Foto Martin Strachoň, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
Neoliberalismus jako dominantní ekonomická ideologie odchází po celém světě. Spektrum jeho různorodých odpůrců se průběžně rozšiřuje. Po radikální levici jako jeho tradiční odpůrkyni se do tohoto tábora nejprve přidali ultrakonzervativní pravičáci Donald Trump a Viktor Orbán. Nyní je následují staří liberální centristé Joe Biden nebo mladší generace německých Zelených. U radikálních pravičáků šlo často o rétoriku, za níž zaostávala přesvědčivá vládní praxe. Ti další ještě ukážou, kam rétorické odmítnutí neoliberálních protržních politik povede. V Česku mezitím zůstává svět v pořádku. Zatímco koalice SPOLU je věrná neoliberální rétorice minimálního státu, Piráti se od ní nejistě odlišují lpěním na efektivně řízeném státu. ANO nakonec hodlalo stát řídit jako firmu.
Globální hospodářská krize ukázala, že austerity zůstává hlavním svorníkem českých neoliberálů.
V obsáhlejší předloze k této eseji se snažím pochopit toto (ne)odcházení českého neoliberalismu. Namísto politických stran ale jeho důvody hledám v robustních sítích předních českých ekonomických expertů. Antonio Gramsci popisoval takovou občanskou společnost jako sítě „zákopového systému“, které obíhají stát a nastavují tak limity každé politické a ekonomické změně. Takoví technokraté jsou jednoduše úzce spjati s politickým konfliktem, protože určují hranice české debaty o ekonomice. Můj výzkum trasuje tyto zákopové sítě, aby zmapoval jejich šíři a hloubku v českém státě. Výsledek tohoto trasování? Česko zůstává dlouhodobě ochromeno uzavřenou soutěží a pragmatickou spoluprací dvou sítí neoliberálních expertů. Tyto sítě zde po třicet let uzavřely hranice českého ekonomického rozumu natolik, že prakticky zadusily alternativní expertní sítě a ekonomické programy mimo neoliberalismus. Na rozdíl od jiných zemí tak jen těžko ze zákopů neoliberalismu vystupujeme jakýmkoli směrem.
Co je vlastně neoliberalismus?
Neoliberalismus je ideologie i protržní společensko-ekonomický systém, v němž většina čtenářů Alarmu prožila celý svůj život. Tento systém se vynořil v osmdesátých letech a v minulé dekádě se začal pomalu hroutit. Podepírají jej sítě expertů a think-tanků, politiků nebo různých korporátních a státních manažerů. Ty spojuje zmíněná ideologie, ale i mocenský zájem na udržování chodu tohoto systému. Český neoliberalismus je často přirovnáván k sítím akademiků, novinářů, byznysmenů a politiků navázaných původně na Václava Klause. Pro pochopení jeho setrvačnosti musíme ale jít za jeho ztotožňování s klausovským devadesátkovým retrem. Navzdory časté kritice totiž neoliberalismus nikdy nebyl jednolitou sítí vystupující proti státu ani nemorální protržní ideologií čistě ve prospěch korporátních zájmů.
Neoliberalismus naopak pojme jak ortodoxní konzervativní kritiku přebujelého státu, tak i centristické úsilí o efektivní řízení státu na tržních a firemních principech. Druhé úsilí ztělesňovala „třetí cesta“, která v nultých letech propojila sociálnědemokratické strany s neoliberalismem. Američtí demokraté, britská Labour Party, německá SPD, ale svým způsobem i ČSSD se z jejích důsledků nevzpamatovaly dodnes. Podobná expertní síť ekonomů se v Česku vyvinula kolem Jana Švejnara jako protiváha vůči ortodoxní rétorice malého státu. Obě tyto sítě nicméně propojuje přitažlivá tržní morálka. Ta apeluje na minimalizaci státu a protržní reformy veřejných politik tak, aby se společnost převychovala v podnikavé nebo alespoň zaměstnatelné jedince. Níže uvidíme, že hlavním tmelem obou sítí – a nakonec i českého vládnutí – zůstává rétorika a praxe austerity: rituální osekávání veřejných rozpočtů a reforma sociálního státu, které mají zamezit údajně nemorálnímu a neudržitelnému zadlužování státu, a tedy dalších generací.
