UKÁZKA: Jakub Zahradník, Meziskok

Pozitivní energie, přátelství a happy end. Tak přesně tyto věci nenajdete v knize Meziskok, ale za ní. Jedná se o první knižní vydání čtyř povídek Jakuba Zahradníka, učitele českého a anglického jazyka (tou dobou působícího na Gymnáziu Kladno), k němuž by pravděpodobně nikdy nedošlo, nebýt entuziazmu blízkých přátel a několika studentů, kterým přišlo škoda, aby vlastní práce člověka tak nadšeného do literatury zůstala ležet v šuplíku.

Anotace:
Strážní andělé, westernová magie nebo krutá náhoda, která fatálně změní mladý život. Taková a mnohá další témata je možné nalézt ve čtyřech povídkách Jakuba Zahradníka napsaných na Kladně během 90. let, nyní vydaných v unikátní knize Meziskok.

Na omak drsná, uhlově tmavá kniha nabízí čtveřici poutavých příběhů vzbuzujích otázky, které čtenáři nedají spát – jak přežít v drsném světě, když je člověk sevřený urputným strachem? Čí podobu na sebe mohou brát božské entity a co se stane, když nedopatřením poruší své zákony? A kam až může zajít touha po projevení lásky?

Povídky s nečekanou pointou doprovázejí psychedelické ilustrace umělce Zdeňka Maniny a výjimečná grafická úprava inspirovaná temnou atmosférou porevolučního Kladna zatíženého rozpadem továrny Poldi, beznadějí a depresí. Vzniklo tak po všech stránkách silné dílo zachycující fantaskní myšlenky jednoho mladého kluka a podivnou atmosféru těžko pochopitelného města, která se pomalu ztrácí v čistém, novém světě.

