Velice důležitými místy domova jsou koupelna a samostatné WC. První, co každého napadne, je potřeba madla pro bezpečné lezení do vany nebo vstávání z mísy. Nejdříve budu mluvit o koupelně. Především v panelákových bytech se v ní sotva otočíte, protože je tu pračka (nyní se již vyrábějí menší), umyvadlo a vana. Ta zabírá velký prostor, málokdo si pořídil sedací – ale ani do té se ve vyšším věku, kdy se omezuje hybnost kloubů, nedostanete bez problémů a bolesti.
Dobrá, stejně by to chtělo rekonstrukci, řeknete si. Ale jakou? Pokud vás překvapila nemoc nebo úraz, která vás upoutala na vozík, může vám stát přispět na úpravu bytu – rozšíření futer, pořízení sprchového koutu. Podáte žádost se dvěma návrhy od stavebních firem – ty již často vědí, co si smí účtovat. ÚP může dát dotaci pouze na to, co zůstane skryté, tedy instalatérské práce a u dveří na stavebnické. Nehradí ani baterii ani dlaždičky.
U průchozího typu panelákového jádra jsem viděla i jednoduchou vychytávku pro vozík – ve stávajícím umakartu se vyřízl po straně kus zhruba 110 cm vysoký a 25 cm široký, opatřil se panty, a pokud majitel potřeboval do koupelny, otevřel si dveře a potom i postranní „vrátka“.
V podobném bytě zase odstranili spojovací dveře mezi WC a koupelnou a natočili toaletní mísu šikmo, aby bylo možné pohodlně pomoci vstát po vykonání potřeby. Do vany se ten člověk nedostal, (na přestavbu nebyly dlouho peníze, dokud se nedozvěděli o dávce z Úřadu práce), takže se omývání těla dlouho odehrávalo v předklonu s držením o vanu nebo umyvadlo, ale díky onomu průchodu a většímu prostoru na WC to bylo jednodušší. Umyvadlo tu měli otočené do vany, prodlouženou hadici sprchy, někdy tedy mohli omýt znečištěného tatínka přímo na míse. Co nacákalo kolem, vsákly hadry na zemi a snadno se uklidilo. Jinde byla dlouhá sprchová hadice v kuchyni, kde se méně pohyblivý člověk koupal na židli – tu lze postavit i do dětského nafukovacího bazénku. Do něho se dostane i třeba toaletní židle na kolečkách, která často k osprchování slouží. Je totiž užší, než vozík.
Vana znamená také past pro lidi různého věku. Milujeme teplou až horkou koupel – jenže v ní můžeme také uváznout. Každoročně hasiči a policisté vysvobozují lidi, kteří nemohou sami z vany vstát, usnuli, prochladli – někdy v ní stráví nejen hodiny, ale i dny. Nebo nějak uklouzli, zapasovali se. Zde je další nutností možnost dovolat se pomoci. Osamělí lidé by měli mít někoho, kdo si pravidelně ověří, že jsou v pořádku. Zde hodně pomáhá nouzové tlačítko a podobné služby. Objevuje se jich stále víc.
Často lidé mění vanu na sprchový kout. Mnozí si u menších bytů pochvalují sprchový kout s vaničkou, kde lze namočit prádlo nebo se sprchovat s tím, že se teplá voda hromadí u nohou a člověk se lépe prohřeje – anebo přímo chvíli posedí v koupelně na židli u vaničky, s nohama v hodně teplé vodě.
Jenže jak začnou zlobit kolena, do té vaničky bez pomoci málokdy vstoupíte. Navíc na umakart spolehlivě nepřipevníte madla. Musejí udržet značnou váhu! Jen v jednom bytě byli spokojení s přísavkami, které po zvlhnutí stěn neklouzaly. A spolehnout se na madlo, které klouže, znamená pád. Pád především v maličké prostoře znamená velké potíže a dlouho bezmoc.