Expertní skupiny druhého vládního NERVu a občanského KoroNERVu, jejichž členky a členové v médiích komentují vládní opatření proti koronavirové krizi, nás vrací z této historické vsuvky do současnosti. Navazují totiž na první Národní ekonomickou radu vlády (NERV), která přerušovaně působila mezi roky 2009 a 2013. NERV byl prezentován jako skupina hvězdných ekonomických expertů, kteří vládě radili v protikrizových politikách a vysvětlovali v médiích jejich nezbytnost. Můj výzkum ho sleduje jako pragmatické spojenectví obou neoliberálních sítí, aby vysvětlil, proč jsou v Česku tak oblíbené radikální politiky škrtů a proč český neoliberalismus navzdory nim zůstává legitimní ideologií. Stejné sítě a tváře podpírají nové generace NERVů. Otevírá se tak otázka, zdali český neoliberalismus přežije svoji další krizi a s jakými protikrizovými hospodářskými politikami.
Dvě sítě českého neoliberalismu
Český neoliberalismus vznikl jako síť a expertní ideologie před svým systémovým nástupem v pozdním socialismu osmdesátých let. Jeho kořeny v socialistickém státě pomáhají pochopit, proč přežívá i ve své klinické systémové smrti dnes. Prognostický ústav, často citovaný jako mateřský think-tank českých neoliberálů, byl přitom pouhou větví pluralitní sítě prokapitalistického hnutí technokratů, manažerů a disidentů před rokem 1989. Teprve po svém systémovém nástupu v devadesátých letech prorůstá neoliberální síť ještě hlouběji do českého státu. Z technokratů se stávají premiéři, ministři, nebo hvězdní novináři a akademici. Začíná se také dělit na dvě sítě. Klausova ortodoxní „nacionalistická síť“ získává vládní moc, aby odstraněním socialistického státu vytvořila tržní ekonomiku. Proti ní se vymezuje česká obdoba centristické „třetí cesty“. Lze ji pojmenovat jako „globalistickou“, protože v nultých letech propojí reformu státu s obhajobu jeho efektivního zapojení do EU a globální ekonomiky. Toto historické soupeření, ale i pragmatické koalice obou sítí tak vykopaly zákopy, jejichž systém dodnes uzavírá politický konflikt čistě uvnitř neoliberalismu – do sporu mezi malým a efektivním státem.
Nacionalisté jsou autentickými neoliberály. Jejich expertní síť je tradičně omotaná kolem Národohospodářské fakulty VŠE a následně CEVRO institutu. Další větve podpírají nejstarší neoliberální think-tank Liberální institut a také Klausovo dřívější Centrum pro ekonomiku a politiku spolu s nynějším Institutem Václava Klause. Klaus, Liberální institut i jeho spoluzakladatel Jiří Schwarz jsou členy Montpellerinské společnosti, tedy historicky ústředního globálního uzlu neoliberálních sítí. Nacionalisty nejsou jen díky svému euroskepticismu, jenž vidí EU jako západoevropský socialistický projekt. Jsou také propojeni s korporátními zájmy domácího kapitálu (např. PPF), jemuž vždy podřizovali státní moc. Spojují je také hodnotová přesvědčení o fungování státu v ekonomice. Ta evokují devadesátkovou rétoriku, v níž austerity hrála jednu z ústředních rolí. Stát musí být omezen na minimum osekáním veřejných rozpočtů, tedy jeho daňových příjmů a sociálních výdajů. Sociální výdaje totiž vytváří nemorální závislost společnosti na státu, a tak zadušují její vzájemnou tržní soutěž jako soupeření iniciativních jedinců. Výsledkem je také neúměrně vysoký veřejný dluh, který ohrožuje národní suverenitu.
Po národní měnové krizi v roce 1997 se český neoliberální stát transformuje díky globalistické síti, která střídá nacionalisty u vládní moci. Tato síť vznikla jako heterogenní směsice sociálních demokratů, postdisidentů a manažerů spojených se zájmy zahraničního kapitálu. Ti modernizovali stát po vzoru přístupových kritérií do Evropské unie a eurozóny, zatímco adaptovali ekonomiku pro příchod zahraničních bank a průmyslu. Austerity v obou případech hrála hlavní roli. Lpění na vyrovnaných rozpočtech proto vyjadřovalo český hodnotový návrat do Evropy po vzoru neoliberální globalizace.