UKÁZKA Z KNIHY

Jízda Divokého Billa

„Pane Hickoku, je mi to krajně nepříjemné, i vzhledem k neocenitelným službám, které jste prokázal pol… či spíše zákonu jako takovému v západních teritoriích, ale musím vás zatknout.“ Východ ho neustále překvapoval, už všechna ta „poprvé“ a „ještě nikdy“ ani nepočítal. Jako včera v tom baru, přijde tam ten idiot s kytarou, a, konečně si vzpomněl, prej „když po něm krvavej Bill hráb!“, copak tady nikdo neví, co je to urážka na cti? No dobře, umění nikdy nerozuměl, ale když začal s tím „hele, jestli jsi švorc, tak si to neměl poslouchat tak napjatě, koukej solit“ a mával mu pod nosem páchnoucí buřinkou, měl toho dost. Buntline se ještě pokusil zachránit situaci, „člověče, to je pan maršál Hickok!“, stejně jako Bill tu nepoužíval jeho přezdívku, ale tentokrát to asi byla chyba, ten obejda nepřestal a Bill začal. Zaplatil kulečník, kytaru, sklenice, vývěsní štít. Jeho redingot nezaplatil nikdo, protože, a v tomhle byl k sobě upřímný, ten poslední chlápek ho donutil vycouvat, a kdo kdy viděl platícího vítěze? Aspoň už ví, že výrazy jako „sport“ a „rohování“ nejsou tak docela prosty významu.
„Ten incident v kulečníkovém klubu, nad tím by snad šlo zamhouřit oko, ostatně majitel pan Jones vypověděl, že jste byl vyprovokován, ale v tom nešťastném holičství, vždyť vy jste mu zlikvidoval živnost! Navíc tam pravidelně chodí mnozí pánové z řad chicagské policie, a to víte sám, jak lidé uvyklí služební rutině neradi mění své zvyky.“
Bill seděl způsobně na okraji ošoupaného kanape a snažil se v celé situaci zorientovat. Kolik provedl zatčení? Desítky? Jen v Abilene jich prý bylo šestnáct, z toho třináct s tasenou zbraní. To, čím právě procházel v salonku nejlepšího ze špatných hotelů v Chicagu, mu připadalo spíš jako přijímací pohovor, ten policista ho oťukával, snažil se mu rozvázat jazyk, zdálo se mu patrně, že není pro jeho vazební celu dost dobrý. Policista, alespoň to tak vypadalo, neměl zbraň. Bill měl u boku šestiraňák, připadlo mu nezdvořilé přijmout zástupce zákona „jenom tak“. Připadal si teď s tím kanónem komicky; jak elegantně ta zbraň působila na Západě, tak humpolácký dojem vzbuzovala tady. Východ nedával převahu najevo ukázkou palebné síly. Bill si vzpomněl na novinovou kritiku hry Zvědové prérie. Ty peníze tehdy opravdu potřeboval, Cody s Buntlinem ho vytáhli z bláta – a strčili pod okap. Kdepak zbraně!
„Moc mě to mrzí, ale myslím, že k záměrné provokaci došlo i v té oficíně.“ Bill se potil.
„Skutečně?“
„Ano, řekl mi, že jsem plešatej!“ vyhrkl Bill a rychle si nasadil klobouk.
„Prosím?“
„A taky, že jsem zbabělec, to je přece ta nejhrubší urážka.“
„Opravdu to řekl? Doslova? Tohle je důležité, pane Hickoku.“
Bill se snažil rozvzpomenout, neměl dobrou paměť na slova, šlo to ztuha.
„No, doslova možná ne, on pořád mluvil, to je těžký, kdo si to má pamatovat, opravdu mě zatknete?“
„Vaše výpověď přece jen trochu mění situaci, snad bych pro vás mohl… kdy se ráčíte vrátit na Západ?“
„Já jsem jaksi neráčil, ale jestli je to podmínka…“
„Upřímně, pane Hickoku, a teď s vámi hovořím jako přítel, měl byste Chicago opustit co nejrychleji. Ani to ovšem neznamená, že se na celý případ zapomene, jistě chápete, vyšetřování už je v plném proudu. Víte, snad bych to i dokázal zastavit, ale to už by nebylo zadarmo.“ Hlas policisty ztvrdl, poprvé se Billovi podíval přímo do očí.
„Já ale nemám peníze.“
„Je mi to známo, pane Hickoku.“
„Tak co chcete?“
„Můj švagr rozjíždí na Západě takový podnik, týká se to bezpečnosti, a osobnost vašeho formátu by mu mohla do začátku výrazně pomoci. Podrobnosti by vám vysvětlil po cestě, čeká v hale.“
„Mám někoho chránit?“
„Jen peníze.“
„Dobře.“
„Výborně, pane Hickoku, věřte mi, nebudete litovat.“
Východ byl plný nástrah, přetvářky, krutosti, lhostejnosti a falše. Teprve mnohem později Billa napadlo, že ten člověk v hotelu možná vůbec nebyl policista. Také tu ovšem poprvé viděl jízdní kolo.

Vyrůstali spolu. Poprvé si uvědomil, že jejich, lépe řečeno jeho, přátelská náklonnost přerostla v lásku, když spolu poprvé jeli na koni. Seděl, jak jinak, za ní, byl to nakonec její kůň, a tiskl se k ní vší chabou silou svého třináctiletého těla. Byl si jistý, že i ona pocítila, že kdesi hluboko v něm vzklíčil milostný cit. Tehdy pochopil, o jaké slasti mluvili chlapi před krámem v souvislosti s dívčími jmény a jízdou na koni či, z bezzubých úst těch páchnoucích vožungrů ta zdrobnělina vždycky zněla nepatřičně, koníčku. Dlouho pak spolu na koni nejeli. Až za dva roky mohl využít příležitosti, jeho poník onemocněl a May se nabídla, že ho do Comptownu „sveze na koni“. Kdyby tušila, že již díky vypáčenému prknu ve stěně jednoho z pokojů městského penzionu pochopil podruhé, asi by volila jiná slova. Vysvětloval jí půvaby společné jízdy koňmo po celou tu dobu, kdy se udržel v sedle, naléhal na ni, sliboval nevídané, všechno málo platné. Když ho její svalnatá pravička shodila z grošákova hřbetu, pochopil i to, že slast a bolest často chodí po světě pohromadě.
„Vybereme banku, třeba tu ve Virgilu. Jestli sis teda už pořídil koně, na jednom bysme asi šerifa nesetřásli.“
„Koně mám. Rychlýho. Ale stejně bych jel nejradši zase s tebou.“
„Kolikrát tě budu muset shodit, aby sis dal pokoj? Ale vážně, pojď, vyberem tu záložničku a tradá na východ! Už to tady nevydržim, Joe.“