Co tedy bude nejlepší? Pokud teprve budujete a rekonstruujete, zapomeňte na klasický sprchový kout s vaničkou. Velká nebo malá, často jsou z umělé hmoty a mají tu vlastnost, že časem prasknou. Ve věku 60+ už dokážete předvídat, že vás kolena budou zlobit za deset, dvacet roků většinou víc, než teď, i kdybyste je měli nakrásně operovaná. Přidají se záda, kyčle…
Nejlepší bývá pouze odtok v dlaždičkách, samozřejmě s vhodným sklonem, dokonce bez rantlu. Nebo okraj cca deseti centimetroivý – tam ale vozík nezajede. Do kouta s dlaždičkami lze vždy umístit nějakou sedačku. Sedátko od výrobce v celém koutě bývá úzké, malé a do kabinky se nedostane druhá osoba. Naopak, pokud předěláváte koupelnu, je možné zrušit příčku u WC a třeba delší hadice sprchy časem pomůže i s očistou na WC (jak jsem již napověděla). A madla upevněná ve zdi, kam to jen lze.
Sprchový kout můžete udělat třeba i v koutě větší kuchyně ve starším domě. Viděla jsem to tam, kde maminka obývala pokoj za kuchyní v přízemí, ale do koupelny měla dost daleko, byla maličká. Staré paní nevyhovovala, zatímco mladým ano. A protože dcera byla pečovatelkou, mohla jsem jenom chválit – pod jejím velením se připravil velice praktický kout. Navíc v nejteplejší místnosti, jak spokojeně poznamenala maminka.
Na jiném místě jsme s paní přemýšlely, jak využít rozlehlé ložnice – nakonec i tady bylo možné upravit kout, využít napříč otočené staré skříně, její zadní stěnu oddělit-obložit sádrokartonem s dlaždičkami. Do koupelny měla daleko, ale za zdí hned bylo WC, tedy voda i odtok. Nakonec si sem nechala dát i velmi malé umyvadélko a vlhko omezuje větráním. Velké koupání se totiž odehrává v koupelně s asistencí dcery, ale krátké běžné omytí (hlavně nohou) je nyní bez problémů.
WC je velikým kamenem úrazu, šetří se tu prostorem i tam, kde jsou členové rodiny prostorově objemnější. Navyknou si pomoci po svém – madla prý nepotřebují, protože se přece opřou o topení nebo držák na toaletní papír. Pokud však upadnou (jeden pán přiznal popálení ruky o topení, většinou lidem pod rukou upadl ten zásobník, vyviklali ho ze zdi), je potíž s pomocí. Zajímavé je, že leckde jsou to komůrky úzké a hodně dlouhé, takže lidé sotva dosáhnou na kliku dveří. Jak pomoci uvízlému člověku, který třeba jenom dostal křeč do nohy? Natož zvedat pochroumaného ze země. A nejlepší ze všeho jsou komůrky zamčené na poctivý starý klíč.
Vždycky mne na jedné pražské moderní VOŠ, přizpůsobené po zrušené základní škole, pobavilo, že do komůrek pro děti byly namontovány silné obří zásobníky na toaletní papír, takže už lidé o rozměrech XL měli problém pohodlně se svléknout a neomlátit si lokty. A lidé rozměrnější ? Ti zabrali kabinku na dost dlouho. Často hodně důležitým věcem věnujeme příliš malou pozornost a působíme tím značné obtíže – zde selhal architekt, neboť leccos přizpůsobeno novým potřebám bylo.
Zajímavý byl také zážitek v rodině, kde chlapci neuměli močit do mísy. Údajně bylo nad jejich síly se trefit. Omluvou jim budiž, že skutečně měli potíž s jistotou postoje. Rodiče si stěžovali na opakované úpravy podlahy – původně dům zařídili dost luxusně, všude dřevěná podlaha, i když přes ni právě na WC dali lino. Prý mělo to dřevo speciální úpravu… A hnilo už dvakrát. Museli měnit i ta lina, po nějakém čase každé (hlavně měkké, ale tak příjemné) PVC nasáklo a páchlo. Udivilo je moje doporučení, ať v oné poměrně prostorné místnosti zřídí mužské části domácnosti pisoár. Nebo i v koupelně. Nenapadlo je to z jednoduchého důvodu – byli tak ponořeni do každodenních problémů a úklidu, že neměli moc šancí podívat se na problém s nadhledem. To se totiž stává v mnoha obtížných situacích. Přitom pisoár (a stejně tak bidet) může být výrazným zlepšením pro mnoho z nás. Pokud máme prostor.
Ačkoliv koupelnu a WC poněkud pomíjíme, hrají v našem životě snad nejzásadnější roli, než třeba kuchyně a obývací pokoje s ložnicí. Jejich zařizování nám může změnit život víc, než dnes jako zdraví lidé tušíme.
Zdroje: Úřad práce ČR, Česká správa sociálního zabezpečení, Hana Mudrová