Globalisté čerpají expertně z akademicko-manažerských sítí kolem Institutu ekonomických studií FSV UK a CERGE-EI, společného pracoviště Akademie věd a UK. CERGE-EI, jeho think-tank IDEA i jejich spoluzakladatel Švejnar představují názorný příklad této sítě. Švejnar vystupuje jako respektovaný česko-americký ekonom, který nejprve radil Václavu Havlovi, aby za podpory ČSSD a Zelených kandidoval v roce 2008 na prezidenta. Jenže příkladná je i jeho manažerská kariéra v dozorčích radách: podíl na první vlně privatizace dnešního O2 v devadesátých letech, podpora příchodu zahraničních bank při vzniku Monety v nultých letech nebo spojení s ČSOB při privatizaci důchodového systému v desátých letech.
Do konce nultých let tak soupeření globalistů a nacionalistů uzamyká politický konflikt do pevného zákopového systému. Ten vymezil český přístup k řešení několikaletých dopadů globální ekonomické krize. Dodnes také omezuje tento konflikt na pohyb pouze mezi dvěma neoliberálními směry malého a efektivního státu. Chybějící progresivní alternativa, která by namísto zájmů domácího a zahraničního kapitálu hájila výhradně pracovní sílu, tomu nepřidala. Ta totiž doposud přijímala druhořadou roli ve hře mezi její konzervativní ostrakizací ze strany neoliberálních nacionalistů a centristickou kooptací ze strany globalistů. První reálnou iniciativou o vykročení z neoliberálních zákopů byl teprve ProAlt, který vznikl v roce 2010 jako iniciativa pro kritiku krizových reforem a na podporu alternativ. ProAlt spolu s odbory postavil expertní alternativu vůči prvnímu NERVu a české posedlosti politikami austerity. Jak dále uvidíme, stal se platformou úspěšného protestu, na niž dnes nenavazuje ani alternativní expertní síť, ani reálná politická odezva.
Velká technokratická koalice pro rozpočtovou odpovědnost
Globální hospodářská krize ukázala, že austerity zůstává hlavním svorníkem českých neoliberálů. Dala nám také vhodnou lekci o tom, jakým způsobem se rétorika utahování opasků a rituály osekávání veřejných rozpočtů umisťují do centra veřejné diskuse. Pokud český neoliberalismus překonal svoji národní krizi v roce 1997 tím, že se k moci dostali globalisté, svoji globální krizi na pomezí nultých a desátých let přežil díky spojenectví obou sítí. Složení prvního NERVu a jeho austerity rétorika to demonstrovaly. NERV nejprve ospravedlnil ortodoxní ořezání rozpočtů, následně plédoval pro strukturální reformy pod morálně-ekonomickým imperativem nezadlužit se. Příhodné pro českou situaci je, že středopravicové vlády protikrizově škrtaly již od roku 2006. Samotná ekonomická krize proto byla jak výzvou pro legitimitu českého neoliberálního státu, tak i příležitostí pro jeho reformní prohloubení. Neoliberální experti jako přední čeští ekonomičtí myslitelé a komentátoři museli vystoupit na pódium, aby ospravedlnili austerity jako národní hospodářský zájem.
Většinu známých tváří prvního NERVu stále vídáme v rolích předních ekonomických expertů. Jsou členy KoroNERVu a druhého vládního NERVu, případně známými komentátory či vysokými státními úředníky. Mezi globalisty patří vedle Jana Švejnara neméně známé osobnosti jako Vladimír Dlouhý, Tomáš Sedláček, Daniel Münich či nedávno zesnulý Michal Mejstřík. Mezi nacionalisty to vedle zmíněného Schwarze byli Pavel Kohout, Klausův pobočník Jiří Weigl nebo pragmatik Jiří Rusnok. Tuto skupinu spojovalo kromě mužského pohlaví i vzdělání a působení v úzké síti pražských akademických pracovišť. Sjednocovalo je také zastupování a propojení zájmů domácího a zahraničního kapitálu, které Mejstřík sebevědomě ospravedlnil jako ověřování expertní teorie manažerskou praxí.
