Jarmila Hruškociová se těší na Kateřinu Izmajlovu i Kitri
Jarmila Hruškociová vypráví spontánně, s humorem, ´veselé historky z natáčení´ má vždycky po ruce, vážná je jen výjimečně, své věty prokládá smíchem a posluchač musí nutně nabýt dojmu, že ji zná celá léta, jako by byla jeho kamarádkou od školních let. Jak říká, na tanec nemyslela, chtěla být krasobruslařkou. Ale zjistila, že bez bruslí to bude lepší a šla studovat na Taneční konzervatoř v Brně. „Jediná z rodiny! Nikdo u nás netancuje,“ komentuje to se smíchem.
Do plzeňského angažmá nastoupila rodačka z Litoměřic v roce 2007, od roku 2010 je sólistkou baletu. V příští sezóně ji v Plzni čekají také dvě zcela odlišné role – její milovaná klasika – Kitri v Donu Quijotovi a náročná role výrazová– Kateřina Izmajlova v Lady Macbeth Mcenského újezdu v choreografii Libora Vaculíka. K rolím divadelním přibyla ale před dvěma lety nová role skutečně životní – s manželem, členem souboru muzikálu DJKT Jozefem Hruškocim vychovávají svoji dcerku Juliannu. „Je to naše velká radost! Díky vstřícnému jednání pana šéfa Pokorného nebyl návrat po do divadla náročný nebo stresující, dařilo se nám s péčí o Juliannku všechno skloubit. Mohla jsem začít chodit na tréninky pozvolna, ono dostat po porodu zpět do pořádku svalový tonus není úplně jednoduché. V době koronaviru přišel samozřejmě se změnou divadelního provozu a uzavřením divadel docela jiný režim, který nám vlastně paradoxně pomohl. Zkoušeli jsme sice, samozřejmě jsme trénovali, ale nehrálo se, a tak i manžel měl větší prostor a snáz jsme se mohli s hlídáním vystřídat. A vstříc nám vycházeli a vycházejí šéfové našich souborů – Jiří Pokorný a Lumír Olšovský,“ říká Jarmila Hruškociová o pozvolném návratu na jeviště. Ale on ten návrat přece jen tak pozvolný nebyl – Divadlo J. K. Tyla vystupovalo se Zkrocením zlé ženy na podzim loňského roku ve Stavovském divadle a tam už Jarmila Hruškociová v roli Kateřiny vystupovala.
Jakým představením jste se před odchodem na mateřskou dovolenou loučila?
Zkrocením zlé ženy! Ještě jsem před odchodem stihla asistenturu v inscenaci na Malé scéně Dům Bernardy Alby, ale to jsem už netancovala.
A Kateřinou jste se také na scénu vrátila! A vlastně rovnou do Stavovského divadla.
Přesně tak, navázala jsem tam, kde jsem skončila.
Máte ke Kateřině jako postavě i z tohoto důvodu bližší vztah?
Určitě! Jsme si dost podobné!
V jakém smyslu? Vy jste přece hodná žena!
To snad ano, ale taky mě baví dělat si legraci, jako Kateřinu. Samozřejmě v tom hezkém slova smyslu! Zkrocení zlé ženy mě moc baví jako celek. Je veselé, optimistické, je v něm nadsázka a humor i v postavě Kateřiny. Líbí se mi hudba Jana Kučery a choreografie Alenky Peškové je mi velmi blízká. Výborně se nám všem při studování baletu spolupracovalo a máme z naší ´Zkrocenky´ radost.
To věřím – Zkrocení zlé ženy získalo Hlavní cenu přehlídky Balet 2019 a i vám přineslo ocenění. Když se podíváme na vaše stěžejní role, je mezi nimi hodně rolí výrazových, ale vlastně tam není mnoho těch čistě komických či komediálních…
Vlastně máte pravdu – hlavní tak čistě komediální roli, jakou je Kateřina, jsem opravdu neměla. Takže Kateřina je z tohoto hlediska výjimečná. Ale menší komické role se přece jen najdou. Hrozně moc mě bavila třeba zlá a nemotorná sestra v Prokofjevově Popelce. A teď se těším na Kitri – je to velká klasická, a přitom komediální role. V jistém smyslu komediální byla také klasická Swanilda v Coppélii, tu jsem měla moc ráda.
