Pro Čechy je na kritiku progresivního myšlení ještě brzy

agresivní feminismus či tzv. neomarxismus. Tyto se však skrze Českou národní optiku mohou jevit značně pokřiveně.

Je známou skutečností, že perfektní společnost neexistuje. I v tom nejvyspělejším možném uspořádání budou existovat problémy. Otázkou tedy zůstává, jaké problémy jako společnost preferujeme?

V médiích je možné se doslechnout i dočíst často i odůvodněnou kritiku institutů, které začaly správnou myšlenkou, jejich vývoj se však postupem času zvrtnul spíše k horšímu. Je proto dle mého mínění správné vyhranit se proti veškerým formám extremismu - ať už jde o omezování svobody projevu a myšlení z důvodu politické korektnosti, jak to vidíme na některých amerických univerzitách, nebo agresivní potlačování tradičních mužských atributů, jaké se dnes projevuje mezi některými feministickými hnutími v Německu. Myslím, že to byla Coco Chanel, která se nechala slyšet s výrokem, že mysl by se neměla otevírat natolik, aby vypadnul mozek.

Co je ovšem důležité: být si vědomi vlastního postavení při sebevědomém pronášení kritiky na západní svět. K těmto problémům jsme totiž ještě ani zdaleka nedorostli. Zatímco Me Too Movement na Západě mohl v některých svých aspektech přerůst v popření principu presumpce neviny, v České republice stále panuje mentalita částečného ospravedlňování znásilnění, jak tomu můžeme pozorovat i na některých komentářích ohledně kauzy Dominika Feriho. 

Stěžovat si na “vnucovnou” multikulturalitu si můžeme začít až tehdy, když se upřímně popasujeme s problémem xenofobie a začneme rasismus brát vážně, např. i v jednání vůči Vietnamcům. Přijde mi navíc ironické děsit se portrétů osob jiných etnicit na reklamních plakátech, zatímco veřejnost nijak zvlášť neprotestuje proti tomu, že naše republika je rájem snad každé myslitelné cizokrajné mafie - vyberte si: Italská, Nigerijská, Ruská, Ukrajinská…

Čeští fotbalisté se rozhodli nepokleknout na podporu hnutí Black Lives Matter. Dané gesto nás spojilo s ostatními národy, které pokleknout odmítly, což jsou zatím Chorvatsko a Maďarsko. Fotbal je sice hra, ale prolíná se s politikou a takto jsme se vymezili velice nešťastně. Ani jedna ze zmíněných východoevropských zemí není zrovna vnímána jako hvězdný příklad demokracie, jemně řečeno. A stačí si přečíst pár z těch mnoha oslavných komentářů českých fanoušků aby bylo jasné, že navzdory naprosto mizivému počtu černošského obyvatelstva v ČR nám rasismus rozhodně není cizí. A to nezmiňuji rasismus vůči našim vlastním menšinám. Proto se nedivme, že nás Západ poněkud váhá považovat za vlastní, když se rozhodneme vyhošťovat velvyslance...

O válce na heterosexuálního muže v Čechách zatím nemůže být řeč. Která z českých žen nezažila, těžko si představí život bez všemožných pochybných projevů “přízně” k nimž se řada českých mužů cítí zcela oprávněna. Přesto je to v zahraničí normou. Teď mluvím statisticky, nechci se v žádném případě dotknout nikoho slušného. Počet osobních zkušeností s podobnými incidenty v Čechách ovšem mohutně převážil incidenty v Německu a Británii (horší byla jedině Neapol). To souvisí i s přetrvávající nevolí vůči homosexuálům na jejichž adresu často čítám poměrně zarážející poznámky, např. i zde z řad bloggerů.  

Překvapivá je pro mě také kritika tzv. neomarxismu. Definice převážně míří na levicově smýšlející skupiny především mladých lidí. Stejná skupina se v Německu označuje obecně za příslušníky levice (blíže nespecifikující, kde přesně na levicovém spektru), kteří jsou ale ve skutečnosti spíše humanisty či přímo anarchisty a často reagují podrážděně, když jim připomenete historii a důsledky známých komunistických režimů. To bezesporu vypovídá o určitém zmatení části německé společnosti (na mladé komunisty jsem narazila i v Itálii, tam ale vycházejí ze zcela jiných historických souvislostí) Nemyslím si ale, že by představovali problém v Česku. Osobně vnímám silný konzervatismus a celkovou národní rezignaci jako něco, na co bychom se měli soustředit mnohem raději.

Osobně nesnáším výroky o “té naší české povaze”. Jsem toho názoru, že toho máme jako země a kultura mnoho co nabídnout, je ale pomalu čas přestat se vymlouvat na historii a “takové to, co umíme dobře - lhát a krást”. Nevěřím, že je to pravda. Tato destruktivní sebekritika se mi jeví spíše jako pokrytecké ospravedlňování k tomu udržet status quo. Je na čase začít brát vážně a zodpovědně svou roli a být rovnocenným partnerem v mezinárodním společenství. K tomu ovšem je třeba být upřímní sami k sobě a neplýtvat energií na problémy, které nejsou naše.