Takové propojení funguje na mnoha osobních i institucionálních úrovních. Mejstřík otevřeně spojil své působení v NERVu s činností vlastní konzultační firmy EEIP. Švejnar vedl dozorčí radu ČSOB. Sedláček působil jako makroekonomický stratég ČSOB, zatímco Kohout měl za sebou konzultantskou roli v PPF. Rusnok byl předseda představenstva ING a prezident České asociace penzijních fondů. Vladimír Dlouhý se následně stal prezidentem Hospodářské komory. Stejně funguje i institucionální propojení. Klausovy think-tanky dlouhodobě sponzoruje PPF. Švejnarova IDEA vznikla v roce 2009, aby využila krizi jako příležitost pro vybudování think-tanku krytého korporátním financováním. Jakkoli tento plán selhal, učil se ze strategie CERGE-EI jako prestižního veřejného výzkumného pracoviště ekonomie, které ale zůstává napojeno na korporátní financování.
Tehdejší důchodová reforma poodhalila důsledky tohoto korporátního financování v propojení byznysových zájmů s expertní prestiží NERVu. Tato důchodová privatizace je i morální lekcí pro pochopení nedávné daňové reformy a jejích budoucích dopadů. Obhajoba vzniku soukromého pilíře, jejž by spravovaly penzijní fondy jako protiváhu veřejného pilíře, šla totiž nad rámec legitimizace zájmů bank, ať už ČSOB, která má zahraničního vlastníka, nebo polodomácího Generali PPF Holdingu. Naopak poodhalila symbiózu těchto zájmů s morálním přesvědčením českých neoliberálů. Ti ji ospravedlnili expertním naléháním na morálně-ekonomický imperativ udržitelnosti veřejných rozpočtů nebo mezigeneračních břemen. Sedláček proto banálně poukazoval na synonymum hříchu/dluhu v evropských jazycích nebo hřímal nad nepřekonanou komunistickou mentalitou protireformních nálad veřejnosti. Rusnokova racionalizace o snaze zvýšit zásluhovost systému, diverzifikovat riziko a snížit míru mezigenerační nespravedlnosti mísila tuto hodnotovou rovinu s ekonomickými imperativy. Apely na nemožnost přenášení dluhového břemena na další generace tak hrály na morální notu, stejně jako imperativ dluhu jako hospodářské hrozby. Podle Švejnara totiž bez reforem hrozil do roku 2020 růst českého veřejného dluhu až na sedmdesát procent HDP.
Samotný NERV byl pozastaven v roce 2013 jeho vlastním členem Rusnokem v nové pozici technokratického premiéra. Důchodová reforma byla částečně zrušena odstraněním soukromého pilíře v roce 2015 Sobotkovou středolevou vládou. V důsledku politického konfliktu vedeného levicovou opozicí, odbory a ProAltem od ní dal totiž ruce pryč i NERV, jehož návrhy byly údajně mnohdy zkresleny, až dezinterpretovány. Sobotkova i následná Babišova vláda polevily v austerity rétorice, prakticky ale dosud lpěly na její praxi. Švejnarovo strašení dluhem dosahujícím až sedmdesáti procent HDP do roku 2020 se nevyplnilo, protože veřejný dluh se rychle začal vracet k předkrizovým hodnotám okolo třiceti procent z roku 2008. Dokonce v nynější koronavirové krizi Česko zatím překonává většinu EU. Ani v době, kdy obě sítě poprvé ztratily otevřený přístup k vládní moci a vytvořily si auru občanských kritiků populistických vlád po roce 2013, se český stát z jejich zákopového systému nedokázal vymanit.