Do příští sezóny přechází kvůli koronavirové krizi premiéra baletu Libora Vaculíka Lady Macbeth Mcenského újezdu. Premiéra měla být letos na jaře, ale nebude, a tak se vám sejdou v jedné sezóně dvě velmi různorodé role. A ta druhá koncipovaná přímo pro vás.
Lady Macbeth Mcenského újezdu jsme měli začít zkoušet loni v září, ale celé se to kvůli koronaviru posunulo. A tak začneme až teď po prázdninách. Takže také v září, ale o rok později… S Liborem Vaculíkem jsme si telefonovali, já jsem se samozřejmě podrobně seznámila s operou Dmitrije Šostakoviče a dívala jsem se i na film, který existuje, abych získala určitou představu. Kateřina Izmajlova bude velmi výrazná role!
Není první, kterou pro vás Libor Vaculík připravil. Mimo jiné přímo pro vás zkoncipoval Slečnu Julii, drsné komorní drama. Kromě tanečního to byl i velký herecký výkon.
To je věc, o které tanečnice sní – když přímo pro ni vznikne balet! Slečna Julie byla postava, která má vývoj, proměňuje se, a to mám ráda. Choreografie byla velmi zajímavá, různorodá, a odrážela ten vývoj, tančila jsem na špičkách i bosa. Ale přímo pro mě, jestli se to tedy tak dá říct, koncipoval kromě Julie Mary Austin v představení Freddie – The King of Queen. Ostatní postavy v jeho baletech byly s alternací. Pouze do rolí Julie a Mary jsem byla obsazena sama.
Vaše výrazové role nebyly právě obvyklé. Nezemská a zmučená Duše Doriana Graye, Múza Igora Stravinského v originálním ztvárnění Svěcení jara nebo Svět druhých v baletu Chaplin. Tam jste dokonce střídala dvě podoby – byla jste ženou i mužem. Na rozdíl od Duše ale vlastně velmi realisticky a během představení jste ztvárnila šest různých rolí včetně klíčových postav, které ovlivnily Chaplinův život.
Ztvárňovat Duši – abstraktní pojem sice nebylo snadné, navíc jsem v této roli ztvárňovala vlastně muže. Duše je ženského rodu – ale je v mužském těle! Je to vlastně zvláštní… Ale na druhou stranu máte neomezené možnosti výrazu, bylo možné vytvořit jakoukoliv charakteristiku postavy. Duše Doriana Graye byla moje první role na Malé scéně a moc mě to bavilo! Svět druhých u Chaplina byl zcela jasně pojat jako postava dvou a více tváří – symbol celého světa a jeho postoje k Chaplinovi. A ten mě zaujal přiznaným mužským principem – přála jsem si někdy hrát pánskou roli. A v Chaplinovi se mi to poštěstilo, i když jen z poloviny!
Té dvojakosti odpovídal i kostým včetně obuvi – jedna bota pánská, jedna špička. Carmen byla pro změnu natolik civilní a současná, že jste tančila v lodičkách. Máte na nesnadné úkoly štěstí…
Díky Carmen jsem se vlastně naučila chodit na podpatkách! Vyhýbala jsem se jim, ale tady mi nezbylo nic jiného než se v nich naučit chodit. Tančit v civilní obuvi bylo obtížné, řekla bych až extrémní. I když kvůli civilním botám nebyla zase tak náročná technicky. Pohyb byl ovšem v civilní obuvi omezený a může se stát leccos – na premiéře mi jeden střevíc spadl, vůbec jsem nevěděla v ten moment, co mám dělat! Tančila jsem jen s jedno botou, vůbec mě nenapadlo, abych si vyzula i tu druhou. V té jedné jsem to odtančila…
Střídáte v rychlém sledu klasiku a modernu. V nadcházející sezóně to nebude jiné. Jak se vám daří jejich střídání?
