Eva Turnová: Tichý společník
Před pár dny měla v Uherském Hradišti premiéru melancholická tragikomedie Tichý společník, ve které hrají Boleslav Polívka, Ondřej Malý a Klára Issová. Režisér Pavel Göbl v upoutávce nazývá tento film nenápadným. Mně, která jsem ho překládala do angličtiny a viděla asi dvacetkrát, připadá docela nápadný, chvílemi až návykový, díky poeticky zpracovanému jednoduchému, ale přitom zásadnímu tématu: ztráta toho, co člověka svazuje, je osvobozující.
Dialogy jsou většinou vedené v nářečí, ne ve smyslu legračně akcentovaných koncovek, ale v úplně jiném čarovném temporytmu a melodii.
Čtěte také
Příběh je jednoduchý: Lenka přijíždí na Slovácko, aby si oddychla po rozvodu. Trefí se do situace, kdy v její rodné vsi dojde místo na hřbitově. Hlavní hrdina, Mira Malina, napůl blázen, napůl prorok, nabídne nečekané řešení: hroby se nebudou kopat, ale vrtat a nebožtíci se budou ukládat ve vertikální poloze.
Tím Mira rozproudí debatu, ve které se nečekaně odrazí duchovní krize současného Západu, která se probírá převážně v Mirově svatyni, místní hospodě, kam se uchyluje před ortodoxními věřícími.
Obvykle spustí hned ve dveřích: „Ančo, daj nám sem dva budliky. Mám v patách katolické predátory, kterých čerpací staniců je oltář.“
Místního radního představa vrtaných hrobů vytáčí: „Pohřeb, to je kurňa rituál. A civilizace, která si neváží vlastních rituálů, je civilizace bez hlubokého společného prožitku. Jako taková je na cestě k rozkladu. Jsem slyšel v televizi.“
Zvířata v OSN
Nejzdravější náhled na pohřbívání na stojáka má farář: „Však všecko sa dnes dělá narychlo. Ve stoje. Vždyť to vidím v práci. Svatby, pohřby, křtiny, no ze šeckého je akorát společenská událost. Ale je to špatně, nebo dobře? Co když je v tom vertikálním pohřbu aj kus osvobození? Víš, od něčeho, co nás svazovalo.“
Čtěte také
Mira se vyznačuje tím, že není svázaný ničím, vlastně ani náboženstvím. Z nějakého důvodu mu učaroval Blízký východ, zároveň vypadá jako terorista, který je ale na straně všech, protože chce mír.
„Táto planeta nepatří jedinému živočišnému druhu,“ říká. „Si myslím, že v OSN by měly sedět aj zvířata. A to by se nám ty náboženství pěkně namnožily, co? Pán bůh opic, pán bůh papůšků, ondater, tukanů, varanů, veverek, koček…“
„Ty Miro, a věříš ty vůbec v nějakého boha?“ ptá se štamgast.
„Jasné. Však je to aj psané.“
„V Bibli? “
„Houby. Na dolaroch.“
Čtěte také
Posudková komise české kinematografie se vyhnula všem nekorektnostem a shrnula dílo takto: „Film je určený pro dospělé intelektuály – muže.“
Opravdový Mira Malina, který se stal předlohou filmu, je spokojený. „Mně se to líbí obrovsky. Děkuju šeckým, co to udělali pro mňa. Pavlu Kýblovi aj Issové. Je to, jako bych to hrál sám, tu roli teho filmu. Já na to mám.“
A já jsem ráda, že se mi režisérův nápad převést kombinaci valašského a slováckého dialektu do velštiny podařilo úspěšně pohřbít a nikdo mi do toho nevrtal.
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
