Komunikační technologie, které přivedou lidstvo k novému začátku, tvoří základní téma opery Singularity od Miroslava Srnky a Toma Hollowaye. Jejich vesmírné sci-fi vzniklo na objednávku Bavorské státní opery, světovou premiéru mělo 5. června 2021 v mnichovském divadle Cuvilliés.
Opera provází své čtyři postavy i jejich digitální dvojníky padesáti lety života a potom je vrhne zpět před velký třesk – tedy do singularity, kde prostor a čas ztrácejí význam a vše se propojí na nemateriální úrovni. Všichni mohou komunikovat pomocí implantovaných nanočipů: právě komunikace, její současné možnosti i budoucí rizika a zmatení tvoří podstatu Singularity. Komunikační vlny se míjejí mezi postavami, od nichž se zároveň oddělují jejich samostatně hovořící digitální alternativy, volně se na sebe vážou pěvecké party s orchestrem, teprve v závěru vše splývá do nepřehledné jednoty nového počátku – ať už z Boha či z chaosu.
Miroslav Srnka a jeho australský libretista Tom Holloway tvoří provázaný organismus, libreto samo o sobě vlastně dává jen malý smysl. Teprve s hudbou získává zřetelnější obrysy a stává se základním kódem, který dostává svou podobu na jevišti. Podobně funguje i grafika programové brožury, jejíž výtvarný doprovod tvoří obrazy vygenerované z textů pomocí algoritmu Big Sleep.
Dívat se na Singularity jen jako na partituru je vlastně nefér: dílo počítá s divadlem jako nezbytnou součástí sdělení, bez níž zůstává z celé opery jen torzo. Libreto tvoří z větší části krátké úseky textů, banální fráze, rozepsané chatovací akronymy (GLHF – Good luck, have fun). Opakování, variace, proplétání a intonace teprve naznačují jejich smysl. Narozdíl od mnoha jiných oper, ať už starých nebo současných, si lze u Singularity jen těžko představit koncertní provedení: samotná hudba s textem tvoří jen jednu z mediálních a významových rovin. Jak se operní inscenace s výraznou rolí prostoru a vide uplatní na videu sledujte na Staatsoper.tv dnes od 19.00 – záznam bude k dispozici ještě dalších 30 dní: https://www.staatsoper.de/staatsopertv.html.
Opera má pět částí rozdělených do třinácti scén. Po druhé a třetí části následují mezihry, jejichž pořadí lze prohodit, závěrečná část působí v celkovém kontextu jako epilog – jak po dramatické, tak po hudební stránce. Singularity se hraje plynule a bez přestávek. Orchestr má obsazení typické pro současné kompozice – běžné symfonické nástroje po jednom, dvoje perkuse, klavír, dále bandoneon a elektrická kytara. Speciální zvuky produkují dvoumilimetrové desky z PVC (250 × 500 mm a 50 × 100 mm), struny klavíru ve čtvrté scéně rozeznívají dva vibrátory.
Orchestr má mít ve scénách 1, 2, 4 a 5 perfektně vystavěný, světlý a třpytivý zvuk. Ve scénách 3 a 6–10 klade Srnka důraz na individuální a sólistické kvality. Ve scénách 11 a 12 požaduje homogenní zvuk připomínající plazmu: to patří ke zvukové charakteristice Srnkových skladeb podobně jako použití kvákadla.
Postavy nemají jména, jen zkratky svých hlasových oborů: B(aryton), S(oprán), T(enor), M(ezzosoprán), každá z nich má také e-(lektronickou) podobu – na jevišti to byly poněkud strašidelné antracitově šedé repliky svých fyzických zdrojů připomínající trojrozměrné živé stíny. Devátou rolí je hovořící počítač. Singularity je na jedné straně sci-fi, ale zároveň funguje i jako test všeobecné způsobilosti pro mladé zpěvačky a zpěváky. Bavorská státní opera si dílo objednala pro své studio, kde se na velkou operní dráhu připravují její nadějní adepti. Singularity po nich chce velkou dávku hlasové, pěvecké i výrazové pružnosti, o herecké ani nemluvě.
Partitura hned na začátku klade pěvcům na srdce, aby využili všech svých schopností operních zpěváků a vokálních umělců. Mají usilovat o světlý a pružný zvuk, blízký spíš písňovému stylu či vokálnímu ansámblu než velkým operním divadlům. Rozhodující je srozumitelnost.
První pokyn je spíš z říše motivačních projevů, ale není od věci připomenout lidem, kteří s velkou pravděpodobností touží zpívat Dona Giovanniho nebo Toscu, aby brali sci-fi operu plnou nestandardních požadavků vážně. Požadavek světlého, nebo snad prolehčeného zpěvu jde proti velkooperním manýrám, které jsou často odpudivé i pro inteligentnější příznivce opery. Zároveň se ale dotýká příšerné módy zatmavování hlasů, která začala někdy na počátku 20. století. V posledních třiceti i více letech se z ní stal vyslovený vokální mor, který má na svědomí mnoho nadějných hlasů. Barytonistů, kteří cítili nutnost předstírat basbarytonový obor, či lyrických tenoristů, kteří si hráli na hrdinné hlasy, není zrovna málo. Týká se to pochopitelně i jiných vokálních typů a oborů.