Povídka

Budhistu jsem znal tři roky. No, znal, zdravili jsme se. Jednou jsem ho potkal ve dvě ráno v nějakým baru, trčel tam u pultu a mžoural kolem sebe těma svejma krysíma očičkama a já na něj civěl tak dlouho, že když jsem ho o pár dnů později potkal na ulici, přišlo mi blbý jen tak ho minout. Řekl jsem ahoj a ty jeho pichlavý oči mi plaše uhnuly a odněkud z podvousů něco vypísklo ahoj, a tak jsme se s Budhistou znali. Jeho pozvání mě hodně překvapilo, nevěděl jsem, jak se jmenuje, nic, a myslel si, že ani on neví nic o mně. Když mi máma vyřizovala vzkaz od Milana, že se mám zastavit, vůbec jsem netušil, o koho jde. Od Milana? Jak vypadal? No, takovej vyzáblej, měl na hlavě takovou černou čepičku, kulatou a byli na ní sloni, taky měl fousy… Budhista? Nechápal jsem, co mi ten člověk může chtít, a to byl asi jediný důvod, proč jsem se za ním vypravil.
Věděl jsem, kde bydlí, nevím odkud nebo proč, u podobných figurek se to na malým městě většinou prostě ví. Šel jsem a přemýšlel, jak najdu zvonek, přece na něm nemá napsáno Milan. Měl. Jenom Milan a za jménem dost neuměle namalovanýho sloníka. Pustil mě dovnitř bzučákem, jel jsem výtahem do posledního patra a znovu přemýšlel, co mi může chtít. Doufal jsem, že mi jen nechce vnutit nějakou literaturu; neumím se v těch situacích chovat, jednou jsem na ulici koupil za stovku tři knihy o učení nějakýho Inda, co se osm let nemyl, a nakonec jsem byl rád, že mi za ně v antikvariátu dali patnáct korun. Trochu jsem se bál i rozhovoru o náboženství; měl jsem v poslední době smůlu na ty pouliční mormony a cítil se jejich vírou i svým pohanským bezvěrectvím dost vyčerpán. Otevřel mi a já se musel smát, on v tý svý uniformě chodil i doma. Čepička se slonama, fialová košile s černou batikou, velikost tak XXXL, přes ni pletená vestička a černý sáčko s odřenejma manžetama, velikost tak M, zelenohnědý pruhovaný kalhoty a na nohou tenisky, kotníčkový černý číny, nikdy jsem ho v ničem jiným neviděl, napadlo mě, že se třeba taky osm let nemyl, jako ten Ind, a on se začal smát taky, očička se mu vesele blejskala, pohladil si tu svojí zacuchanou bradku a pozval mě dál. Bydlel v garsonce a neměl v ní skoro žádnej nábytek, jen kuchyňskou linku, malej stolek a pár proutěných židliček. Stěny byly zakryté velkými šátky, které vydechovaly vůni stovek vyhořelých tyčinek ze santalového dřeva. Byla tam skoro tma, protože okna zakývaly těžké vínové závěsy. Budhista si sedl na zem, posadil jsem se proti němu a čekal, co bude, nabídl mi čaj a já si vyprosil obyčejnej černej – kafe neměl –, potom mi ukázal svoji knihovnu, to mi dost zatrnulo, na jednoho „Prabhupádu“ už se mi doma prášilo, a pak najednou zavřel oči a byl zticha, lekl jsem se, že mě chce nutit ke společné meditaci, zničehonic vstal, ukázal na mě prstem a řekl:
„Chci tebe o něco poprosit.“
„O co?“
„Ty prý píšeš.“
„Píšu? No…“ Nevěděl jsem, co říct. Píšu – ze slohů jsem měl vždycky jedničky, protože jsem prostě věděl, jak napsat sloh na jedničku. Samozřejmě jsem psal i básničky, ale ty nestály za nic, protože jsem sice věděl, jak má vypadat báseň na jedničku, ale jak ji napsat – to bylo něco jiného. Taky mi básně začaly časem připadat jako příliš velké šaškovaní. Napsal jsem v životě dvě povídky a jedna z nich, díky umanutosti kamaráda, vyšla v obskurním kulturním měsíčníku. Budhista ji tedy patrně četl, ale že by… proč?
„Víš, já bych rád, aby ses mi na něco podíval.“
Jeho formulace mě začínaly bavit.
„Sem to napsal já a chci, abys mě to ty tak nějak překontroloval, i jako jazykově, víš?“
„No, jak jinak? Hele, já nejsem žádnej spisovatel. Můžu si to přečíst a říct ti jo, to se mi líbí, nebo ne, to se mi nelíbí. Konec.“
„To by snad stačilo, myslim.“
Vrazil mi do ruky několik pomačkaných á čtyřek.
„Kdy to chceš zpátky, víš, já sem dost nedochvilnej.“
„Šlo by to do týdne?“
„Jo.“
„Děkuji tobě.“
„Jo. Neni zač. Ahoj.“

