Jeden z Dvorků

Tak trochu jsme si tím splnili svůj sen. Jenže než jsme si ho splnili, už jsme bydleli dávno jinde. Po čase se tu najednou objevil dům, nebo spíš domek, bez střechy a bez zájmu. Opukové stěny začaly chátrat, zahrada zarostla a domek začaly častěji obcházet nežádoucí návštěvy.

Oslovili jsme majitele. Z nějakého důvodu se pustil do rekonstrukce, která nedopadla. Dům při ní přišel (nejen) o střechu a pak majitel ztratil sílu pokračovat.

Po dvou letech a řadě rozhovorů jsme nakonec domek koupili. Hned první rok jsme ho otevřeli pro zmíněný festival, přestože neměl opravdu ani střechu. Jen plachtu.

O co méně byl obyvatelný, o to více byl atmosférický. Hlavní místnost bez jediné příčky a bez podlahy se tak jednou ročně stává od té doby galerií.

Díky organizátorům Dvorků jsme se potkali také s místními umělci ze skupiny Mastní, pro které se náš domek stal podivně důstojnou kulisou.

Ne, nedá se na všechno koukat jenom z pohledu peněz. Pro nás tenhle dům je kus celé čtvrti a má svou opravdu silnou historii. Vrátit mu jí už nemůžeme, ale nemusíme aspoň setřít ten poslední prach, co z ní zůstal. Také proto jsme nechali opukové zdi, také proto jsme neměnili výšku, proto nám to dlouho trvá a užitná hodnota daná výškou pronájmu asi nebude taková, jako kdybychom postupovali pragmaticky a v souladu s dobou.

Doufám ale, že z něj jednou zase bude krásný dům.