Dostat se do formy pro klasickou roli je obtížné, technika je samozřejmě úplně jiná. Kdybych měla hodnotit různorodost obecně – jsem ráda, že můžeme tančit pestrý a odlišný repertoár, navíc náročné úkoly nás posouvají dál. Je ovšem dobře, když je mezi klasikou a modernou větší přestávka a tanečník může získat odstup. Při klasice musí být tanečník zpevněný, při výrazovém tanci tělo funguje jinak. Na větší odstup od klasiky a moderny se při sestavování plánu představení myslí, a tak když jsou těsněji za sebou, je to spíš náhoda – někdo onemocní, dojde ke změně programu. Role, které budu tančit v příští sezóně – Kitri a Kateřina Izmajlova jsou sice po technické stránce odlišné, ale obě jsou výrazové. I když každá jinak. A já se na obě strašně moc těším!
Když jsme spolu mluvili po premiéře Slečny Julie, říkala jste, že tančit Kitri je váš sen. Teď se vám splní!
Kitri je už můj školní sen. Vždycky mě k ní přiřazovali už na konzervatoři s tím, že tohle je role přesně pro mě. Až mě tak trochu zaškatulkovali. S Kitri jsem i absolvovala. A od té doby jsem se těšila, že jednou Kitri přijde na velkém jevišti a já budu moct tancovat nejen variaci a pas de deux, ale všechno. Už jsem ani nedoufala, že se to stane. A nakonec to přišlo!
To jste o Kitri stála víc než o Odettu/Odilii? O tento pomyslný vrchol baletního umění?
S Labutím jezerem jsem nikdy nijak zvlášť nepočítala, nikdy se mi o něm ani nesnilo. Ve škole mě s Odettou a Odilií nikdo nespojoval. Vážně, opravdu jsem si hrozně moc přála tančit Kitri!
A nakonec jste Odettu/Odilii tančila ve dvou různých inscenacích. V té první z roku 2002 jen dvakrát před její derniérou v roce 2010. A od roku 2016 má DJKT na repertoáru novou, poněkud odlišnou od té předešlé. Jak jste se sžila s jinou choreografií?
Jsem za Odettu a Odilii nesmírně vděčná, tím spíš, že jsem s ní opravdu nepočítala. Ta možnost tančit ji je nádherná! Speciálně Odilii. Poprvé jsem roli nastudovalo hodně narychlo v době, kdy odcházela Ivona Jeličová. Příliš jsme roli nerozebírali, bylo potřeba zvládnout všechno technicky. Na detailní propracování výrazu nebylo tolik času, bylo třeba hlavně jasně odlišit obě postavy – Odetta něžná, Odilie dramatická. Teď bylo už dostatek prostoru pečlivě připravit všechno a vnímat každý pohyb, pózu a její význam. Mezi oběma inscenacemi byl časový odstup, navíc důležité pasáže zůstaly stejné, takže s choreografií to nebyl zásadní problém.
Odlišujeme role na klasické a moderní, výrazové. Není to však nepřesné? I klasická role musí mít výraz. Jen se ho dociluje jinými prostředky. Labutí jezero nejsou jen špičky, ale právě i výraz tváře. A čitelné toto bylo například i v Glazunovově Raymondě, kdy v ryzí klasice zachytila choreografka Jelena Panková v nově vystavěném příběhu Raymondině dramatický vývoj postavy.
Raymondu jsem měla moc ráda, bylo to čistá klasika, krásné představení a krásná role a výraz byl opravdu důležitý právě vzhledem k ději, který Jelena Panková vytvořila. Už jsem se zmiňovala o Swanildě – to je také případ klasiky, kdy je nutný výraz. Swanilda byla charakterní role, jakou mám ráda, a navíc tančíte loutku i dívku. Je nutné obě polohy odlišit, vlastně jde o dvojroli. Právě ze stejného důvodu se těším na Kitri – jsou to role, ve kterých si člověk taky trochu vyhraje.
Kromě nových rolí vás čekají návraty – jak budou vypadat?
Kromě těch velkých titulů tu jsou i menší. Balet pro děti Princezna se zlatou hvězdou na Malé scéně – tam mám vlastně také komickou roli! Zatím jsme ji hráli jen bez diváků, pro publikum se bude hrát až po prázdninách. Tančím tam chůvu a mám tam ještě takovou maličkou roli, princeznu. Ta mě hrozně baví! Je to typ role, kdy jste na jevišti minutu a půl, ale neskutečně si to užijete! A navíc je to i oddych – po náročných celovečerních představeních ho každý z nás potřebuje.
Není malých rolí! A jak to poslouchám, už máte na svém kontě druhou chůvu. Tu první jste tančila v Romeovi a Julii. Vlastně máte svoje role docela pěkně generačně rozloženy.
Však už mám na chůvy věk. A doma jsem taky chůva!
Která z rolí pro vás byla dosud nejnáročnější?
Pro mě je docela určitě nejnáročnější klasika. Ke klasické roli budu mít ale vždycky velký respekt a vím, že to tak bude vždycky, ať budu u divadla jakkoliv dlouho. Klasika má zcela jasně daná pravidla, z nich nemůžete slevit, nemůžete uhnout. A já nemám úplně typické proporce klasické baleríny. Proto musím na všechno v klasice víc myslet, a tak je pro mě i psychicky náročná. Ale mám ji strašně ráda, ráda ji tancuji a ráda se dívám, když ji tancují jiní. K těm nejnáročnějším rolím patří Labutí jezero a Šípková Růženka. V Labutím jezeře samozřejmě všichni čekají na fouettés, točit jich všech dvaatřicet není samozřejmost. Navíc přicházejí v okamžiku, kdy už se může začít hlásit únava. Je to po adagiu a po variaci, odpočatá nejste. A Šípková Růženka – ta má tři velmi náročné pas de deux.
A jsme u partneřiny…
Partneřina je nesmírně důležitá. Aby byl člověk při představení klidný, musí vědět, že má v partnerovi spolehlivou oporu. Náročné pak je, když při představení tančíte s více partnery. Například Louskáček – tam se tančí pas de deux se čtyřmi kavalíry. Každý kluk je jiný a musíte se na tyto odlišnosti soustředit, jednoduché to není.
Tančila jste i v muzikálových představeních, nejvýraznější bylo samozřejmě prolnutí s tancem v Kočkách. V Divotvorném hrnci jste pro změnu jako zprvu němá Zuzana na jevišti i promluvila.
Muzikál beru v divadle jako příjemné odreagování. Kočky mě hrozně bavily a na Divotvorný hrnec taky moc ráda vzpomínám. Jsou to příjemné odbočky, které se mi líbí.
Teď máte symbiózu baletu a muzikálu i v osobním životě.
To ano! Manžel se mi snaží co nejvíc vyjít vstříc, může mít Juliannku dokonce chvilku na své zkoušce, pokud to nenarušuje její chod, což já při tréninku nemůžu. Juliannka se mě chce pořád držet, a to se tančit opravdu nedá. Jozífek to ví a snaží se mi co nejvíc pomoct. Je to ten nejlepší táta, kterého jsem si mohly s Juliannkou přát!
Bude Juliannka spíš muzikálové nebo taneční dítě?
Jak bereme Juliannku často s sebou, poznala divadlo dřív, než jsem si myslela. Co se jí líbí víc, to je ještě těžko říct. Ale hudební sluch má – když začnu zpívat, netváří se přívětivě, za to tatínek zpívat může, to je spokojená! A když mě vidí tančit, chce tancovat se mnou, takže je vidět, že jsme všichni na svém místě!
Neláká vás připravit nějaký baletní titul pro děti, když teď máte doma malou holčičku? Už jste připravila choreografii pro činoherní inscenaci, působíte jako asistentka choreografa v baletních a muzikálových inscenacích.
Ne, choreografii celého představení bych dělat nechtěla. Nějakou drobnost – menší taneček a podobně, to ano, ale vystavět celé představení, to opravdu nechci. Velmi obdivuji všechny, kteří to umějí a vím, že já mezi ně nepatřím. Naopak měl ale hrozně baví být asistentkou. Choreograf, pokud je i režisér, toho má moc a asistenta potřebuje. Já se ráda dívám na jeho práci, baví mě vnímat jeho pokyny a podat je pak tanečníkům, vést zkoušky. Přetlumočit vize, představy, úkoly režiséra a choreografa ostatním. Učit je to.
Máte tedy pedagogické vlohy…
To nevím, ale když jsem připravovala kluky v muzikálu Billy Elliot do hlavní role, to bylo super. Denisa Kubášová postavila choreografii a já jsem to s dětmi cvičila. To mě hrozně bavilo.
Tančíte na třech odlišných scénách – v historické budově Velkého divadla, na velké Nové scéně a komorní Malé scéně. Kterou máte nejraději, pomineme-li pro tentokrát vlastní tituly?
Každá scéna je jiná a má jiné možnosti. V Novém divadle jsem tolik velkých rolí netančila – Carmen, Chaplin… Opravdu dobře se cítím na Malé scéně a Velké divadlo mám moc ráda.
Dost často se tančí na nahrávky. Jak tanečník vnímá rozdíl mezi nahrávkou a živým orchestrem? Může být někdy nahrávka dokonce výhodou v tom smyslu, že máte jistotu udržení tempa a nemůže dojít v tomto směru k něčemu nepředvídanému? Pokud tedy neselže technika…
Všechno má své výhody a nevýhody, ale já nedám dopustit na živý orchestr. Když zní živá hudba v orchestřišti, to je prostě krása! I na reakcích diváků to poznáte. Je pravda, že tempa mohou být někdy nepředvídatelná a nemáte jistotu, že se dohodnuté tempo dodrží. Ale i nahrávka může být někdy na škodu – jestliže je tempo rychlé, kroky jsou dané a vy s tempem nahrávky nepohnete ani za nic. Ale někdy to jinak, než s nahrávkou nejde a je nutné to akceptovat. Rozhodující je samozřejmě kvalita – kvalitní nahrávka kvalitního hudebního provedení je nezbytná pro celkový pozitivní výsledek. Vysoká kvalita nahrávky pak je také přínosem. Já však v každém případě preferuji živý orchestr. A když se náhodou něco přihodí – alespoň to je zábavné!
Jak vnímáte roli dirigenta při studování a posléze provedení baletu?
Souhra dirigenta s orchestrem a tanečníkem na jevišti je zásadní. Komunikace je nesmírně důležitá, a proto my tanečníci oceňujeme, když dirigenti chodí na naše zkoušky, ví, jaké tempo bychom rádi a jaké potřebujeme. Špatné tempo nebo nečekaná změna tempa v sólových variacích může člověka hodně rozhodit. Nutný je při vlastním představení oční kontakt dirigenta s tanečníkem. Někdy může být tempo příliš rychlé a když se dirigent na jeviště nepodívá, nezjistí to, nezpomalí, je pak pro tanečníka hodně stresující tančit na hudbu v tempu, na které se pořádně ani tančit nedá! Ale když všechno vyjde a podaří se to, pak vznikne dokonalé představení, které přináší radost divákům i nám.
A co přináší tanec vám osobně?
Samozřejmě radost. Tanec je součástí mě samé. Už odmalička mi říkali, že jsem dřív tancovala, než chodila, takže tanec je se mnou v podstatě celý život. Ať už teď profesionálně na jeviště, nebo potom doma v obýváku – vždycky budu tancovat s radostí.
***
Jarmila Hruškociová, rodačka z Litoměřic, nastoupila do plzeňského angažmá v roce 2007, od roku 2010 je sólistkou baletu. Ztvárnila a ztvárňuje jak četné role klasického repertoáru, tak i modernu. Přečtěte si více…
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
