Politikům a novinářům dělá hodně starostí nezávislost policie a státního zastupitelství na politických vlivech. Některým to ale vydrží jen tak dlouho, než policie sáhne na jejich lidi, neboť považují za nepatřičné, aby je vůbec obtěžovala prověřováním podezření, že se dopustili nezákonného jednání. 

Takže když se dostal do potíží místopředseda vlády Jiří Čunek, KDU-ČSL hrozila opuštěním vlády, pokud se její představitel dostane před soud. Vynucená opatření připravila Jiřího Čunka o možnost odnést si z veřejného soudního řízení zprošťující rozsudek. Jeho trestní stíhání bylo zastaveno. Ale vypukla „válka žalobců“, kterou uhasila až ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová zbytečnou, leč úspěšnou stížností pro porušení zákona, na jejímž základě Nejvyšší soud ČR rozhodl, že trestní stíhání Jiřího Čunka bylo od počátku nezákonné. Trestní stíhání bylo tehdy již dávno nevratně zastaveno.

Podobně se zachovala o něco později TOP 09, strana odštěpenců od KDU-ČSL, když policie požadovala vydání ministryně Vlasty Parkanové k trestnímu stíhání. Miroslav Kalousek tehdy hrozil policistům „odstíháním GIBS“ a předseda vlády Petr Nečas, praktikující katolík, pronesl ve Sněmovně „poměrně tvrdou a jasnou tezi, že o tom, kdo bude ve vládě, nebo nebude ve vládě, nebude cestou žádosti o vydání rozhodovat parta policejních plukovníků nebo podplukovníků“. O rok později se dověděl, že všecko je jinak – ale o tom až dále.

Za starostmi o nezávislost orgánů činných v trestním řízení uniká pozornosti veřejnosti neblahá skutečnost, že česká politická scéna má osobitou vlastnost: čas od času do politického vývoje v zemi beztrestně zasahuje policie. Průkopníkem byl Jan Kubice, tehdy ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, předchůdce Roberta Šlachty, který o své újmě a nad rámec svých oprávnění vyrobil zprávu o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy, tzv. Kubiceho zprávu. Zpráva obsahovala převážně nesmysly nebo polopravdy. Unikla do médií a vyvolala skandál. Poškodila jak ČSSD, tak Jiřího Paroubka osobně a možná přispěla k volebnímu neúspěchu strany. Jan Kubice pak opustil policejní sbor a žil v ústraní. Za zneužití svého postavení k vyvolání politické pohromy nebyl nikdy potrestán.

Vývoj šel dál. V r. 2010 se do Poslanecké sněmovny dostala první „protestní“ neideologická strana Věci veřejné, hlásící se k principům přímé demokracie a s protikorupční rétorikou. Vstoupila do koaliční vlády Petra Nečase s podmínkou, že obsadí ministerstvo vnitra a nahradí současného policejního prezidenta Oldřicha Martinů nástupcem vzešlým z konkursního řízení.

Komunita tradičních politických stran tehdy ještě měla „silný imunitní systém“ a Věci veřejné byly jediným vetřelcem. Imunitní reakce proti nim byla bouřlivá. Předáci ODS i KDU-ČSL neskrývali znechucení nad nutností přijmout Věci veřejné jako partnera. Jmenování policejního prezidenta Petra Lessyho strpěli, ale předseda vlády Petr Nečas jeho jmenovací dekret nepodepsal: přenechal to ministrovi vnitra.

Ministr vnitra Radek John se záhy stal cílem různých tlaků a dokonce peticí policistů proti jeho jmenování. Tlak neustál, resignoval a naivní „véčkaři“ přistoupili na dohodu o jmenování osvědčeného intrikána Jana Kubiceho ministrem vnitra, ač nepatřil do jejich party.

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V součinnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů, tehdy řízené Ivanem Bílkem, a ministra vnitra Jana Kubiceho se uskutečnil puč ke svržení legitimního policejního prezidenta Petra Lessyho a ještě v době platnosti jeho mandátu Jan Kubice jmenoval policejním prezidentem exponenta ODS Martina Červíčka. Petr Lessy se dostal před trestní soud.

Zřejmá spokojenost ODS s tímto výsledkem ale netrvala dlouho. Soud zprostil Petra Lessyho obžaloby, čímž jeho odvolání ztratilo platnost a nový ministr vnitra Martin Pecina musel řešit policejněprezidentské schisma. Rozsudek samosoudce Romana Podlešáka obstál v odvolacím řízení a nezvrátil jej ani nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman dovoláním.

Postižení policejní prezidenti kvůli tomu na sebe navzájem nezanevřeli a k ministrovi vnitra se zachovali kavalírsky: oba resignovali a uvolnili tak cestu k jmenování Tomáše Tuhého.

Stejně jako v případě „Kubiceho zprávy“ se pořadatelům zjevně protiprávního způsobu svržení policejního prezidenta Petra Lessyho nic nestalo. Jan Kubice se opět stáhl do soukromí a všechny pokusy o jeho trestní stíhání ztroskotaly. Ivan Bílek, exponent ODS, se ještě chvíli udržel v úřadě, ale po nástupu Sobotkovy vlády vzal na sebe politickou odpovědnost za selhání GIBS v kauze Vidkun a v lihové aféře a resignoval.