Vystoupit z neoliberálních zákopů
To zatím ukazuje i koronavirová krize. Moje historická analýza neoliberálních zákopů samozřejmě ještě nezahrnuje naši otevřenou současnost, ale umožňuje její interpretaci a další otázky. Jisté je jedno. Zatímco neoliberální globalizace umožnila českému neoliberalismu překonat své dvě minulé – národní a globální – krize, dnes tento dobový mezinárodní systém spletitě odchází. Nová generace NERVů i protikrizová opatření jako poslední daňová reforma naproti tomu ilustrují české zacyklení uvnitř neoliberalismu. Pokud ale Česko zůstane uvězněno v neoliberálních zákopech, tentokrát už nemůžeme čekat záchranu zvenčí. Pro progresivní a levicové alternativy a jejich expertní mluvčí to vytváří sérii otázek a dilemat, jak vystoupit ze zákopů binárního konfliktu mezi malým a efektivním státem.
První dilematem je otázka, zda vůbec má vzniknout autonomní progresivní síť. Levicové strany v končících středolevých vládách nevyrostly z autonomní progresivní sítě ani žádnou nedokázaly podpořit. V poslední dekádě se objevila pestrá směsice iniciativ. Lze začít samotným Alarmem na mediální úrovni, kterému se daří zvedat důležitá témata včetně chudoby a exekucí. Kampaň odborů Konec levné práce je dalším příkladem. Ojediněle se podařilo prosadit alternativní ekonomickou expertízu uvnitř státu a díky ní podpořit debatu o zranitelnosti českého hospodářského modelu. Ale lze mluvit o autonomní síti, která by spoluvytvářela přesvědčivou ekonomickou alternativu ve veřejné debatě, politickém konfliktu a nakonec státu?
Oba nové NERVy údajně nabídly jedno z řešení prvního dilematu ve vytváření pluralitních koalic společně s neoliberály. Pokud snahou dnešní doby nemá být budování nového ProAltu, například jako chybějícího progresivního think-tanku, otevírá se ale druhé dilema: jak vytvořit expertní koalice s etablovanějšími sítěmi, aby progresivní expertíza nezůstala pouze jejich fíkovým listem? V některých významných institucích jako CERGE-EI zřejmě časem proběhla částečná generační a zároveň ideologická změna. Obě současné expertní skupiny se od prvního NERVu také liší větší genderovou, odbornou i názorovou diverzitou. Personální složení a principy fungování prvního NERVu, (dnes již polofunkčního) KoroNERVu i druhého vládního NERVu se ale liší jen málo. Jakkoli jsou otevřeně napojeny na korporátní zájmy a stojí na starých tvářích od Švejnara po Dlouhého, oba nicméně obsahují i nové tváře. Mezi ty neoliberální patří Lukáš Kovanda, který příkladně plní všechna kritéria od doktorátu na Národohospodářské fakultě po spolupráci s Klausovými think-tanky. Mezi různé levicové tváře můžeme počítat ekonomku Danuši Nerudovou, ekonomku Ilonu Švihlíkovou nebo sociologa Daniela Prokopa.
Nejen pro posledně jmenované je třetím dilematem, jak vystoupit z neoliberální debaty o malém versus efektivním státě. S blížícím se politickým konfliktem o řešení pokoronavirovému schodku veřejných rozpočtů je to o to důležitější. První lekcí byla daňová reforma, tedy zrušení superhrubé mzdy. Ta skončila jako vždy: relativně větším snížením daní bohatším a zároveň vytvořením hlubšího schodku. Stalo se tak i díky uzamknutí debaty o reformě do jednosměrného sporu o to, jaké snížení příjmových daní je nejoptimálnější. Otázka vyšších korporátních a příjmových daní bohatších na bázi společenské solidarity zůstala víceméně opomenuta. Výsledkem toho všeho zůstala jen nerozlišitelná progresivní kritika na bázi efektivnějšího státu, tedy že vláda promarnila šanci snížit daně pracujícím chudým, efektivně tak řešit chudobu, a ještě snížit schodek. Jakékoli snížení daní by prohloubilo krizový veřejný deficit. Otázkou zůstává, jak se progresivní expertky a experti postaví otevírající se debatě o návratu k vyrovnanému rozpočtu. Sklouznout zpět k austerity je totiž v českému ekonomické rozumu o nemorálním projídání přebytků a imperativu vyhnout se hospodářskému bankrotu zatím tím nejjednodušším řešením.
Autor je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Tato esej je založena na jeho odborném článku Exploring neoliberal resilience: the transnational politics of austerity in Czechia.