„Konečně mi to v superfinále po těch mých dvou takových nezdarech vyšlo,“ smála se střelkyně vítězného gólu v prodloužení, jejího nejcennějšího v dosavadní kariéře.
Jak vám bylo, když jste téměř v polovině zápasu prohrávaly 1:4?
Furt jsem věřila, že ten morál máme. Říkaly jsme si, že otočit takový stav dělá vítěze velkých zápasů. My asi potřebujeme pořád dotahovat a pak utkání převrátit na naši stranu.
Přesto určitě nebylo příjemné, že když jste třikrát snížily na rozdíl jednoho gólu, tak vám soupeřky znovu utekly na dva. Ani to s vámi nehnulo?
Bylo to hodně náročné, protože pokaždé nám k vyrovnání chyběl kousek. Jenže Chodov zase odskočil o dva góly. Opravdu jsem ale furt věřila, protože jsme měly za sebou už dvě finále, která jsme také otáčely z neskutečných stavů, i o ty tři góly.
„Za jakéhokoli stavu se umíme semknout a umíme to dotáhnout.“
Takže jste se nebála, že vaše série výher během celé sezony skončí v tom nejdůležitějším duelu?
Nějaké pochyby mi hlavou proběhly. Hlavně při tom závěrečném power play, ale jinak... Ve všech zápasech nám věřím, že za jakéhokoli stavu se umíme semknout a umíme to dotáhnout.
Florbalistky Vítkovic slaví mistrovský hattrick, ve finále přehrály Chodov |
Sílu jste vzaly kde, protože nejen fyzicky, ale psychicky je nesmírně těžké pořád dotahovat?
Musím poděkovat naší spoluhráčce Sáře Seevaldové, která je takovým naším mentorem. Vždycky za námi chodí, povzbuzuje nás. A ona věděla, že to nemůže skončit jinak než naším vítězstvím, což nám pořád vtloukala do hlavy. I trenérům. A ti nás neustále podporovali, i když stav byl takový, jaký byl. Asi v tom umíme chodit.
Jaké byly oslavy?
Vraceli jsme se z Prahy vlakem a v Ostravě šli do jednoho podniku, kde jsme měli soukromou akci. Tam už se jely bomby... Domů jsem se vracela za světla, když mě vyzvedl přítel. (směje se)