Při vymítání Věcí veřejných ze slušné společnosti došlo i na ministra dopravy Víta Bártu, který ihned po sdělení obvinění resignoval. Jeho stíhání vyvolali provokatéři zevnitř strany. Musel přestát on-line vedený proces před senátem předsedy Jana Šotta, jenž se sice hodně snažil ubližovat, ale nakonec vydal zprošťující rozsudek. Stejně jako v případě Petra Lessyho rozsudek odolal v odvolacím i dovolacím řízení. Jen pak nedošlo na stíhání provokatérů, protože policie a státní zástupci je vzali pod ochranu. Dověděli jsme se tehdy, že policie a státní zástupci mají právo na vlastní názor a nejsou vázání soudními rozsudky.

Spojeným úsilím policie, státních zástupců a různých intrikánů a provokatérů se postupně podařilo stranu Věci veřejné zahnat do propadliště dějin.

Až potud nositelé zneužití moci policie či Generální inspekce bezpečnostních sborů (což je speciální policejní sbor) posloužili beztrestně svým loutkovodičům a pak se stáhli do soukromí. O jiný způsob získání moci ve veřejné správě se neucházeli. Vývoj tím ale neskončil.

K nejdramatičtějšímu zneužití policejní moci pak došlo v noci z 12. na 13. června 2013, kdy na Úřad vlády a do různých souvisejících míst a bytů vpadly desítky policistů pod velením plukovníka Roberta Šlachty. V časných ranních hodinách policisté zatkli v jejím bytě ředitelku sekretariátu předsedy vlády Janu Nagyovou. Opakovaně ji pak jako vazebně stíhanou vodili před televizními kamerami v „medvědech“, což byla neomluvitelná zhovadilost. Do vazby se také dostali bývalí poslanci za ODS Ivan Fuksa, Marek Šnajdr a Petr Tluchoř. Ve své knize „30 let pod přísahou“ Robert Šlachta přiznává, že k nasazení svých podřízených do takové akce neměl souhlas policejního prezidenta Martina Červíčka a věděl, že výsledkem bude pád Nečasovy vlády.

Zákonnost policejního postupu jistili místně nepříslušní státní zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v čele s Ivo Ištvanem. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, bez jehož požehnání se olomoučtí žalobci nemohli vydat do Prahy, se moudře držel stranou.

Vedoucí činitelé operace uspořádali 13. června 2013 tiskovou konferenci, na které ohromili veřejnost zprávami o zabavených penězích a zlatě a spoustě důkazů o zneužívání pravomoci úředních osob a korupci. Dnes po řadě trestních procesů víme, že ve skutečnosti hora porodila myš. Je zřejmé, že způsob, jakým Petr Nečas zvládal ředitelku svého sekretariátu, či lépe jakým způsobem paní ředitelka zvládala svého budoucího manžela a jak využívala své postavení, určitě nebyl chvályhodný. Nemění to nic na tom, že posláním policie, zvláště jejích speciální útvarů, není řešení takových lapálií. Není ostatně prokázáno, že „mravní náprava“ poměrů v sekretariátu předsedy vlády byla prvotním důvodem ke spuštění okázalé akce. Spíše šlo od počátku o svržení vlády Petra Nečase a ODS mimoparlamentní cestou. Výsledkem bylo zásadní překreslení vnitropolitické mapy státu zahrnující vytlačení dominantní politické strany ODS od kormidla.

Vzhledem k důsledkům není přehnané, pokud se o „realizaci“ v noci z 12. na 13. červen 2013 hovoří jako o puči. Není stále jasné, kdo jej vyvolal. Krátkodobě vydělal prezident republiky Miloš Zeman, který se stal pánem vnitropolitické scény. A otevřely se brány, jimiž se do politického života země nahrnulo hnutí ANO, zatímco tradiční strany ztratily lesk.

Přestože podle mého laického úsudku zřejmě došlo k politickému zneužití policie a státního zastupitelství, vedoucí činitelé akce se nedostali před soud a vlastně tu hrůznost ani orgány činné v trestním řízení dosud nevyšetřovaly. Zatímco aktéři dřívějších taškařic se někam vypařili, Robert Šlachta se stylizuje do role rytíře bez bázně a hany, který v čele své strany Přísaha vtrhne do Parlamentu a udělá v zemi pořádek. Vzhledem k jeho snížené citlivosti k zákonnosti a k pravidlům demokratického parlamentního režimu, kterou nejviditelněji projevil v „puči“ z června 2013, ale méně výrazně i jinde, vidím v jeho případném polickém úspěchu hrozbu pro demokracii. Pokud v něm Andrej Babiš vidí možného partnera v nové povolební koalici, měl by si vzít varování z naivity Víta Bárty, jenž pustil na ministerstvo vnitra Jana Kubiceho.

========================

Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz