Se Smetanou na ostrov Man, závěr.

Ostrov Man!! Malý ostrůvek v Irském moři o rozloze 572 km leží mezi Irskem a Anglií, dnes má zvláštní status v rámci Evropské Unie. Je plně podřízen Britské koruně, i když má svá zvláštní privilegia, takovou žárlivě střeženou nezávislost, dnes dokonce i svůj cestovní pas. Symbolem ostrova není obraz britské královny, ale obraz tří lidských nohou k sobě srostlých. Ostrov Man má svoji hymnu. Britská hymna se na ostrově nezpívá. Je také dějištěm výročních motocyklových závodů 'TT' - Tourist Trophy.'

Vystoupili jsme z lodi a opět stáli na pevné půdě. Celý festival byl dobře zorganizován. Ihned přijel krytý nákladní vůz který nám odvezl všechna naše zavazadla do malého penzionu kde jsme byli ubytovaní. Pomalu jsme postupovali až do krásné výstavné budovy Villa Marina. Tam jsme zjistili, že nejsme jediná skupina z Československa.Ve Ville už sídlila skupina lidových tanců 'Brozané' a malá česká dechová hudba

Ještě než jsme dorazili do Villy Mariny jsem na velké křižovatce spatřil policistu řídícího komplikovanou frekvenci. Důstojně stál na malém kulatém vyvýšeném ostrůvku, na jakých řídili dopravu i pražští strážníci blahé paměti. Ten manský strážník vypadal velmi důstojně a zdálo se, že má vše pod kontrolou. Přiskočil jsem k jeho ostrůvku s úmyslem ho vyfotografovat. Strážník, když mně spatřil, s přísným a rychlým gestem ukázal na nejbližší chodník, jeho píštala přehlušila veškerou vřavu ulice. Strážník dopravu zastavil, dokud jsem zahanbeně neodpálil na chodník. 

Ve Ville Marina nás uvítal především Jeho Excellency guvernér ostrova Man Sir Peter Hyla Gwane Stallard a poté i sponsor a organizátor celého festivalu pan Harry Pickard. Hned nastalo bohaté občerstvení. kde jsme se směli seznámit jak s mnohými občany ostrova, tak s ostatními účinkujícími Čechoslováky. Ke mně se hned hlásil jeden mladík. Byl potěšen, že mezi Smetan'áky našel svého vrstevníka. Byl to Allan Pickard, syn Harryho. Allan žil v Anglii,v Leedsu, kde na jednom gymnaziu učil hudební výchovu a kde řídil  malý komorní orchestr. Pickardovi byli muzikantská rodina. Harryho manželka byla výborná sopranistka a na festivalu zpívala i některé Dvořákovy Biblické písně. K nám se přitočil jeden pomenší človíček, Čech, a představil se jako náš tlumočníkl. Angličtina mu moc dobře nešla, pletl si šavli s mečem, když překládal pro obecenstvo text národní písně "kováři, kováři, kovej  mi šavličku", podle pana tlumočníka ten šohaj odešel od kováře s dvouručním mečem. Za to vlastnil ostříží oči, které pilně používal k pozornému sledování všech nás, s kým se z domorodců příliš bavíme. Byl všeobecně všemi ignorován. Jeden bratřík našeho sboru, Pepík Skála, zručný malíř, předal jménem sboru Smetana Harrymu jeho portrét, který před tím ještě v Praze namaloval podle Harryho barevné fotografie.

Pan Harry Pickard trpěl pokročilou leukemií. Tehdy se všeobecně věřilo, že Plzenské pivo ulehčuje symptomy leukemie a tak jsme mu každý z nás přivezl z Prahy lahev plzen'ské dvanáctky. Naskládali jsme všechny ty lahve k notnému veselí kolemstojících do jeho malého Volkswagenu. Harry měl svůj domov v Port Erinu a tak měl problém se domů dopravit autem plným flašek s pivem.

Večer potom v 8 hodin jsme měli menší koncert ve Ville Marina, zazpívali jsme několik českých národních písní, většinou v úpravě Vladimíra Doležala a skupina 'Brozané' předvedla několik nároních  tanců za doprovodu jejích hudebních nástrojů.

Po koncertě jsme ještě chvíli setrvali ve Ville. Ke mně přistoupila jedna elegantní mladá dáma a ptala se mně, jestli mluvím anglicky. Po mé odpovědi kterou jsem ji ujistil,,že se ze všech sil snažím, mi řekla: "Mladý muži, jestli mi ještě jednou takhle vlezete do jízdní dráhy, jako jste to udělal dnes ráno, odvedu vás v železech přímo do basy. Já jsem totiž ten policista, který se tam snažil udržet jakousi  kázen'. v provozu." Srdečně se rozesmála a já na ni překvapeně zíral. jak se takový přísný policajt mohl tak náhle proměnit v tak pohlednou dámu. Povídali jsme si  u sklenky vína. Ona se ptala, jak to v Čechách, ted po té invazi vojsk vypadá. Nejen ona, ale i mnoho ostatních s námi sdílelo to zoufalství, ketré vyvolala ta hanebná invaze.

Následujícího dne jsme pokračovali autokarem do pobřežního města Ramsey city. Tam jsme zazpívali na večerním koncertě několik sborů. Ramsey city je malé nezajímavé městečko. Na cestě jsme umírali strachy, když náš autokar zase jel po té nesprávné straně, hrozili jsme se bouraček. Ale náš řidič byl velice šikovný, k žádnému karambolu nedošlo. Ony totiž i ty ostatní auta jezdily také po nesprávné straně.

Pokračovali jsme dál kolem ostrova přes jeho severní cíp zase k jihu přes městečko Jurby,  několik kilometrů ve vnitrozemí jsme zahlédli nejvyšší horu ostrova Snaefell s jeho závratnou výškou 620 m nad mořem. Z té závratné výšky jeho vrcholu je prý vidět království Manské, Skotské, Anglické, Irské, Waleské a dokonce prý i Království Nebeské. Přesvědčit jsme se o tom nemohli. Nebyl čas. A pak, kdo by se škrábal do takového kopce!!

Pokračovali jsme směrem na jih, do města Peel s jeho krásnou katedrálou, která byla známa pro její výbornou akustiku. Tam jsme se zdrželi trochu déle a ve dvou koncertech zpívali několik klasických věcí - Motetto od G. P. Palestriny, je to vlstně dvojsbor, taková hudební antifona - 'Parce quesa Bone Deus, parce tuis famulis', Sbor komponovaný Ukrajinským skladatelem Grečaninovem 'Věruju' s krásným basovým solem starého mnicha, zpívaném výborným Lád'ou Kouřimským, Starý kus, vlastně part Gregoriánského chorálu 'Victime paschali laudes' a manželka Vladimíra Doležala zazpívala dvě z Dvořákových t.zv. Cikánských melodií, moji zamilovanou písen' 'Když mně stará matka zpívat učívala' a o lidech se srdci z kamene. Koncert v Peelu byl krásný hudební zážitek. 

Pokračovali jsme dál na jih do městečka Port Erin, domovem rodiny Pickardů. Pickardovi bydleli v hezké vilce na mírném svahu, tomu domu se přezdívalo 'The Pickard Castle - Zámek Pickardů'. Nikdy nepoužívali oficiální adraesu. Všechny dopisy, pohledy byly posílány na adresu 'Pickard family, Pickard Castle, Port Erin, GB.' Všechny zásilky vždy došly. My zpěváci jsme chodili po ulicích v našich 'montárkách' čili ve fracích. Celé město o nás už vědělo a tak nás lidé zdravili, a  mávali nám.kdykoliv jsme vstoupili do nějakého obchodu, nikdy nechtěli abychom platili. Všichni s námi sdíleli náš smutek z té ruské invaze. Návštěva takového tělesa, jako byl pěvecký sbor Smetana byla pro ně zážitkem a vytržením z té jejich ostrovní izolace.