  Info o knize:
Název: Meziskok
Autor: Mgr. Jakub Zahradník
Nakladatel: PRO-ART, z.s.
Rok vydání: 2021
ISBN: 978-80-270-9328-1
Počet stran: 194
Otevřená vazba/Švýcarská vazba
Rozměry: 150 x 105mm
Cena: 289 Kč
Koupit lze zde: https://knihameziskok.cz/Koupit-Meziskok

Kladno charakterizují ocelárny, tedy i kniha svým vzhledem připomíná kus surové rudy, kdy obálka nese hrubou texturu doplněnou o šedé tóny, které pokrývají i hrany listů stran a občas tak prostupují i dovnitř knihy, která však již dává prostor červeni kreseb, jako byste rozevřeli rozpálenou pec. Zpracování z rukou kladenského výtvarníka Zdeňka Maniny a grafické designérky Veroniky Opatrné vkusně doplňuje pochmurnou náladu realisticky napsaných povídek Jakuba Zahradníka, které tak akorát balancují na hraně nepříjemnosti a uvěřitelnosti.
Lehce punkové okolnosti vydání také znamenají náklad pouhých 700 kusů, takže se jedná současně o velmi limitovaný sběratelský kus, každý výtisk má své unikátní číslo uvedené na předposlední straně i jedinečnou obálku.

Jakub Zahradník
Narozen v Kladně, kde získal svou lásku ke knihám, jazykům, sportu a undergroundu. Se vzhledem průměrného člena SAS překvapí citlivým projevem, trpělivostí a schopností hlubokého porozumění. Většinou studentů oblíben, zejména pro svou dovednost vysvětlit díla v kontextu doby vzniku a propojit je s na první pohled nesouvisejícími informacemi, jež dohromady tvoří logickou mozaiku. Ovlivněn vzory nadaných rodičů i sestry Hany (překladatelka a redaktorka nakladatelství Argo), ale také porevolučním Kladnem (dřívější pýchou ocelářského průmyslu) a punk-rockem sepsal v "devadesátkách" do šuplíku několik děl, z nichž čtyři dosud zachované spatřily letos poprvé světlo světa v knižní podobě.