zatáčky jsem si psal pouze jedničky a dvojky. Asi po deseti zatáčkách Karel noty vzal a otevřel okno, že je vyhodí. Nakonec to neudělal, ale prý raději rozpis napíše on a já se mám přizpůsobit a učit. Na ubytovně pak navíc vytáhl knihu Horký volant od Dalibora Janka, ať si přečtu, jak se to dělá. Během úvodní ostré erzety jsem před každým horizontem ubíral. Když jsme pak dorazili k mechanikům čekajícím za cílem vložky, hned jak vystoupil, jim řekl, ať mi raději seberou licenci, že furt brzdím. Jakmile jsem po tomto důrazném napomenutí přestal ustrašeně brzdit, začali jsme zajíždět průměrně páté, šesté časy ve třídě LS. Auto jsme si od Milana půjčili ještě na Smědou ve Frýdlantu.“

Od roku 1984 jste jeli s vlastní technikou.

„Ze sériové „stopětky“, kterou jsem ještě splácel, jsme postavili závodní „elesu“. Jenže po vyjetí druhé výkonnostní třídy už nestačilo lékařské razítko od obvoďáka Rohleny a já musel opět ke Šmelhausovi. Hrozně jsem se bál, že mi rallye zakáže, jako předtím létání. Po dotazu sestřičky, zdali jsem tam už byl, jsem odpověděl záporně. Založila mi tedy novou kartu. Levým okem jsem pak hleděl mezi prsty. Naštěstí mi nikdy nedali černé brýle, aby mi zakryli zdravé oko (smích). Takhle to fungovalo celých jedenáct let mého závodění. Můj zrakový handicap však měl i své výhody.“

Opravdu?

„Bylo mi jedno, jestli je světlo nebo tma, svítí slunce nebo prší. Prostě nezbylo než jet za každých okolností na rozpis. Naštěstí jsem měl vynikajícího učitele a poradce Jardu Ginsla. Když viděl Vláďa Berger mé časy z nočních vložek, říkal, že jsem magor. Ostatní prý za tmy zpomalují a „praštěnej Pelikovskej“ zrychluje. Já však viděl pořád stejně a proto nebylo podstatné, co vidím, ale co slyším.“

Pačejov 1986

V roce 1989 jsi změnil techniku.

„Nastupoval Favorit a my pořídili jednoho bouraného, abychom z něj postavili závoďák. „Elesu“ jsme plánovali prodat a rozloučit se s ní na soutěži v Železnici na Jičínsku v roli předjezdců. Každá vložka se jela čtyřikrát. Jarda Ginsl řekl, ať to využijeme k hledání rezerv svých i auta. První průjezd jsme tedy jeli na otáčkoměr, druhý na brzdy, další ve snaze o ideální stopu. Prostě vždy malinko jinak. Zjištění? Otáčkoměr. Přitom jsme byli rychlejší než závodící „A 1300“ a jeli jsme absolutní časy. Jenže nastala chybička a v nepřehledném úseku, kde následovalo několik rychlých protahováků zakončených zatáčkou „brzdy, pravá šest“, mi Karel nestihl tuto zatáčku přečíst a šli jsme ven. Výsledkem byla přeražená švestka a zničená, za ní se nacházející, lavička s dvěma betonovými sloupky. Z té se před námi taktak stihli rozprchnout dva pořadatelé. Auto bylo na odpis. Na první pohled mu nic nebylo, ale bylo zlomené jak rohlík. Když jsme to později hlásili Jardovi, dostalo se nám kupodivu pochvaly. Pokud bych prý zvládl projet „šestku“, přestože jsem slyšel jako poslední „dvojku“, jeli bychom hovno (smích).“

Jak obtížný byl přechod na Favorita?

„Musel jsem znovu do „autoškoly“ (smích). Přechod na přední náhon byl obrovský skok. Zatímco u „stodvacítky“ fungovala ručka super, u Favorita znamenala čelem vzad. Člověk musel být hodně opatrný. Třeba do Košic jsme jeli po ose, abych si i během cesty osvojil návyky. Nutností také bylo naučit se brzdit levou nohou. Hodně důležité byly kvalitní tlumiče. Každopádně „stodvacítka“ byla nádhera. Na tu nejde zapomenout. I když i s ní se občas nějaká rána „povedla“. To však k soutěžím patří.“

Karel byl tvým spolujezdcem prakticky po celou kariéru. Zažil jsi však ještě další tři navigátory. Na Košicích 1987 Lenku Hendrichovou.

„K tomu se váže zvláštní zážitek. Jednou v noci se mi zdál děsivý sen. V něm jsem jel soutěž se spolujezdkyní, přestože nikdy jsem s ženskou nejel. Ona si během tréninků potřebovala zavolat. V telefonní budce jí začali obtěžovat cikáni. Došlo k nějaké strkanici a byla přivolána Veřejná bezpečnost. Vše završila těžká nehoda během soutěže, kde se v rychlé dlouhé levé zatáčce nacházely kolem trati švestky. My jednu trefili a spolujezdkyně nehodu nepřežila. Probudil jsem se politý studeným potem a vyprávěl tento sen manželce. Život plynul dál a já tomu nepřikládal žádný důraz. Až zhruba půl roku poté přišly Košice. Karel musel zůstat doma kvůli zaneprázdnění v zaměstnání. Nedařilo se mi sehnat náhradu, dokud jsem nenarazil na Lenku Hendrichovou, jabkenickou hospodskou. Během tréninku mi při průjezdu dlouhé levé, lemované švestkami řekla, že tam se bojí. Vše mi docvaklo po příjezdu do města, kde Lenka hledala telefonní budku. Vzápětí se to semlelo s cikány, přijela bezpečnost. Když dorazil týmový autobus se závoďákem, mechaniky a manželkou, ptám se, zdali si pamatuje na ten můj sen. Říkám: „Tak to je tady“. Požádal jsem jí však, ať Lence nic neříká. Během soutěže jsem pak ono místo totálně „prodal“, když jsem v onom prvním průjezdu šel až do trojky. Nechápavé Lenčiny dotazy, co to mělo znamenat, jsem odbyl, ať se po závodě zeptá Dáši. Když tak v cíli učinila a vše se dozvěděla, měnila barvy jako chameleon. Osud však stejně nepřelstila. Po letech jsem jí sháněl a dozvěděl se, že se provdala do Pískové Lhoty, a bylo jí kolem čtyřiceti, když zemřela na infarkt…“