Poslední zastávka na cestě kolem ostrova byla ve městě Castletown. To je velice zvláštní pobřežní město s malým přístavem, ale také s jednou kuriozitou, s pečlivě udržovanou zříceninou malého hradu uprostřed náměstí. V Castletownu jsme měli posledni koncert a rozloučení.  To byla velice emocionální chvíle. Mnoho ostrovanů za námi přijelo až z Peelu i Port Erinu. Tam jsme zpívali na tom náměstí před reflektory osvětleným hradem, manští nám přinesli obrovský Československý prapor, který před námi rozvinuli a pan starosta města s roztomilou parukou a obrovským metálem zavěšeným na krku k nám měl proslov, ve kterém jménem všech ostrovanů odsoudil násilnou botu ruských mužíků, která pošlapala všechny naděje Československého lidu a projevil sympatie a podporou našemu  národu. Po projevu odhalil jednu ze stěn hradu, která hlásala, že náměstí na kterém jsme zpívali bylo přejmenováno  Náměstím Pěveckého sboru Smetana. Mnozí bratříci dojetím plakali. Poté jsme zazpívali manskou ukolébavku 'Hush, lttle darling' - tiše můj malý drahoušku' a manskou hymnu. Druhý den jsme odcestovali zpět do Douglasu, kde jsme zase spatřili toho elegantního policistu,který nám mával na cestu. Trajektem do Liverpoolu jsme jeli k ránu. V Liverpoolu jsme měli několik hodin času na další prohlídku města. Bylo časně ráno a já jsem marně hledal nějakou kavárničku, kde bych si koupil šálek kávy. Leč široko daleko nic. Potkal jsem dlouhého policistu v té typické helmičce, ale k mému zklamání to nebyla lepá děva jako v Douglasu, ale opravdový dvoumetrový 'Bobby' Ptal jsem se ho, kde by se tam dal koupit šálek kávy. "Hned tady za rohem, tam je takové okénko, za ním sedí babka, vzbudte ji, ona vám ráda prodá kafe." Došel jsem k tomu okénku, babku vzbudil a ona mi podala černou tekutinu, která jen tou barvou připomínala kafe. Na parapetu okénka byla spousta rozsypaného cukru politého kafem, celé to připomínalo lepkavou plastickou mapu Skalistých hor. Za kávu chtěla  jeden a půl šilinku. Podal jsem jí moji poslední zbylou jednolibrovou bankovku. "Ale tato bankovka tady v Anglii neplatí" řekla mi babka. Jářku, "proč ne"? "No to je manská libra, všimněte si, žádná královna na ní nevévodí, ale manská bezocasá kočka"  Co ted? "Musíte si ji v bance vyměnit, dají vám to jedna k jedné." Ale kafe už bylo nalito a všechny banky zavřené. "tak si to kafe vypijte, nic na vás nechci, vy jistě nejste odsud, že? Co to máte za přízvuk?" "Český"odvětil jsem slušně. "Jo tam se k vám ted nastěhovali Rusáci, že?"

Odjeli jsme vlakem do Londýna, z Londýna do Folkestonu a lodí do Calais. Z Paříže pak rychlíkem do Prahy. Všichni jsme byli zaražení a smutní, žádné povídání. Přijeli jsme ke hranicím. Pomalu jsme vjeli přes hranice do Čech. Zase ty ostnaté dráty, kulomety, štěkající vlčáci. "Vítejte ve svobodném Československu!". Rozloučení v Praze bylo velice krátké. Za šest týdnů na to jsem už pracoval v Kanadě.

V Kanadě jsem ještě také zpíval v jednom církevním smíšeném sboru, který řídil výborný muzikant Cyril Mossop. Jeho dcera, také muzikantka hrála druhé housle v Torontském smyčcovém kvartetu. Syn, Glenn Mossop,který zpíval vedle mně studoval hudbu na Calgarské universitě. Po letch jsem četl, že dirigoval symfonický orchestr v Thunder Bay v Ontariu.

Moje zpívání pomalu končilo. jak léta přibývala, hlas se ztrácel, až se podobal spíš skřehotání starce. Ale v duchu zpívám stále. Směrem vzhůru, protože nebe, nebe není prázdné....