Srozumitelnost je naproti tomu kamenem úrazu pro každého, kdo bere vážně pěveckou techniku: některé její požadavky se s důkladnou výslovností v zásadě popírají. I nejlepší interpreti jsou nuceni tyto rozpory řešit a občas hledat kompromisy. Srnka zde po všech zúčastněných chce, aby raději ustoupili v technice. Je dobře, že to explicitně říká a poskytuje tak jednoznačné vodítko při řešení kolizních situací: jeho předchozí požadavky na lehkost, barvu či flexibilitu totiž jdou v podstatě směrem k bel cantu, které by naopak dalo vokální dokonalosti přednost.
Základních pěveckých stylů, které Singularity využívá, je pět. Z dalších poznámek v úvodu je dobré si všimnout, že části pěveckých partů se nacházejí v oddělených v modulech, z nichž se některé opakují. Ukázky z partitury jsou publikovány se svolením Bärenreiter-Verlag.
Praktická ukázka vedení hlasů a jejich komunikace se nabízí hned v první scéně, která se skoro celá obejde bez orchestru. B paří nějakou hru na své konzoli, dialog se s ním pokouší navázat S. B produkuje zvuky jako při beatboxu – asi hraje nějakou střílečku –, S na něj mluví s afektovanou koncovkou vyhnanou do výšky.
S není schopná odtrhnout B od hry, do děje ale vstupují jejich e- osobnosti. eB dohrál level, aS teskně pěje: „Miluješ mě?“ Jednotlivé vokální linie se na sebe přesně vážou.
S měla sen, že ji B snad nemiluje, na slově „love“ se potkala s eS v pěkném souzvuku – každá ale myslí na něco jiného (you don’t love me – do you love me?). Do beatboxu a stylizované řeči zasvítí dlouze držené, ušlechtilé tóny.
Zde si eS a S přehazují stejnou repliku „What?“ opět s pěkně stoupající intonací.
Může to celé vypadat strašně banálně, ale rytmický puls a celkový spád vnáší hodně nejistoty do úvodní scény, která jde ve výsledku přece jen dál než k pitvání rozporuplných pocitů opomíjené partnerky. Je v tom ale i cosi z virtuozity brebentivých zvukomalebných ansámblů z Rossiniho oper. Srnka mezi sebou tímto způsobem váže hlasy také v dalším průběhu opery. Často využívá také moduly, jejichž mechanické opakování připomene Roberta Ashleyho či Bernharda Langa. Moduly určené k opakování jsou v samostatných boxech, trvání repetic označují tečky. Ukázka je ze scény 7, o stránku výš dostal své moduly také orchestr, který už je zde pouze vytečkovaný.
Z několika ukázek si snad lze udělat rámcovou představu o tom, jak Miroslav Srnka pracuje s lidským hlasem – to je v opeře pořád zásadní věc a dost často se na ni přestává myslet. Recenze světové premiéry Singularity vyšla v Aktualne.cz, kromě vlastního textu jsem bohužel žádný další ohlas nenašel:
„Soustava černých děr ohraničujících jeviště se při mezihrách ztrácí ve videosekvencích Stefana di Budua, přičemž ta poslední v závěru pohltí celé divadlo a vytváří z něj jeden komplexní prostor. Do popředí vystupují elektronické zvuky, které pro Singularity vytvořil Matouš Hejl – teprve v této chvíli hudba s divadlem opravdu důsledně splývá. Singularity začíná bez orchestru: ten se postupně přidává, občas ilustruje mluvený či zpívaný text a jen zvolna začíná vytvářet zvukový svět opery. Opravdovou iniciativu převezme až v mezihře oddělující druhou a třetí část. Mezery, které se neustále objevují v komunikaci postav i jejich digitálních osobností, vyvstávají i mezi pěvci a orchestrem.“ (Aktualne.cz, 6. 6. 2021)
Miroslav Srnka, Tom Holloway: Singularity. Světová premiéra 5. 6. 2021, Bayerische Staatsoper, Cuvilliés-Theater. Dirigent: Patrick Hahn, režie: Nicolas Brieger, scéna: Raimund Bauer, kostýmy: Andrea Schmidt-Futterer, světla: Benedikt Zehm, video: Stefano Di Buduo, zvuk: Matouš Hejl, dramaturgie: Malte Krasting. S: Eliza Boom, eS: Juliana Zara, M: Daria Proszek, eM: Yajie Zhang, T: George Vîrban, eT: Andres Agudelo, B: Andrew Hamilton, eB: Theodore Platt. Klangforum Wien.