Přijdu domů, kopnu do obrazu, obraz lepší. Výstava Ko – laborace představuje zajímavou tvorbu rezidentních umělců

Pražská Galerie Pragovka se soustřeďuje hlavně na mladé české umění, ale nevyhýbá se ani prezentaci zahraniční tvorby. Uskutečňují se tu samostatné i skupinové výstavy, představují se tu ateliéry a také kurátorské projekty. Velkorysý industriální prostor bývalé mezinárodně úspěšné továrny zvolna ožívá a připravuje se jeho postupná rekonstrukce. Setkává se tu tedy minulost se současností a prostor získává zcela nový význam a účel.

V Pragovce se vystřídali umělci různých generací a různého zaměření. I na současné výstavě se představuje pestrá směs názorů a nebylo snadné z nich utvořit celek, přesto expozice působí kompaktně a zajímavě. Mezi vystavujícími jsou známé osobnosti, jež se již dávno prosadily v širším kontextu, a také začínající autoři, kteří se teprve vřazují do celkových souvislostí. Jsou tu i takoví, na které se neprávem zapomíná.

V hlavním galerijním prostoru nazvaném White room nás hned v úvodu vítají obrazy Filipa Černého, vyvolávající příjemnou letní náladu. Autor o nich prohlásil, že jsou to jen takové lehké „sprejeřinky“, ale promítá se do nich jeho zkušenost a hlavně schopnost živě vyjádřit své pocity. To je mnohem víc než úmorná dřina, jejíž výsledek diváky neosloví. Ve stejném sále je ukázka experimentální tvorby Jiřího Matějů, který propojuje jasný řád s působením náhody a jehož exaktně komponované obrazy působí velmi živě a přesvědčivě, ať už jde o rozměrné obrazy, drobné kresby nebo prostorové instalace.

Prořezaná plátna

Vladimír Merta dokáže vždy znovu překvapit nejrůznějšími přístupy ke ztvárnění svých představ, vycházejících z rozdílných zdrojů inspirace. Tentokrát připomněl známou větu malíře Antonína Tomalíka: „Přijdu domů, kopnu do obrazu, obraz lepší.“ Postupně nakoupil na bleším trhu několik obrazů, které se neprodaly a které pak prodejci zničili třeba proříznutím. A asi pak opravdu byly lepší, nebo aspoň nemohly být horší. Vladimír Merta pak celou instalaci nazval Pocta Lucio Fontanovi, který kdysi prořezával plátna, čímž propojoval různé prostorové plány. Na výstavě je také obraz Daniela Hanzlíka, který často experimentuje s různými novými i klasickými médii a používá je nezvyklými způsoby.

Zajímavá osobnost se stává z Karimy Al – Mukhtarové, která ve svých projektech také ráda zkouší nové technické postupy nebo využívá klasické techniky netradičním způsobem. Stejně jako v minulosti zaujme figurálními obrazy s výrazným ornamentem Veronika Landa. Jednoduchou a účinnou malířskou zkratkou osloví návštěvníky Tadeáš Kotrba. Expresivním projevem až příliš blízkým Vladimíru Skreplovi se vyjadřuje Pavel Tichoň. Citem pro vystižení přírodních struktur vynikají objekty i obrazy Martina Šilhána. Za pozornost stojí úsporná a přitom výrazná malířská a sochařská instalace Martiny Chloupy.

Výstava pokračuje v horním sále bývalé jídelny, kde jsou ještě zachované prvky původního interiéru, na něž někteří z umělců ve svých instalacích reagují. Je tu dlouhý, bílým ubrusem prostřený stůl, na němž je umístěná instalace, vtipně nazvaná Studený bufet. Na stole jsou místo jídel naservírované objekty Anny Hulačové, Karimy Al – Mukhtarové nebo Hynka Vacka. Křehce a přitom monumentálně působí instalace Pavla Šimíčka, procházející výstavním prostorem a navazující na neokonstruktivistické tendence šedesátých až osmdesátých let s přesahem ke konceptuálnímu projevu.

Ornamentální prvky Anežky Hoškové

Nápaditá a působivá je instalace Robo Palúcha, který má vyhraněný smysl pro prostorové řešení i ornament. Malba Martina Matouše projevuje cit pro vyjádření atmosféry i pro monumentalitu i jemnost výrazu. Anežka Hošková má vyhraněný smysl pro rytmus ornamentálních prvků. Její instalace ovládla v jídelně pódium, ze kterého se zřejmě při schůzích zaměstnanců továrny řečnilo.

Zaujme zvukově vizuální instalace Jany Babincové, která dovede výtvarně sugestivně vyjádřit rytmus. Syrovost prostředí neobývaného nebo zanedbaného domu vystihl svým videem Jakub Janovský, který v malbě pracuje s výraznou a každému srozumitelnou symbolikou.

Na výstavě se tedy setkáme se zajímavou tvorbou některých autorů, která s prostorem dokonale souzní nebo která s ním naopak kontrastuje.