Šumava 1989

Na Vysočině 1991 došlo i na společný start s tvým dlouholetým kamarádem Miroslavem Fantou.

„V devadesátém jsme zde s Karlem trefili sloup. Rok poté za něj v této soutěži zaskočil Klof. Nezapomenutelný zážitek, jak mně celou soutěž hnal včetně oné vložky se sloupem. Dodnes se mi při těch vzpomínkách ježí chlupy. Jeli jsme spolu pouze jednou. Pro mě to však je životní zážitek, na který nikdy nezapomenu. Bohužel Klof již není mezi námi. V roce 2007 nás navždy opustil. Když jsem nějakou dobu po jeho smrti vyhrál na litoměřickém Výstavišti na srazu kabrioletů soutěž v přezouvání kola, podíval jsem se do nebe a řekl: „Věčně jsem byl druhý, ale tohle vítězství je pro tebe, Mirku.“

Rallyovou kariéru jsi ukončil v roce 1992. To již se spolujezdcem Milanem Pršalou.

„Po listopadové revoluci jsme přišli o zázemí. Na vyhlášené mladoboleslavské Střední průmyslové škole jsme s Karlem vedli automobilní kroužek. V rámci něj jsme se studenty připravovali v garáži, poskytnuté školou, závodní auto. Mimochodem jedním ze studentů a zároveň našim mechanikem byl i pozdější úspěšný soutěžák Honza Trajbold. Po změně ředitele ten nově příchozí vyhodnotil automobilní kroužek jako nepotřebný pro školu, zaměřenou především na automobily. Jeden jeho syn totiž hrál na housle, druhý dělal karate a naše dílna se jim hodila, takže nás z ní vyhodili. Podařilo se nám sehnat prostory v Bakově nad Jizerou. Zde bylo potřeba mimo jiné zbourat příčku. Já si při tom počínal tak vehementně, že jsem si nadvakrát zlomil kotník. Než jsem se zotavil, prostory pronajali někomu jinému. Navíc Karel se domluvil na spolupráci s Dádou Mrštinou a tak se to v dobrém rozsypalo. Řešením se ukázala být spolupráce s Milanem Pršalou.“

Spolu jste však odjeli pouze dvě soutěže.

„Milan měl doma místo v garáži a lákala ho role spolujezdce. Přesídlili jsme tedy k němu. Na Bohemce se spíše teprve rozkoukával a já jel víceméně na oči. Na Otavě již se do toho začal dostávat. Před závěrečnou vložkou jsme ve třídě N/1300 byli čtvrtí a na Petra Šaška ztráceli deset vteřin. „Bramborová“ není medaile a tak padlo rozhodnutí zatáhnout. Výsledkem byl ošklivý karambol a totálně polámané a očesané auto. Bylo to nejdelších patnáct vteřin mého života. Po dopadu zpět na kola mé oči našly Milana. Seděl s rukama zkříženýma na prsou, ve kterých držel rozpis, vytřeštěnýma očima a spadlou bradou. Na mé dotazy, zdali mu nic není, nereagoval, dokud jsem s ním nezacloumal. Během těch chvil jsem viděl jeho ženu a čtyři děti a uvědomil si případný průšvih, kdyby se jim nevrátil domů. To byla moje poslední rallye. Zakončili jsme to symbolicky fotografií s vrakem auta, ke které se váže ještě další historka.“

Kamenice 1990

Povídej.

„Nikdy jsem dlouho nevydržel v nečinnosti. Když jsem přestal závodit, dal jsem se dohromady s „nějakým“ Lubošem Odhánělem, frontmanem kapely NASTARÝKOLENA. Pomáhám jim a jezdím s nimi dodnes. Tedy jezdil jsem, dokud koncerty nezastavil Covid-19. Byl jsem i u vydání CD Nahá v dešti a Poslední dopis. Kapela má již svoji tradici a jméno, takže hrává i na společných koncertech s mnoha hvězdami hudební scény. Zažil jsem například Pavla Bobka, Ilonu Csákovou či kapely Komunál a Harlej. Kluci předskakovali i Smokie na jejich šňůře po Čechách. No a ta fotka? Jednou jsme na Valečově byli s Věrou Martinovou. V šatně jsem seděl vedle ní a požádal jí, zdali by mě mohla podepsat fotku. Tu jsem jí podal bílým nahoru, kam vedle podpisu namalovala i kytaru. Po jejím dotazu, kdeže lze tak rychle sehnat její fotku, se dost podivila po jejím otočení. Na snímku byl zvěčněn náš tým na Otavě s rozbitým Favoritem. K tomu jsem dodal, že jsem vždy měl rád její Poslední rallye, takže tohle je ta moje.“

Návrat za volant soutěžního vozu tě neláká?

„Soudobé závodní auto určitě ne. S civilním se občas zúčastním Amater Rally u Milana Blahouta. Každopádně mým přáním je absolvovat jednou domácí Bohemii s historikem. Ať už ve startovním poli MČRHA nebo Legend.“